Už zase tlaky na ženy jako v asistované reprodukci.

Spíš by na školách měli učit, že mot dítě není povinnost a ať se každý rozhoduje jak chce.

Plod ještě není člověk. Raději nechají zemřít lidskou bytost kvůli plodu, který se ještě nenarodil. Je to ohrožení svobody žen. Moje tělo, moje volba.

Jsem pro potraty. Potrat není vrazda, nejedná se ještě o živého člověka, namísto toho zavraždili tu ženu, které šlo kvůli plodu o život a nikdo jí nepomohl.

Tak to je hodně diskriminační.

Co třeba lidi, kteří děti mít nemůžou? Lidi, kteří nemohou najít vhodného partnera? A další věc je ta, že nikdo nemá právo někomu i když takovými nástroji určovat, kdy má mít dotyčný děti, jestli má mít děti a vůbec, myslela jsem si, že žijeme ve svobodné zemi, ale s těmito návrhy se akorát řítíme do myšlení socializmu a maloměšťáctví.

Přitom dětní mají pořád nějaké úlevy, slevy na daních, OČR, mateřská tři roky, která mimochodem jinde ve státech tak dlouhá není a různé další příspěvky.

Přitom dítě byla jejich svobodná volba, zatímco ta druha skupina tuto volbu vždycky svobodnou nemá.

A teď si vemte, že někdo třeba nedobrovolně žije single a musí si vše táhnout sám, poplatit si vše sám, snášet předsudky okolí, v některých zaměstnáních i horší výhody a podmínky, protože dětní přece na všechno mají automaticky nárok, že? A stát ještě bezdětného potrestá zvýšením daní.

A to nemluvím o tom, že se tím zase podpoří pologramotové, kteří si udělají tucet dětí a už nemyslí na to, že to dítě něco stojí.

Například když si třeba kupuji psa, tak taky nejdřív musím myslet na to, jestli mám pro psa podmínky, finance a stát mi taky na to nic nedá. To samé platí s dětmi.

Dnes se vážně nestačím divit kolik takových nebezpečných a zakomplexovaných lidí tu běhá. Zažila jsem to třikrát. Poprvé jako dvacetiletá holka, která studovala dálkově VŠ při zaměstnání asi od čtyřicetileté ženské. Po půl roce teroru jsem to řešila s vedoucím, který mě naštěstí přeřadil jinam. Díky dlouhodobému stresu jsem začala mít těžkou formu akné a 10 kg nahoru. Poté jsem odešla za lepším, ale opět jsem narazila asi na čtyřicetiletou ženskou, která mi tam od začátku dělala peklo. Do práce jsem chodila se staženým žaludkem, brečela jsem i v práci a po půl roce jsem to řešila s vedoucí a nakonec jsem stejně odešla na dohodu. Ale karma je zdarma, po roce jsem se dozvěděla, že vedení zjistilo jak je dotyčná neschopná a vyhodili ji. Třetí firma, tam jsme zažili šikanu od mistrové, taky starší ženská, která si vždycky našla obětního beránka a ráda se po něm vozila, vždy to byla horší práce, intriky, manipulace, pomluvy, dokonce i docházelo ke ztrátě pracovních pomůcek. Největší gól byl, když jsem dostala vytýkací dopis, ve kterém bylo uvedeno, že si s její dcerou při práci nepovídám.

Teď už je to naštěstí za mnou, v noci jsem jednou z toho dostala panickou ataku, akné a 10 kg jsou naštěstí pryč, VŠ jsem dokončila, ale psychika to odskákala nejvíc. Mám teď deprese a strach aby se to neopakovalo.

Tak to nejsou přátelé

Tak to nefunguje. Když pořád budete ostatním dělat vrbu, tak na to vás ostatní využijí a potom když přijdete s problémem vy, tak už najednou nikdo nemá čas.

Ty vlastnosti v článku jsou sice fajn, ale v reálu to takhle vážně nefunguje. Už jsem viděla i oblíbence, kteří jenom pomlouvají, soudí, málokdy podpoří a jsou falešný jako půlnoc. Ale jsou oblíbení. Asi protože okolí zajímají drby.

Proto je asi lepší mít jen dva nebo jednoho pravého kamaráda než sto falešných známých.