Když jsem chodil do šesté třídy, také jsem se probořil na strouze probořil. Vyvlekl jsem se a sušil oblečení na vrbě. Kamarádi mi půjčili bundu a punčocháče. Oblečení moc neschlo, bylo na nule. Po nějaké době mě uviděla známá mé maminky a donutila mně abych si oblekl věci po její dceři s kterým jsem šel domů. Je mi 73, tenkrát se děti tolik nehlídali, museli jsme přijít domů ve stanovené době. Jak jsme to dokázali, bez mobilů a hodinek nevím.
Je mi (72), 3. listopadu jsem nad ránem zjistil, že mám 39,5 horečku. Užil jsem dva Paraleny, ale po dvou hodinách už mne vezla „155ů. Nikomu to nepřeji. Bylo pět ráno a na chodbě v nemocnici několik lehátek s podobně postiženými. Po podání kyslíku, kapaček a injekcí jsem se dostal do normálního stavu. Vydržel jsem do večera, kdy jsem se dohodl s lékařem, že se o mne doma postará manželka, tak mne sanitka odvezla domů. Lékař mi řekl, že v případě zhoršení má ihned volat „155“. Nejhorší bylo čtrnáct dní, ale potíže mám dosud (je to téměř dva měsíce). Na jedno lehátku ležel docela mladý muž, kterému bylo daleko hůř, lékař mu říkal, že si ho v nemocnici nechají předběžně týden. Lidi neblbněte, myslete na ostatní.
0
Sledujících
1
Sleduje
0
Sledujících
1
Sleduje
Je mi 74 let, v nemocnici jsem nejméně dvakrát až třikrát za rok.
Jsem velice spokojen s lékaři i sestrami, jen výjimečně některá sestra ke konci náročné směny je trochu nevrlá. Za posledních dvacet let jsem byl přivezen záchrankou nejméně desetkrát. Vždy tam ležím pár dnů.