Píšu to znovu, mlaďasi maji recht. To my byli hňupi, že jsme za pár korun makali jak troubové.

Jinak, mám vůči panu autorovi připomínku. Možná by bylo dobré, držet se v jedné stopě. Běžně tu píše, že starší se jen povalovalo a nyní takový veletoč?

Nepřestává mne udivovat potřeba radit jiným, jakou by měli mít politickou reprezentaci.

Pracovně jsem navštívil střední Asii a s větším individualismem, než třeba v Kazachstánu, jsem se nesetkal.

Tím chci říct, že tepete ostatní za příliš jednoduchý pohled na jiné kultury a sám z Číny a jejích obyvatel děláte celou Asii. Rozumím vám, že se snažíte zviditelnit na odsouzení nebo parodii slavných osobností. Dost často, takový přístup vypovídá o autorově nemohoucnosti, vytvořit cokoliv, co stojí za řeč.

Zlobte se nebo ne, takhle na mne váš článek působí.

Tupý humor je mi blízký.

Dobrý den.

Děkuji za zajímavé čtení. Mám takové legendy rád.

Jako Jihočech připomenu akce pasovských po jejich vytlačení od Prahy. Obyvatelé jižních Čech se nenechali jen tak olupovat a vraždit divokou soldateskou a postavili se na aktivní odpor, kdy zbraně získali z Rožmberských skladů. Dokázali se úspěšně bránit , ale na vytlačení vojska to nestačilo. Asi největší bitva se odehrála u Třeboně, kdy třeboňští pojali podezření, že vojsko chce prokopat hráz rybníka Svět, provedli výpad a vojáky od hráze odehnali. Někdy se píše o rybníku Rožmberk, ale větší smysl dává Svět, který by zpustošil přímo město Třeboň.

Zemská hotovost stála u Prahy a do boje se nechystala a páni nechali vesele pustošit Jižní Čechy. Tak Vilému z Rožmberka nezbylo nic jiného, než si mír koupit za několik vozů stříbra.

Takže, my tady u nás hrajeme ochotnické divadlo, rozhodneme se, že chceme vystupovat na scéně, třeba na Vinohradech a když nás ředitel odmítne, tak rozjedeme kampaň o nějaké podjatosti ředitele a státu vůči ochotníkům ze vsi? Zní to hloupě, zrovna tak, jako akce Studia hrdinů.

Je zajímavé, že republika pokutovala vojáky, kteří dostali medaili za statečnost v boji, od císaře pána. Prý s odůvodněním, že to znamená, že byli kolaboranti. A úředníci nebrali v potaz, že to hrdinství vycházelo spíš z touhy po přežití, než nějaká uvědomělost.

Ze sousední vsi byl chlap, který sloužil jako dělostřelec. V Itálii při palebném italském přepadu byla zničena 3 ze 4 děl a zbylo asi 5 dělostřelců. Nejvyšší šarže desátník a ten si vzal na post na povel. Doslova bojovali o holý život a ne nějaké idee. Podařilo se jim zastavit nepřátelský postup, tak dostal metál. A potom byl označen za zrádce Československa. Co na to říct.

Říkám pořád, že z dnešního pohledu nelze zcela chápat a tím méně, soudit počínání lidí 17 století. Dobrý příklad je Kašpar Kaplíř ze Sulevic a jeho vnuk Zdeňka Kaplíř ze Sulevic. Kašpar byl popraven 21.7.1621 a jeho vnuk Zdeněk, řídil v roce 1683 hasební práce v obléhané Vídni a po zranění velitele obránců převzal i tuto funkci. A ne, že by se těchto úkolů zhostil náhodou, vždyť to byl polní maršál.

Tím chci říct, že císař i šlechta žili Pobělohorskou dobu úplně jinak, než si můžeme myslet.

Ještě si dovolím jeden příběh nebo možná dva.

Chlapi se vrátili z války, někteří v 18 roce, někteří až ve 21. Zažili hrozné věci, ztratili kamarády, příbuzné a hospodářství bylo na huntě. Nezbylo nic jiného, než tvrdou prací znovu naplnit chlévy, sýpky atd. Ať bylo jak bylo, vždy jednou měsíčně, se veteráni z celé vsi sešli i jednoho doma na besedu. Bylo jedno, kdo byl v legiích a kdo ne. Jen jeden mezi ně nesměl. To byl legionář, který si cestou po Sibiři namluvil holku a když Vladivostok zmizel z dohledu, tak tu holku, která byla v jiném stavu, hodil přes palubu lodi.

Druhý příběh je z jiné vsi na Táborsku, kde obec nechala postavit památník padlím a slavnostního odhalení se zúčastnil i poslanec parlamentu ČSR. Ten pronesl tak nevhodnou řeč a i ztvárnění je, řekněme, nešťastné, že veteráni nechali postavit kříž u cesty do kostela a každý rok tam nechávali sloužit mši za kamarády. Dodnes je to dost znát. Pomník uprostřed vsi že všeho nejvíc připomíná skládku, kdežto kříž u lesa a palouček kolem něj, je pečlivě udržovaný.

Když tady čtu příspěvky, nemohu se ubránit dojmu, že většina "diskutujících", tedy, jestli je možné výkřik o překrucování historie, možné považovat za diskusní příspěvek, si maximálně přečetla něco od Jiráska i o tom pochybuji a třeba už Palackého zná jen z bankovky. Autor čerpá z více zdrojů, které i jmenuje, tak už zkuste přečíst i něco jiného než učebnici dějepisu z roku 1957.

Děkuji za článek. Téhle bitvy se zúčastnili všichni 4 moji pradědové a všichni u pětasedmdesátého pluku z Jindřichova Hradce. Píšu jen o jednom, který se jmenoval Jan Kubart byl ročník 1900!, skutečně mu bylo 17. let a během bitvy se dostal do zajetí. Ve svém deníku to popisuje takto.

Šli jsme na hlídku, bylo nás dvacet a potkali jsme skupinu deseti Rusů. Ti hned zvedli ruce a když jsme zjistili, že jsou to naši, tedy Češi, tak jsme věděli, že je budeme muset oběsit. Tak jsme se domluvili a do zajetí jsme šli my.

Děda do legií nechtěl, že už měl války dost a jako zajatec dělal zřízence v Kijevě. Tam byl často bit a zažil opravdu krutý hlad. Po obsazení Kijeva Němci, putoval do vězení k výslechům a po nějaké době domů na dvouměsíční dovolenou, během které skončila válka. Jistě, měl radost a s pánem Bohem.

Jenže, Maďaři začali útočit na Slovensko a republika neměla vojáky a děda nedemobilizoval, tak vyfasoval v J.Hradci kulomet a šel v únoru 1919 na Maďary, po třech měsících podal žádost o propuštění a bylo mu vyhověno.

V červnu, když přijel domů, tak ho tam čekal rozkaz k odvodu do Československé armády, při odvodu prokázal, že byl ve válce a nebyl odveden z důvodu fyzické nezpůsobilosti, oficiálně.

Takové nápady nejsou ničím novým. A potom přišel covid.

Každý to má jinak. Ale konkrétně pro mě by bylo výhodnější, kdybych si mohl zaplatit kilometry ujeté po dálnici. S tím, co po dálnici ujedu, mi tahle možnost chybí.

Tuhle knihu jsem četl jako hoch asi osmiletý. Nevím proč, ale dodnes si pamatuji pocit z knihy. Možná je to proto, že to byla jedna z prvních knih, kterou jsem přečetl úplně sám. Úplně cítím vůni podzimu a nové knihy a vybavují se mi i obrazy které mi autor navodil.

Asi jako první láska.

Osobně mám radši medové řezy. Těsto je tužší a chuť, jak to říct, výraznější. Hlavně asi proto, že jednotlivé vrstvy tenkého těsta, asi tak 3mm, babička slepovala rybízovou marmeládou. Tenhle postup předala svým dcerám. A chutná mi to báječně.

Na titulní fotografii je nápis propaganda zabíjí. To je fakt. Jen bych tam doplnil slovo každá.

Tohle prohlášení jasně ukazuje budoucnost Pirátské strany.

Tiskový mluvčí vlády ČR používá, na můj vkus, příliš anglikanismů. Možná to je ten problém v komunikaci.

No jo no. Dědova mísa je aktuální pořád, přestože zní hlasy o tom, že taková moudra do moderní společnosti nepatří.

Když s Pirátama je to těžký. Ráno chlap, v poledne ženská a k večeru čajník a přitom celou dobu vypadá jako pejsek.

To potom je i ANO dobrá varianta.