Veškrně? Neměly by to být škorně?

Vypadá to zajímavě, díky za tip.

Malá poznámka - tagliatelle se čte "taljatelle" , ne "tajlatelle", jak je uvedeno v článku.

Ty trojúhelníkové lofty bych jako dospívající určitě milovala, až na ten přístup pouze venkem ( co když venku ukrutně lije a člověk nutně potřebuje na toaletu?) . A z druhé strany - představa, že pod těmi lofty vařím nebo dělám cokoliv jiného a nikdy nevím, kdy mi seshora něco spadne za krk je mi docela nepříjemná.

Někoho to překvapilo? Copak sliby a plány naší vlády mají nějakou váhu?

"Přírodě se občas podaří vytvořit neuvěřitelně působivý artefakt coby lidskou bytost" - to je velmi působivě napsáno.

Kouzelně popsáno, směju se na celé kolo, úplně nejlepší je "Ale slyšeli jste to, ona držela výšku 11,xxxx vteřin". Tolik mi to připomíná moje - "To si musíš poslechnout, slyšíš, jak fantasticky tady posadil hlas, jak si s ním hraje?!? ". Taky jsem měla tyhle snahy; říkávala jsem o sobě, že jsem jak Svědek Jehovův, taky každého obracím na svou (operní) víru, ale už jsem přestala své okolí trápit. Jen občas to nevydržím, viz výše uvedené. Chápejte, o to se člověk přece musí podělit!

Milé čtení. U mne to bylo trochu jinak a přece stejně. Operu jsem milovala už od dětství, ale v dospělosti jsem na ni nějak pozapomněla. A pak se jednou, po mnoha letech, v jednom filmu objevila operní árie, kterou jsem znala, (ostatně jako většina lidí), jen jsem nevěděla, kam ji zařadit. Byla to "La ci darem la mano" a já zjišťovala, z čeho že to vlastně je. Ani mne totiž Don Giovanni předtím nijak neoslovil, proto jsem árii nepoznala. Dala jsem mu tedy znovu šanci a tentokrát to bylo jako nákaza, poslouchala jsem ho znovu a znovu a znovu, každý den, každou volnou chvíli. Od té doby už opera opět neodmyslitelně patří do mého života. A co se Verdiho týká, tak Trubadúr spolu s Rigolettem jsou mé nejoblíbenější "verdiovky". Nahrávku, o které píšete, mám a miluji, a když ji poslouchám, ocitám se někde v operním nebi. Mimochodem, podobnou barvu hlasu jako Leontine Price pro mne měly i Renata Scotto a Marina Poplavskaya.

No bezva, máme chatu po proudu cca 2 km... Jinak pro ty, co zde řeší, kdo to byl nebo nebyl - je to říční meandr, u něj pouze několik chat a kousek nad ním nad hustě porostlým svahem je maličká ves. A mimochodem, tento úsek řeky je už několik vedený jako přírodní rezervace, máme tu bobry.

Zajímavý, příjemný rozhovor. Často mě překvapí, jak "obyčejní" tito operní mistři vlastně jsou, tak trochu bych čekala hvězdné manýry anebo aspoň odtržení od běžného života. A velmi mě těší, že tato světová hvězda vystoupí i u nás.

On ani autor článku neumí slovenský, má tam hned několik chyb. Kel není zelí, ale kapusta. A kaňka taky není bakula, ale machuľa...

Postavu Attica Finche jsem si zamilovala, při čtení knihy jsem měla pocit, že je to nejkrásnější knižní postava, co znám.

Billa Jindřichův Hradec - kromě jedné samoobslužné pokladby všechny blikaly červeně , chybová hláška "nerozpoznání zboží". Obsluhovat je kromě své práce měla pokladní na jedné z pouhých dvou kas v provozovně...

Knížky Strach a Tma od tohoto autora jsou jedny z nejlepších knižních hororů, co jsem kdy četla. Opravdu děsivé, když se pořádně začtete, nejlépe v noci a o samotě 😉. A ano, dobře znám i klasiky tohoto žánru, Stephen King, D.R.Kootz, E.A.Poe, H.P.Lovecraft...

S autorkou naprosto souhlasím. A v diskusi pod článkem je krásně poznat, jak málo lidí čte víc než jen nadpis článku...

Autoritativní, organizovaná a klidná...upřímně mě to rozesmálo. Já samorost, chaotik a rapl 🙂

Tohle je tak pi**mé "řešení", že mě to fakt rozesmálo .

Na počiny pana Špinara už jsem začala být alergická. Každý další rok jeho působení na postu ND se v programové nabídce víc a víc odrážel Špinarův názor na svět a Špinarovy queer problémy, až už se ve Zlaté kapličce hrály v podstatě hry jen politicky angažované anebo s queer tematikou. Dobrá, je jistě těžké žít, když člověk bojuje se svým pohlavím, gender a nevím s čím ještě, ale jsem opravdu hodně ráda, že Špinar nyní dělá hlásnou troubu svých problémů z jiného divadla.

Tímto tématem se zabývá slavná a velmi čtivá kniha Smrt si říká Engelchen od spisovatele Ladislava Mňačka. Doporučuji, stojí za přečtení.

Utlumit prodej látek? Tak to mě hodně mrzí, ráda jsem je u Unuo nakupovala. Mají/měli výběr zajímavých neokoukaných vzorů a sna djako jediní mají/měli i stejné vzory na různých materiálech ke kombinování.