Máš-li hlad, tak ho hlaď a říkej mu malý. Tak mne alespoň škádlívala babička, když je nevěděl co by. Jistě výše zmíněnému přístupu pana hospodského Cimrman vystavěl nesmrtelný pomník. Jiná hláška na podobné téma zazněla i ve filmu Křídýlko nebo stehýnko: "Když na to nemáš, choď do závodky". Přiznejme si, že i u nás je to v hospodách a restauracích občas velmi, velmi podobné. Podobný příklad pamatuji u přehrady na Bystřičce. Krásná a čerstvě opravená dřevěnice, ale paní domácí tak protivná, že lépe opravdu bylo ten hlad pohladit a konejšit ho jako nemluvňátko, než riskovat, že to jídlo bude otrávené jako ta dotyčná paní. A to prosím bylo hluboko před covidem, EET a vím já ještě čím, čímž chci konstatovat, že ceny v té době byly ještě v celé zemí mírné a navíc široko daleko žádná konkurence. To dnes jsou ceny v restauracích fakt šokující, zvláště pro ty co tam moc nechodí a neví do čeho jdou. Co se tím ale mohu dělat? Mám-li fakt hlad, že šilhám, spraví to obvykle nějaký fastfood nebo třeba nádražní bufet. A nám-li chuť, pak si restauraci vyberu takovou jakou znám, a vím že je tam opravdu jídlo kvalitní a chutné. Něco jiného je mít hlad a něco jiného mít chuť. Mám-li chuť a vím, že chuťové buňky tam kam jdu budou zpívat aleluja, a budou si tam mne i mých peněz vážit, rád spolknu příchuť vyšší ceny. Tak vám všem dobrou chuť a hospodským správnou míru a tržbu.

Kde není žalobce, není soudce. Příběhy Dominika Feriho i doktora Cimického ukazují, že ono podivné chování k ženám je reálné a bývá odhaleno i po noha letech, a že zde po žalobě došlo i na soudní spravedlnost. To se ale pohybujeme v běžném světském prostředí. U církve je víc než zjevné, že jde jen i špičku ledovce a i o ní se jen horko těžko mluví. Církve všeobecně jsou uzavřenými kastami či společenstvími, do kterých lze zvenčí jen těžko nahlížet a kasta sama má přirozený sklon své vlastní problémy držet uvnitř. Jen vnější vyšetřování může zcela jednoznačně určit, na které straně je vina. Neboť faktem zůstává, že i v mnoha případech se může jednat o falešná a vymyšlená tvrzení. Nicméně nevidím na tvrzení byť značně opožděném těch postižených žen něco divného natož lživého. V každém případě faráři jsou tu od toho, aby věřícím v kostele, řečeno biblí, umývali nohy a už vůbec ne jim poskytovali masáž hlav, či jakýchkoliv jiných částí těla. V církvi víc než kde jinde na světě platí, vyšetřování skončilo (nebo vůbec neproběhlo), zapomeňte. Neotevře-li církev (nejen u nás) tuto svoji pandořinu skříňku, bude i nadále většinovou společností (a to značnou častí věřících) institucí nedůvěryhodnou. Leč zdá se, že tento zdánlivě malý krok, je pro církev zatím zatím krokem velikým. Je to škoda, neboť je tím haněna většinová poctivá snaha a práce jiných farností, které věřícím přinášejí ve společenství správnou víru i možnost setkávání s Duchem svatým.

Bohužel naše nedávná historie jakoby byla stále nechtěnou nevěstou státních institucí a především ministerstva kultury. Jen tak mimochodem, kdo z vás naposledy viděl ministra kultury této vlády, zná vůbec někdo ještě jeho jméno? A ne že by to v té předchozí bylo s tímhle postem lepší. Stejná zlatá jehla. Zatímco podobné památníky s historickým významem, jako památník v Lidicích, by měly být pro stát exkluzivní, kulhají u nás na obě nohy. A není divu, když kdesi v péči o ně jsou zašifrovány i takové podivné existence typu paní Bobošíkové, čí kardinála Duky. Výsledek je podle toho vidět. Pří budování a údržbě památníků novodobé historie, jako je ten lidický, či bratří Mašínů nebo Jana Palacha nelze jen spoléhat na ochotu obyčejných lidí přispět ze svého, nebo doufat že se najde štědrý dárce ve své poslední vůli, kdesi za oceánem. Vždyť na opravy památek v komunisty po válce vyčištěných a následně zdevastovaných Sudetech, mnohdy více přispívají ti, které jsme odtud vyhnali. A takových zázraků jako v Neratově je málo. Vlastně v podstatě jeden jediný. Ale ono to není ani na pořadu dne. Vším hýbe momentálně cena másla a ne vejce snad teprve přijde. Možná by se pan premiér měl místo planých slibů o dosažení německých platů za několik málo let (ale jen budeme-li ho volit), postarat aby ministerstvo kultury nemělo tu kulturu jen ve svém názvu. Ale může klidně spát. Nikdo mu za rozpadající se sousoší v Lidicích spílat nebude. Důležitější je mít co namazat na chleba. A třeba na dva prsty.

Paní Čechová, jsem senior pobírající penzi a nemusíte mne uklidňovat, že mne tento vládní soubor opatření postihne. Vím, že ne a chápu, že situace vyžaduje řešení a to řešení asi i přišlo. Zároveň je pravdou, že paniku a hrůzu vyvolalo především v řadách současných penzistů, kterých se opravdu nedotýká. A to je pravda pravdoucí. Ale není se čemu divit. Jak chcete, aby ministr Jurečka vysvětlil patřičným lidem svůj soubor opatření, když nebyl smysluplně vysvětlit svoji účast na večírku v době kdy umírali mladí lidé o ulici dál a po té nebyl smysluplně vysvětlit, proč vlastně lhal. Členům KDU-ČSL pak napsal mail, kde ve dvou řádcích napsal jako sorry, a zbytek textu byla jen sebechvála vlastní velikosti. Jak může vysvětlit něco člověk, který ač nechtěl, přece jen nakonec musel kandidovat na předsedu vlastní strany, mimo jiné s tím, že je schopen kompromisů. S kým? Sám se sebou? S opozicí sotva. Neboť umění kompromisu je uzavřít ho nakonec i s někým, kdo ho vlastně nechce. Není divu, že ANO situaci zneužilo a poštvalo proti Jurečkovi svoji hlavní voličskou skupinu. Horší je spíš fakt, že Jurečku příliš neposlouchali ani ti pětatřicátníci, kterých se to týká. Pro ně je ale při jejich životní suverenitě a firemních benefitech kdokoliv nad 50+ už zbytečný odpad a stavu ve věku 67 nic netuší ani v nejbujnějších snech. Ono než někoho přesvědčit, nebo něco vysvětlit, je lépe si počkat a silou si to prohlasovat. Lidovci i církev svatá má už bohatou praxi. Stejné to bylo i restitucemi a dodnes se tihle svatí diví, že je kdosi nemá rád.

Pirátský koráb je zmítán v bouři vysokých vln a nikde žádného mesiáše, který by zvolal mocným hlasem: "Uklidni se"! Hezký sjezdový symbol s předáním kormidla vyvolává otázku vyslovenou obrázkem TMBK, zda z pirátského korábu opravdu nezbylo nic jiného než to kormidlo a zda potápějící se loď opouští jako první důstojníci nebo krysy. Byla by škoda, kdyby celá zbývající posádka utonula. Piráti představovali a snad i stále představují posádku mladou a schopnou býti dobrými členy vládní flotily. Nebýt zbytečné a zhrzené ješitnosti někdejšího velitele. Zpackaná digitalizace za tuhle srážku s ledovcem politické reality určitě nestála. Kolem kolísající pirátské šalupy ve vlnách již krouží jiné záchranné lodi, lačné po rozšíření vlastní posádky o nové kamarády, toužící vykonat svoji pomstu. Na rozdíl od uprchlíků má snad nový kapitán Hřib, přece jen nějakou praktickou zkušenost a ač zkušenosti z pražského rybníčku nemusí tak úplně platit ve vlnách českého moře, je tu přece jen naděje, že po každém konci, vzniká cosi nového a nadějného.

Pan ministr a předseda KDU-ČSL Výborný se tu vtělil, do role pastýře svého lidu a domnívá se, že jeho lid, jsou ovečky prostoduché, které nemají ani ponětí o tom, že máslo musí někdo vyrobit, a kdosi jiný jeho prostým ovečkám prodat. A protože ovečky jsou pokorné a hodné, nechají se rády ostříhat. Kdo z jejich vlny má na konec víc, zda výrobce nebo prodejce, mohou ovečky jen těžko vědět. Potažmo, když s nůžkami tu stojí i samotný pastýř, neboť stát na vyšších daních z vyšších cen má taky nějaké drobné navíc, pokud tedy neodtečou někam do cizí ohrady, což připusťme by měla být starost vrchního celníka. Jenže pastýř nemá své stádo nechat jen tupě stříhat, ale býti jeho ochráncem. Pastýř má své ovečky milovat a ovečky mají milovat svého pastýře. Jak vidno, bible je v tomto případě na hony vzdálena realitě. O vztahu oveček k pastýři se dá jen velmi vzdáleně hovořit jako o lásce, a pastýř je také s ochranou svých milovaných oveček před vlčími stády výrobců a obchodníků na štíru. Ovečky mohou je potichu bečet a přemýšlet za co budou ostříhány příště. Neboť pokaždé je nějaká sezona něčeho, co se vlkům hodí do krámu a vlci jsou v tomhle oboru navíc náramně vynalézaví. No a pastýř to má konec konců se stavbou nějaké té ohrady na spásu stádu vlastně také jednoduché, neboť když se mu nechce, budou to ovečky mít stále horší a horší, než kdyby to nešlo. To je fakt výborný. Tak to bylo, je a bude. Na věky věků amen. Nebo jen do dalších voleb? Sotva. Že ANO.

Je to jen nářek převozníka nad sklenicí rozbouřené vody. Po letech slibů a prázdných činů spatřilo světlo světa něco, co je nazýváno důchodovou reformou. Je zcela nad slunce jasné, že dříve či později něco podobného přijít muselo, a že to v ukvapeném spěchu má do dokonalosti daleko, natož aby to bylo považováno za reformu vůbec, alespoň soudě dle vyjádřeních těch nebo oněch ekonomů. Většině z nich tak jako tak vrásky z tváři nezmizely. Ono to ani jinak nejde v současně rozdělené sněmovně i společnosti, navíc když se ten schválený text týká lidí, kteří o stáří nemají ani ponětí, potažmo lidí, kteří stále spoléhají, že jejich mindráky vyřeší někdo z hůry a řešit svoji situaci vlastními silami se jim nechce. Je snadnější mít nataženou ruku, než zaměstnávat hlavu řešením co se svým pokulhávajícím životem. Vlastní odpovědnost za vlastní osud bolí. Ale PAT a MAT může v klidu spát. Divoké výkřiky ve sněmovně ze strany tzv. opozice jsou jen laciným sběrem bodů u těch výše zmíněných. V skrytu duše je Alena hrdou pávicí, která dobře ví, že špinavou práci za ni dělá někdo jiný. Možná kdyby, když ještě byla ministryně financí, v dlouhých nocích v luxusu Pařížské ulice přemýšlela, mohla svoji verzi skutečné reformy předložit dávno. Neměla ji tehdy a ani dnes netuší, jak to dělat jinak. Nikdo nic rušit nebude, i když se paní Alena nastěhuje zpátky do Pařížské a ANO do Strakovky. Ale faktem je, že ač se říká, že kde nic není ani smrt nebere, dokáže tahle dáma (na další dluh) pokaždé nějaký ten obolus lidu pohodit. Není to zadarmo, ale lačné duše to netíží.

Alena teď tančí kankán, toho páva ještě nemám. Zdravý rozum zvítězil, by se se mnou vyfotil. Alčo pozor, přijde úlek, za páva se krocan převlék. Ten kdo žádný rozum nemá, rovného si k sobě hledá. Tak je šťastná převelice, naše dluhů holubice. Dobře bylo, lépe bude, holubice bude všude. Ono stačí zavrkat a pak dluhy dál dělat. Průměru se tohle líbí, velký vůdce všechno slíbí. Není třeba dále makat, jen si ruku natahovat. Na peci si lebedit, to schopní musím mít. Tohle všechno už tu bylo a v prach se to obrátilo. S úsměvem však ustanem, holubici s krocanem.

V naší zemí leží půst, snad však jednou přijde růst. Pan ministr Stanjura, ten ho někde vyšťourá. Kdyby to už včera bylo, to by se nám ulevilo. Dle Pirátů vládne zemi, nenáviděn skoro všemi. Když ve vládě seděli, prý to dobře viděli. A teď když jsou v opozici, nemají co více říci. Je se třeba nadechnout, s růstem nelze zatím hnout. A kdy tedy zmizí půst, až uslyšíš růsti růst.

Na úvod dotaz. A proč jako na to hledite, když se vám to nelíbí? To nemáte na dálkovém ovládání jiné kanály nebo vypínač. Jiří Strach prostě umí. Napínat krimi i potěšit pohádkou. A ještě mi vysvětlete co má jakákoliv tvorba společného s vírou. Copak katolík pan Kemr občas nehrál záporné role? Jsem také věřící a nikterak mi právě tohle dílo nevadí a ani nevím, že by mi kdy nějaké činilo životní problém. Ona nedávno uvedená americká Pekelná jízda byla fakt pekelná. Ale to vše bylo v rámci prostředí a žánru. Ono motorkářský gang není dívčí škola. To Lovec je proti tomu procházka rájem. Jistě ne vše se v Lovci asi podařilo, ale i.tak tento seriál i jiné krimi, nejen od pana Stracha, vysílané v ČT představují nadprůměr.

Je to pořád dokola, snad to ví i Fiala. V Spolu si mnou ruce věrně, jak tu zemi řídí pěkně. A co občan dělat může, když mu vláda nepomůže? Nesmíme se přece dívat, jak lze na nás dříví štípat. Nepomůže nadávat, v obchodě to nechat stát. Oni potom rádi rádi zlevní, sami si to přece nesní. Těžko ale radit všem, když to přece koupit chcem. To by se as každý ulek, mít stromeček bez figurek. Tak nám prachy vyhání, o vánocích mlsání.

Fanfáry jásají, holubice míru vzlétají. Nad Kyjevem nebe otevřené, už je nikdo dneska nedožene. Ale teď vážně. Není nad čím naříkat, ani tvářit se překvapeně. Všichni to tušili a také se to stalo. Prostě a jednoduše americkým prezidentem je opět Donald Trump. Jendou už v Bílém domě byl a víc než jeho ego, svět tehdy děsil covid. Nebude prezidentem ani horším, ani lepším než tehdy. USA mají svých problémů víc než dost a asi tam pocítili, že je na čase je začít řešit.. A ona nějaké předvolební rétorika, je jen pouhou rétorikou. Holá realita vládnutí je zase formována jinou konkrétní situací a praxí. V Bruselu si konečně musí (i my u nás) zvyknout, že Evropa sama musí začít něco dělat s termíny jako bezpečnost a prosperita. Evropská komise se musí stát skutečnou komisí s jasnou vizí a tahem na branku, nebýt jen pohodlnou kasírtaškou na výplaty vysloužilých a odložených politiků. Zatím skutek utek, a jak tak pozoruji pana Síkelu, nejsem si úplně jistý, nebude-li se utíkat dál a ještě rychleji. V USA v hodně dvanácté zahřmělo. Zeměkoule se zatím netřese. Na obrazovce čtu - vrátili jsme Česku respekt, otevřeli jsme nové dálnice, zbavili jsme se závislosti na Rusku, snížili jsme deficit. Hle jak je jednoduché vytvořit ráj na zemi. A že by nás o něj jedno ego mělo připravit? To spíš je ta předvolební malá česká rétorika a reálně se dál kulhá na obě nohy. Jenže nikde nikdo byl nám podal berle.

Kdyby to měl být novodobý biblický text asi by mohl začít: Dopis komentátora Alexandra Mitrofanova všem naslouchajícím: Bratři. Život máte jen jeden. .... A tak dále až do závěrečné tečky. Napsáno je to absolutně srozumitelně, jednoduše a optimisticky (bibličtí tvůrci by mohli závidět). Pane Mitrofanov, jsme asi přibližně stejné věkové kategorie, mám sedmnáctiletou dceru a přiznám se, že ji moc kádrovat budoucí život neumím. Nicméně si jí tohle vaše poselství dovolím přepsat a věnovat. Navíc není platné jen pro nastupující generaci, ale i ty generace rádoby zkušenějšího věku, zvláště ty, které se s těmito slovy minuly. Buďto chyběli nebo jim to nikdo neřekl. A tak jsou poněkud nejistí. Nemáme se přece zle, abychom se nemohli mít lépe. Jako s tou sklenici do polovic. Prázdná nebo plná? Zdá-li se nám prázdná, co ji zkusit doplnit? Jenže to je práce. Spokojíme-li se ale s tím, že je plná, opravdu za krátko bude úplně prázdná. Je to jen na nás. A jen ti, kteří zbůhdarma hledají příčiny svého životního zakopnutí někde jinde, než ve vlastní nepozornosti, tápou a budou vás i druhé posílat přinejlepším za Don, přinejhorším úplně někam jinam. Hádám, že ti co uměli naslouchat dnes vědí co chtějí a budou to vědět i naše děti. A ti co nenaslouchali nevědí co to vlastně chtějí, ale chtějí to stůj co stůj. Nevěřím, že by to měla být ta rozhodující většina. Jen je jako u každého bloudícího víc slyšet jejich křik a volání.

Že by kluci z Vrbětic už fasovali injekce s novičokem a letenky do USA?

Přejme Spolu, aby se spolu domluvilo. Možná by bylo lepší, aby Spolu spíše hledalo s kým by případně po volbách spolu vládlo. Neboť je nad slunce jasné, že tak přesvědčivý výsledek, aby tak činilo samo, to nebude. A jak je vidět ve Zlínském kraji hnutí STAN, hnutí ANO pokud jde o společnou moc, tolik nevadí. A jiného partnera v tom volebním pelotonu, co by demokratickou variantu pro jakoukoliv formu spolu nevidno. Pokud Piráti neutonou v bouři vlastních vášní, pravděpodobně do stejného moře už podruhé nevplují. Tak ber na dlani chlup, když tam žádný není. Pánové a dámy v souručenství Spolu by si měli uvědomit, že kroužkování je ošidné (a pro komise poněkud hůře sčitatelné), nicméně i v rámci koalice se nemusí obávat, že by kdokoliv z KDU-ČSL, zvláště budou-li tam tváře jako Jurečka, Výborný nebo Dufek, vyvolal za plentou u kohokoliv touhu kreslit kroužky. A to prosím asi i tady na Moravě, kde jedině ještě tahle značka cosi platí. A tak souboj kroužkařů se soustředí logicky na ODS a TOP09, které jako strany jsou v současné vládě viditelnější, ale neberu nikomu jiný názor. A tak platí, kdo bývá připraven, nemůže být zaskočen. Nicméně i přes veškerou snahu může být zklamán. Třeba už jen tím, že i za relativně dobrou současnou snahu, v tom novém období mu nezbude nic jiného než prostor pro obstrukce.

Daj-li, či nedaj-li medaili je v tomto případě úplně jedno. Máme ostatně demokracii, tak proč vyčítat panu Vodičkovi, že dá metál tomu či onomu. Dělá to zřetelně a jasně, a tak je stejně jasně vidět co je zač. Důležitější, že by ty medaile měl rozdávat alespoň za své peníze, pokud tedy nějaké má. A ne na dluh. Udělat si ze svobody živnost, spočívající v bezohledném plundrování dotačních titulů to umí každý. A vysávat, to soudruzi uměli vždycky. Tahle obskurní figurka pomalu a jistě patří minulosti a dnes ještě netuší, že těm, které tuhle vyznamenal, až se nedej bůh doberou k nějaké formě moci, nebudou stát ani za uplivnutí. To už je osud skřetů.

Nejednoduchý film, který vznikl v nejednoduché době. Veliký obdiv k Františku Vláčilovi, který se nenechal zlomit a přes všechny tlaky si šel za svojí vizí. Nádherná symbióza obrazového ztvárnění doby a literární předlohy společně z hudební stopou Zdeňka Lišky. Příklad filmu u kterého z každým uvedením pozorný divák zcela určitě v obrazových symbolech pokaždé objeví pro sebe něco nového. Markéta Lazarová vlastně vznikla jako poslední z černobílé "historické trilogie" po filmech Ďáblova past a Údolí včel. Stejná preciznost, stejný zážitek. A barevné Stíny horkého léta a Dým bramborové natě (velký comeback Rudolfa Hrušínského) jsou stejně chutnými třešničkami na filmové dortu velkého mistra. František Vláčil byl ve svých požadavcích neústupný a proto musel častokrát stát, díky marným soubojům se zeměpány (na rozdíl od něj jsou už zapomenuti). Škoda, že díky tomu jeho pozdější život ovlivnil alkohol. Nicméně i jeho herecké etudy a figurky ve Slavnostech sněženek a Vesničce střediskové jsou ozdobami filmů jeho následovníků. Po Františku Vláčilovi zbyly nádherné metry filmového pásu, které jsou takové jaké jsou díky tehdejší době zjevné nesvobody. A tady se paralelně odvíjí i příběh Vláčilova souputníka Karla Kachyni, který když dostal za Ucho zaracha, dokázal okabádit soudruhy, svým "odchodem" ze světa dospělého filmu na pole filmů pro děti a dokázal tento dnes už u nás neexistující filmový druh, povýšit na vysoké mistrovství. Jak vidět tvůrčí cesty jsou trnité a jen ti opravdoví mistři se po nich nedokáží belhat v předklonu. A z cesty neuhnou. Všem takovým věčné díky.

Že společnost stárne a v produktivním věku se množství lidí snižuje, se ví už dávno. Rovněž je asi i pravdou, že lidé se dožívají stále vyššího věku. Matematicky ano, zůstává však otázkou, zda i v tomto věku jsou všichni doživší schopni plnohodnotného života. Pan Jurečka má vše krásně doloženo grafy a výpočty (stejně jako Andrej Babiš). Dle toho se jiné řešení než zvyšování věku odchodu do důchodu logicky i věcně nenabízí. Dobrá. Nikde v té jeho vizi blahobytu pro všechny však nevidím, jak se zaměstnaností pohne zdánlivá drobnost, jakou je technický pokrok. Jak potencionálně vývoj robotizace a umělé inteligence ovlivní některé profese. Už dnes s rozvojem prostředků bezhotovostních plateb umí umělá inteligence šikovně ovládat služby recepčních a roboti v průmyslových provozech vytláčí práci lidských rukou. Navíc dnes podle statistiky odvysílané v tomto týdnu na zpravodajství Radiožurnálu v České republice u zaměstnavatelů narůstá nezájem o zaměstnávání lidí 50+. Asi dávají přednost fyzickému výkonu před zkušeností. A jak pozoruji mezi zaměstnanci se ve vzájemných vztazích mezi mladými a dle nich starými, příkop stále více prohlubuje. O staré přestává být zájem (v Horní Lidči vědí). Pan Jurečka prozřel a snaží se v hodině dvanácté uklízet svinčík, který tu mimo jiných, zanechala i vláda B. Sobotky, kde byl spokojeným ministrem zemědělství. Panu Jurečkovi osvícení nevěřím, když navíc po protančené noci a prolhaných dnech i olomouckém výprasku propásl možnost důstojně odejít a v potu tváře sedlačit na vlastním úhoru. Třeba do těch 67. To by bylo prozření vskutku opravdové

Velké poděkování panu Javorskému. Za všechny role a všechny písničky. Je krásné zjištění, že ta největší energie a pozitivita vyzařuje z lidí na první pohled nenápadných a je krásné je nejen sledovat nebo poslouchat, ale i objevovat. Moc vám to slušelo s panem Kemelem, nádherné muzikantské souznění duší. A díky i Novinkám za krásně pozitivní příspěvek do života. Jen takových ještě víc.

Miloš Zeman vystřízlivěl a zjistil, jak se věci mají. Jenže konstatoval-li skutečnost kdysi Václav Havel, mohl si to dovolit. Nezkvétání naší země bylo tehdy dáno kýmsi jiným než Václavem Havlem, tedy těmi kterým ostatně Miloš Zeman aktivně a ochotně sloužil. Ponechme stranou co všechno se stalo v touze přerodit kulhající herku ve středoevropského tygra. Operace se nepodařila, pacient sice nezahynul pod skalpelem operatéra, jen začal kulhat i na druhou nohu. Hezké na tom je, že onen recept na tuto léčbu vystavil opoziční smlouvou, právě dnes jasnozřivý Miloš Zeman. A tak se díky němu zlodějiny, nezákonnosti a nemravnosti staly jaksi běžnou normou. Především pro ty co měl za sobě rovné. Časem téhle metodě vládnutí jsme přivykli všichni, takže občas z toho zvyku vidíme černé ovce, i když je tam stádo úplně bílé. Recept na tuto poruchu zraku jednoduchý. Uvědomit si fakt, že Miloš Zeman (i ostatní tzv. politici) není pupek světa, v televizi se dívat spíše na Stardance než na Otázky Václava Moravce a poslechnout radu spisovatele Jeroma Klapky Jeroma z Třech mužů ve člunu - vzít si raději pravidelně jeden biftek, po něm dva půllitry piva, pravidelnou minimálně půlhodinovou procházku a nevtloukat si do hlavy věci, kterým stejně nerozumíme. A pak třeba opravdu zjistíme, že svět je krásný a pořád se máme dobře.