Neznámkovat mi nepřijde správné. Naprostá většina dětí v první třídě mají jedničky nebo dvojky a mají z nich velkou radost. Máme v rodině malé školáky a na jedničky na vysvědčení jsou hrdí, určitě by neměnili za slovní hodnocení, jednička je prostě jednička. Kdo měl na vysvědčení v první třídě čtyřku nebo i pětku (a takového chlapce jsem znala) potřeboval opravdu odklad a nebo rovnou zvláštní školu. Ve vyšších třídách je pak známka motivace.
Nic podobného jsem v článku nezaznamenal, ale třeba se pletu. Je pravda, toxických mužů ve více, než žen. Uvádí se to zhruba 70/30. Ale i tak je těch potvor víc než dost a pokud k tomu má muž sklony, tedy nějaká traumata z dětství, snížené sebevědomí a podobně, určitě si ho nějaká taková potvora najde a zničí mu život. Hlavní je, aby se oběť vzdělávala o tom, jak tihle agresoři přemýšlí a jak se chovají. Pokud to pochopí, je napůl vyhráno a pravděpodobně je to ochrání před dalším zraněním. Pokud to nepochopí, skončí v náruči jiného psychopata, Prvním pár měsíců bude fajn a pak se to začne opakovat, dokud bude mít oběť co nabídnout, nebo se z toho nezhroutí.
a co když je ta potvora (ten potvor) už celá zoufalá (ý), že je to takovej ňouma a nechá sebou orat a schválně ho provokuje, aby už proboha něco sám vymyslel a rozhodl?
Zrovna jsem se vrátil z krámu.Bába si to tam připlouží s podpůrným vozíčkem a nechá ho stát tak,že nejde z krámu odejít.Chápu že se jí špatně chodí ale to není důvod k tomu,že si byť i ve svém věku nechala mozek doma a bylo jí úplně jedno,že tam jaksi není sama a i ona by měla mít jakousi soudnost.Já mám ke stáří respekt ale co se v poslední době děje,je fakt k zamyšlení.
Jojo, zrovna jsem přijela autem ze zahrady. A mě známý junior nechal taky mozek doma a zaparkoval vedle dalšího auta tak, že nešlo projet. Bylo mu úplně jedno, že to jeho auto tam jaksi není samo, měl by mít ohled a nechat místo k projetí. Musela jsem ho o to požádat. Já mám ke všem lidem respekt, ale bezohlednost se rozmáhá napříč věkovými skupinami. Bohužel.
Já si nevzpomínám, že bych (jsa děcko) - pokud mě rodiče o něco požádali - odmítl. Slušně požádali a mě nenapadlo říct "Ne! Naopak, byl jsem rád, že můžu pomoct, že se mnou jednají jako s dopsělým. Samozřejmě, že šlo o úkony typu "podej", "podrž", "dojdi..." Prskal jsem jenom - a to ještě jako plnoletý - při vynášení odpadkového koše. Od dětství jsme museli, sestra a já, pomáhat. Jednoduché nákupy, utírání prachu, nádobí, luxování, vydrhnutí vany... Vůbec nemám pocit, že bych byl týraný a že by mně to negativně poznamenalo. Naučil jsem se, že jídlo "se" neudělá, pokoj "se" neuklidí, nákup "se" nedonese. Občasná vzpoura či brblání určitě byly, ale jen v obvyklé míře. Stejně mě to nepomohlo. Pomoc dědovi nebo babičce - to bylo automatické a většinou i bez řečí. Rodiče nás vychovávali po skautsku. Úcta ke starým lidem, foglarovský každodenní dobrý skutek atd. Navíc, pokud jsme opravdu pomohli, rodiče nás nějak odměnili. Kočičí jazýčky, pětikoruna na zmrzlinu, pochvala. To, že nám za pomoc poděkovali, bylo samozřejmé. Babička (*1909), velký statek, tři sestry. "To, že jsme byly dcery bohatého hospodáře, neznamenalo, že bysme nemusely hlavně v létě na pole. To si neumíš představit tu dřinu." Rodičům babička vykala, co taínek a maminka řekli, to platilo. Přitom je měla moc ráda a nikdy si nestěžovala. Péče o mladší byla smozřejmostí, tehdy to ani jinak nešlo.
Přesně tak. Všichni přiměřeným způsobem přiložili ruku k dílu. Děti se učily nebýt sobecké. Pomáhat byla naprostá samozřejmost, nikdy by mě nenapadlo, že jsem sluha, stejně tak nebyla sluha moje maminka, když se starala o již nemohoucí babičku. Je to o lásce, ochotě a nesobectví. Jasně, že se mi taky nechtělo třeba obracet seno, ale věděla jsem, že moje pomoc je potřeba. Bez diskuse. Kdyby se mě ptali, jestli by se mi taky nechtělo něco dělat, připadala bych si trapně. Takhle mě brali mezi sebe - dospělé. Tohle platilo tak od mých 6-7 let.
Zdenda je příklad toho, že v mládí byla tráva zelenější, nebe modřejší a všude byl ráj. Jak člověk stárne, špatné vzpomínky zapadnou. Potom zmizí v propadlišti času ty neoloupatelné kubánské pomeranče za 14,-kčs, nebo fronty na hovězí. Ty pomeranče vlastně tenkrát stály v přepočtu jako dnes kilo předního hovězího. Stejně jako to, že se na byt čekalo i 15 let a na auto čtyři.
Neberme důchodcům iluzi o krásném mládí. Je to často jejich jediná radost.
Když já mám pořád pocit, že si lidi míň záviděli a dokázali se spolu víc bavit. Ach ano, nebyly mobily, internet, jak jsme vůbec dokázali žít, že jo.
50 léta byla hrozná, to je pravda. - Ale vždycky záleží na tom, co člověk od života chce. Jestli chtěl někdo cestovat a v televizi vidět obdobné reklamy, jako byly na Západě a pak si narvat nákupní košík tak to měl smůlu, to je fakt.
U nás funguje tzv. Egronet. To je jízdenka na celý den v rámci poměrně velké určité oblasti. Platí dospělého a až 3 děti za stejnou cenu - 200 Kč. Můžete na ní jezdit vlakem, autobusem, lanovkou a možná i ponorkou...🙂 Fakt je, že jsem to dlouho nevěděla a cálovala a cálovala. Až mi o ní řekla jedna hodná paní pokladní, ale se slovy "neměla bych vám to asi říkat..." No byla hodná a zželelo se jí mě a tří dětí. Za to dodatečně dík.
Kdepak - p.Bohdalová má pravdu a souhlasím s ní. To všechno, co se děje, je právě jen díky přepychu, internetu, moderním technologiím a vymoženostem, které současná doba nabízí. Čím větší anomálie, tím víc in, jelikož za vším hledej zviditelnění se a peníze. Lidstvo hloupne, jde to vidět na každém rohu, jen si to pod rouškou rádoby vyspělosti civilizace nechce většina přiznat...
Tak tak, lidi maj roupy. Psychologové říkají (zcela vážně): mozek, když nemusí řešit problém, tak si ho vymyslí, aby měl co řešit. Mimochodem - Mee too ublížilo mnoha lidem. Stačí někoho nařknout z obtěžování a dotyčný má průšvih, ze kterého se jen tak nevykroutí. Jak krásně to nahrává pomstychtivosti!
Společné záchodky s chlapama fakt nemusím. A vídám lidi, o kterých nedokážu říct, jestli je to muž nebo žena. To ovšem neznamená, že se do nich navážím a že jim upírám jakákoliv práva, která mám i já. Ale chci rovnoprávnost. Tedy i záchodky separé pro mě - pro ženu.
V tom případě komunistický režim vytvářel milionáře. Každý, kdo pracoval, dostal byt, zdarma, nebo obrovskou podporu na výstavbu domu. V pohraničí to znamenalo, že stát zaplatil téměř celé náklady na stavbu domu. A nyní koupě bytu, nebo stavba domu, znamená" dosmrtný" dluh pro mladé rodiny a platby do výdělečných bank. A ještě obrovská daň z nemovitosti za co ? Za to, že chtějí bydlet? Příšerná doba, opravdu hrozná.
No a kdo bude kupovat nemovitost od těch, kteří si ji už nebudou moct dovolit? I nově kupující by musel platit tu daň. A boháče naše obyčejné byty zajímat nebudou, aby si je kupovali...
Nějak nechápu, kdo dává různým módním exhibicionistům právo kecat lidem do toho, co mají, či chtějí, nosit. Každý lékař vám potvrdí, že lidské chodidlo je velice silně inervované a opatřené obrovským množstvím potních pórů. Každé chodidlo vyprodukuje za den až 0,03 dl (cca malý frťan) potu. To je ten důvod, proč nám tak často chodidla v sandálech kloužou. Řešením je ponožka, která v exponovaném čase pot z chodidla odsaje a postupně odpaří. Tvrzení, že se chodidlo naboso nepotí a lépe větrá je reálné pouze v případě, že je chodidlo trvale na savém podkladě. To ale u sandálů rozhodně neplatí.
Ať si každý nosí co je mu příjemné.
To zase kdysi někdo nesnášel v botách ponožky, tak to vyhlásil za obecný průšvih. Pot a špínu zachytávají ponožky, které se vyperou. bez ponožek vše zůstane nalepené v sandálech, fuj. Spreje na nohy nejsou všespasitelné. U nás bývá i v létě ráno třeba jen 8 - 10 C, to bych bez ponožek fakt zmrzla. Když se pak oteplí, ponožky si sundám a jsem naboso. Když chci.
Ideálně k tomu i existence opětované lásky ,lhostejno zda k muži, či třeba psovi ,nebo oběma. 🫠
Tak tak. Mě ten můj bl.ec, když jsem šla do důchodu, řekl, že se rozejdeme, protože on musí chodit do práce a já už ne. A tak prý budeme mít úplně jiné životy a já se budu vznášet na růžovém obláčku kdežto on bude z práce čím dál tím unavenější. Hodně jsem se tím natrápila. Ale už mi dochází, že když to tak chce vidět, je to jeho vůle. Já už se psychicky deptat nenechám. A jestli mě fakt naštve, dojde i na ten růžový obláček!
A co je to vlastně ten kýč? Každý člověk to vnímá jinak, ani umělci se neshodnou.
Magnetky na lednici jsou v naprostém pořádku. Většinou je na nich upomínka k nějakému místu, které jsme navštívili, do lednice se "leze" často, tak proč se nepokoukat? Lednice je kovová, tak kam je jinam dát? Koupit si speciálně magnetickou tabuli a tu jako narvu kam? Moc místa doma není. Mít magnetky v krabici je pitomost, proč je potom kupovat? To jsem si tedy mohl koupit třeba pohled, který ale zastrčený v krabici je na nic. Kdy se na něj podívám? A krabice pak někde jenom překáží.
Písek od moře (příp. mušle) za mě také v pohodě ze stejného důvodu jako magnetky.
Tapiko koberec. Ono ho vyrobit není úplně jednoduché a pro někoho má i sentimentální hodnotu, že to vlastně dokázal. A když to neumím, tak se dá i koupit. Občas co je k vidění v galeriích a považuje se to za umění, to mi přijde taky jako paráda... (Ale třeba je chyba ve mně, třeba tomu jen nerozumím, kdoví?! Třeba někdo má na zdi tři černé čáry na bílém podkladě a názvem "Rozpolcenost"?)
Takto by se dalo pokračovat asi u všeho i třeba u trpaslíků nebo jiné sádrové či keramické havěti. Někdo má doma viditelně zarámovaná puzzle, svíčky, vlaječky, etikety, pivní zátky...atp. Takže zpátky na začátek: co je vlastně ten kýč?
Moji rodiče měli vymazlenou zahradu, nepředstavitelné bylo mít tam trpaslíky a pod. Pak si jednoho asi 15 cm trpaslíka pořídili a milovali ho. Byl to jejich Trpajzlik. Zimoval v měkce vyložené krabičce, aby byl spokojený. A na jaře ho dávali pokaždé na jiné místo, aby se prý nenudil. Stal se právoplatným členem zahrady.
bejvávalo..
bohužel potřeba VŠ diplomů na každou pitomost nutí snižovat nároky na studenta a tomu to odpovídá..
před 50ti lety šli na VŠ jen ti nejlepší, to už dnes není pravda
máme 10x více vysokoškoláků, ale IQ národa se za 50 let v průměru nezměnilo..
tak kde je zakopaný pes?
ve školství ne.. v nesmyslných nárocích společnosti.. mnohdy zbytečně
Jo, přesně. My na střední derivace a integrály brali, a "jestli se to nejsi schopnej naučit, tak tu nezabírej místo. Copak budeš dělat na vejšce?" Tím nechci říct, že mě nějak zvlášť bavilo. Ale učili jsme se s tím poprat. Ne si stěžovat na osnovy. A ta snaha se s něčím poprat, ta se v životě hodila asi nejvíc....
Ono nejde o to, jestli si pamatujete, kdy se narodila Božena Němcová, ale o to, naučit děti přemýšlet, nebát se udělat chybu atd. A v tom bohužel naše školství nevyniká.
No fakt ale je, že v práci pak dělání chyb žádoucí není. Něco lze odvodit logikou, ale něco se halt nazpaměť naučit musí. A tohle by měli pochopit, ne jen ve svých názorech lítat ode zdi kezdi.
Spíš by stálo za to zabývat se právem být volen u dementních gerontů. Když uvážím, kdo všechno má dnes v rukou osud světa, nemám dobrý pocit.
No, představa, že ho bude mít v rukou ta tlupa 16 - 18 letých ci...pardon ro...( pozor na diskriminaci), kteří se tady po sídlišti flákají a mlátí toho, kdo se jim znelíbí a ani policie s tím nic neudělá, tak ta je teda hnusná. Mě byste jistě také zařadil mezi geronty, ale předvolební koblihy jsem nikdy nejedla a 5 000 od ONOHO člověka bych mu s chutí vrazila někam. Takovýho hlupáka ze sebe dělat nenechám.
Samozřejmě, ze je to o pohodlnnosti. Naše maminky sice měly látkové pleny ale taky se nehodlaly vzdát svých moderních vymoženosti. Nechodily ty pliny prát do potoka popr. na valše jako jejich maminky. A pak je tu další důležitá věc - opruzeniny. Nejlevnější pliny z DM synovi vylecily opruzeniny. Starší generace nás za pliny sice stále pranýřuje, ale na druhou stranu vzdala by se třeba auta, když nemusí?
no to byste se divila, jak často nejedeme autem i když můžeme...
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Ověřený uživatel
Tento účet je ověřený Seznamem a představuje skutečnou osobu, registrovanou firmu nebo subjekt.
Nemůžu dítě plácnout, křiknout na něj. Ze všeho by mohlo mít trauma. Co z těch zhýčkaných zmetků vyroste?
1 odpověď
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
To budou děti rodičů, kteří mají trauma. Protože po dobrém a vysvětlováním, přemlouváním ba i prošením ničeho nedosáhli a tak jsou na zhroucení. Děti se smějí, protože na ně rodiče nemůžou (obdobně jako ve škole). Na vysvětlenou - tohle je nadsázka, ne všechny děti jsou takové...
1 odpověď