Ti, kteří tady pracují a chovají se slušně, ať klidně zůstanou, nemám s nimi problém. Ale jakmile provedou nějaký trestný čin, zejména násilného charakteru, šup s nimi okamžitě domů. Proč bychom je tady živili v base, ať si jdou domů budovat svou vlast.
To bych ovšem zavedla pro všechny cizince, ne jen Ukrajince.
Na tohle téma znám jeden vtip ze života.
Každý den přijde večer muž z práce, děti se mu nadšeně vrhají do náruče, v kuchyni ho vítá vůně něčeho dobrého a usmívající se žena. Celý byt voní nejen jídlem, ale i čistotou a čerstvě vypranym prádlem. Muž si spokojeně dá večeři, prohraje si s dětmi, zapne televizi a ptá se ženy , co tady celý den dělala, že zapomněla koupit nějakou drobnost, nebo že je na ubruse nějaký málo viditelný flek. Když se tahle otázka po několikáté opakuje, naštve se.
Jednoho dne přijde muž domů a vítá ho nadšeně pouze pes. Rozházené boty, našlapaná podlaha, v kuchyni nic, žádné dobroty, plotna studená, v obýváku hora prádla, děti se tahají o nějakou hračku, všude se válí rozházené hračky, dřez a myčka plné špinavého nádobí, lednice prázdná, stůl politý kakaem od snídaně, v křesle sedí žena, je rozcuchaná, v županu a spokojeně si čte.
Co se tady stalo? Ptá se muž. Nic, co by se stalo, odpoví žena, jen , víš jak se pořád ptáš, co jsem celý den dělala, tak jsem to dnes nedělala. Zato jsem si báječně odpočinula.
Takže povinná školní docházka ji nic neříká. Dítě má po dovršení 6 let věku nastoupit do školy, bez ohledu na to co si myslí jeho rodiče. Její dcera je evidentně prosincová, tedy v září příštího roku by měla nastoupit do školy. Maximálně může dostat rok odklad, což u dítěte, kterému by v tomto případě bylo už téměř 8 let postrádá smysl.
Ještě pochopím " přestanu kojit tehdy, až si dítě samo řekne, že už nechce" i když i to je trochu pitomost. Ale nechat dítě rozhodovat o tom, kdy půjde do školy, je totální kravina. Myslím, že příliš respektující ( či spíše rozmazlujici) ( ne)výchova je cesta do pekla.
Patřím je staré škole a samoobslužné pokladny nesnáším a nechodím k nim ani s menším nákupem. Skenerů a podobných vymožeností se těším, nerozumím jim. Co když udělám nějakou chybu, kde se v obrovském supermarketu dovolání pomoci, když tam na place není ani noha.
Klidně si vystojim frontu u klasické pokladny.
Mám podobný příběh, jen ne o tak vysokém věku.
Kdysi ( je to už přes 30 let) jsem hned po škole pracovala na LDN.
Měli jsme tam paní Marii Novákovou, která rehabilitovala po zlomeném krčku a pana Františka Drobného, který se zotavoval po lehčím infarktu. Potkali se na chodbě, chvíli po sobě koukali, potom se poznali a po dvou týdnech přišli za primářkou, že se chtějí vzít.
Jejich příběh začal před mnoha lety, kdy už tenkrát v sobě nalezli zalíbení a dokonce měli před svatbou. Pan František odjel na delší zahraniční služební cestu, ona zůstala doma. Jenže přišel 22.srpen 1968 zavřely se hranice a on už nemohl zpět, byť i chtěl. Marie několik měsíců čekala, zda se vrátí, ale potom se vdala, měla jediného syna. Brzy ovdověla a syna vychovala prakticky sama. Syn ( již dospělý) pracoval v Německu a za matkou jezdil málo. Nyní paní Marie našla svou starou lásku. Pan František zůstal svobodný a děti neměl.
A největší legrace byla, že oba žili ve stejném domově důchodců, jen každý v jiné části. Takže se nepotkali ani tam.
A byla svatba a do domova se vrátila místo paní Novákové, paní Drobná. To se divili. A jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.
Jména jsou smyšlená ( pravá už si nepamatuju), příběh hodně zestručněný ( protože málo znaků), ale pravdivý.
Zaujala mne věta - nechávají si k nám posílat balíčky a my jim je vozime.
Proboha PROČ? Pokud by si ke mně někdo chtěl nechat poslat, tak zásadně NE dobírku a i bez ní pouze výjimečně a pouze v závažném a výjimečném případě a samozřejmě po předchozí domluvě. Pokud by tohle někdo zkusil tak balíček nepřijmu, nebo žádám příslušnou adresu a pošlu zpět.
Tyhle skupiny nestojí o práci s nimi, ani o práci jako takovou, ani o vzdělání svých dětí, natož o vzdělání svoje. Nechtějí společnosti nic dávat , jen brát a využívat výhody a ještě mají pocit, že na to všechno mají právo. To jsou potomci Romů, kteří sem byli víceméně násilně přemístěni z východního Slovenska a zakarpatské Rusi v době první republiky a krátce po válce. Nalákáni na nejrůznější privilegia. Šli rádi. Dostali byty, měli zajištěnou zdravotní péči ( to se jim líbilo), vzdělání ( především) dětí ( to už se jim líbilo méně, protože v tom neviděli smysl), i práci ( a to už se jim nelíbilo vůbec). Jenže v té době se za příživu šlo do vězení, tak muži obvykle pobyli několik měsíců v base, přišli domů, udělali si další dítě, občas se nechali zaměstnat, jenže jejich nespolehlivost, fluktuace a prokrastinace byly tak velké, že je brzy vyhodili a oni novou práci nehledali. A tak to šlo stále dokola a v tomto vzoru vyrůstaly další generace dětí. Vzhledem k tomu, že jsou poměrně uzavřená skupina, je obtížné se dostat k nima pracovat s nimi. A oni sami o to nestojí.
Na druhou stranu jsou Romové, kteří už jsou kultivovaní, chovají se slušně, mají vzdělání ( minimálně výuční list), chodí do práce, děti do školy a od běžné populace se liší pouze tmavší barvou pleti. Mám jich v okolí několik. Zdravíme se a vycházíme v naprosté pohodě.
7
Sledujících
0
Sleduje
7
Sledujících
0
Sleduje
Myslím, méně by bylo více.
Nevím proč si všichni myslí, že budou světoví, když budou kopírovat americkou přeplácanost.
1 odpověď