Nechápu, proč se pořád poukazuje na to, jak tenkrát to bylo takové, dnes je to jiné, to my (vy) jste dělali tohle, kdežto vy (my) to dnes děláme jinak....Tohle právě lidi rozděluje, nebo je to snad záměr? I za mého mládí (ach, už hodně dávno) byli rodiče, kteří své děti bili, ale to se přece děje i dnes. A rodiče, kteří je rozmazlovali, i to se děje dnes. Slýchám a čtu o nevychovaných mladých, co nepouští lidi v autobuse sednout - no mě tedy pouští každou chvíli (ne, že bych z toho byla odvařená, to to letí!) a já poděkuju, sednu, nebrblám...jako většina naprosto normálních lidí kolem mě. Vždycky byli lidé takoví i makoví. I rodiče a prarodiče.

mě připadá jak zombie natřená na béžovo...

Je strašné, když člověka posuzují jen podle váhy. Jakoby neexistovalo nic jiného. Také jsem to v dětství v rodině zažila a nikdy jsem si s rodinou nevybudovala přátelské vztahy. Když jsem pak zhubla, už jsme zůstali odcizení. Přeju vám pohodu a vyrovnanost sama se sebou, to je nejdůležitější.

U nás ve školní jídelně mají tak skvělý a pestrý jídelníček, že si ho někdy ofotím kvůli nápadům a kombinacím. A dětem moc chutná. Jsou tam i celozrnné potraviny, ryby i luštěniny.

ta skříňka na obr. 5 je teda nádherná! Hned bych ji brala! A křesla Halabala - no ani nemluvím. Nádhera a kvalita.

No to v naší firmě taky bylo období, kdy ženským od výrobní linky stopovali čas strávený na WC. A "Jak o, že jste byla na záchodě skoro o dvě minuty dýl než tamta!?" Bez legrace. Naštěstí to dlouho nevydrželo, zřejmě nechtěli platit pracovní sílu, která by tam celou směnu stála a stopovala čas.

Když ony ty "kořeny" mohou představovat taky třeba stárnoucí a nemohoucí rodiče v místě bydliště, o které je potřeba se postarat v rodině a protože stát víme jak...A taky potřebu najít práci oběma manželům, což nemusí být zrovna jednoduché. Slyšela jsem několik vyprávění o žití v nájmu v zahraničí a byl to kočovný život, stěhování za prací vždy po pár letech, nikde nestačíte být doma. Někdo třeba ne, ale já být Doma prostě chci.

No jasně, že je to takhle, a právě proto to píšu. Kdy se ten kolotoč zastaví, nikdy? Co přijde pak, po AI? Obávám se, že už nic..

A k čemu je to, pro boha dobré? Ještě více, ještě dále, ještě rychleji... To už tady mockrát bylo, ne?

Ano, tak tohle je obrovská ostuda. Pak si lidé stěžují na mladé, jak se neumějí chovat ke starším lidem.

Až budete bydlet v té oblasti bez názvů ulic, dejte vědět, jaké to je. Taky bych se chtěla cítit šťastnější!

No a jak si toho ti lidé vážili! U nás lidé včetně mých rodičů takto postavili dětské hřiště. A běda tomu, kdo by tam něco ničil. No pokud dnes někdo něco ničí, nesmí dostat ani ten pohlavek, že jo, tak se může jen smát...Ale o tom jsou tu jiné články.

Přesně. Protože na prvním místě je přežití. A mláďata, včetně lidských, nemají zkušenosti. Když to nejde po dobrém (u lidí vysvětlováním), tak halt po zlém. Lepší plácnuté mládě než mrtvé mládě.

Vždyť už je to já nevím kolikátý článek na stejné téma. To nás jako testujou, jestli změníme názor, nebo co? Když mi 3 letý vnouček pořád z legrace vbíhal do silnice, nic nedbal na vysvětlování, že...atd. a smál se tomu, že se fakt zlobím, dostal prostě na zadek. A řval jak tur na celou ulici. A ať mi někdo zkusí říct, že jsem ho plácnout neměla! Howgh. Už mě tyhle plkočlánky nebaví.

Od určitého věku se ale děti nechtějí rodičům svěřovat, potřebují se od nich odpoutat. Rodiče jsou najednou ti, co prudí, co jim nedají pokoj. Je to normální vývoj. Akce vyvolává reakci, čím víc budu na dítě tlačit v dobré víře, že si budeme hezky povídat, tím větší odpor vyvolám.

"Podle obžaloby však v kritický okamžik, kdy ženu vidět mohl, se tímto směrem nepodíval." Takovéto zdůvodnění by bylo k smíchu, kdyby nebylo k pláči.

Ono je leckdy těžké vysvětlovat, když ty děti nemůžou rozumět, co jim vlastně říkáme, protože nemají zkušenosti. Úplně klasicky: Když jsem byla malá, pořád jsem si chtěla sáhnout na kamna. Marné bylo neustálé tatínkovo varování, nechápala jsem, co znamená "pálí". tak mě nechal si prstíkem sáhnout. A hned jsem to pochopila!

Jo, 100x lepší byl pohlavek od táty, vždycky jsem věděla, za co ho mám a uznala jsem to. A bylo vyřízeno. Zato maminčiny výčitky, domlouvání a vysvětlování bylo k nesnesení. Právě to ve mě vždycky podkopávalo víru ve své hodnoty!

Ono je to asi o tom, že někomu se takovéhle chování nelíbí, někomu je lhostejné a někdo ho vítá, protože si připadá sexy. Já si umím představit, jak by moje zálibné pomlaskávání a zírání do oblasti pánského poklopce některého muže bude rajcovat a některého zhnusí. Každému co jeho jest a více tolerance.

To budou děti rodičů, kteří mají trauma. Protože po dobrém a vysvětlováním, přemlouváním ba i prošením ničeho nedosáhli a tak jsou na zhroucení. Děti se smějí, protože na ně rodiče nemůžou (obdobně jako ve škole). Na vysvětlenou - tohle je nadsázka, ne všechny děti jsou takové...