Děkuji za Vaše vzpomínky. V časech, kdy jste začínala v Praze, jsem já jako celkem zkušená soc. pracovnice měla nabídky na práci tamtéž, v různých službách, hlavně pro seniory, což byla moje parketa - už jsem vystupovala i na konferencích a byla na ně zvána. Jenže právě ten plat! Těžko bych uživila dvě domácnosti. Tady kolem mne práce nebyla. Podobně jako jsem viděla problémy kolegyň a několika málo kolegů s jejich dost ostrými nadřízenými. Znala jsem několik zařízení, která proslula tím, že tam pilulky zobali všichni pracovníci. Na straně druhé jsme všechny milovaly smysluplné semináře a školení, včetně přestávek na cokoliv. Hodně zkušeností jsme si předaly, hodně jsme se podpořily, i když jsme nemluvily konkrétně o své situaci (většinou jsme znaly i okolní ředitele, nebylo potřeba). A také jsme nevěděly, jestli někdo nedonáší. Je pravda, že třeba kolegyně na obou školách (studium kombinované) měly doma nějakou sociální situaci, takže věděly na vlastní kůži, o čem to je. Jedna od druhé jsme se učily také ten základ, že klientovi pomoc nabízíme, podpoříme jej, ale necháme, aby činil svá, i nevhodná, rozhodnutí. Proto dnes mohu mluvit o úspěších, i když daný klient několikrát spolupráci vzdal - a přišel na to, že ji radši přijme. Moji učitelé říkali, že se nás, SP, společnost bojí, protože dokážeme vidět dál. Ono na tom něco bude, ale ohledně peněz? Spíš si s námi nevědí rady. A ten strach, že své práci rozumíme líp, než šéfové, je tam taky.

Kniha je dobrá a hodně záslužná věc, i když okamžitý vliv nečekejme. Navíc se související válkou na Ukrajině se mnozí lidé od jakéhokoliv utrpení distancují. Je totiž hodně drsné a silné hledět lidem do tváří a vědět, že neměli šanci žít. Vyzkoušela jsem si to na pouhých 300 oskenovaných podobiznách z pankrácké sekyrárny, které jsem smotalado svitku, nechala lidem popotáhnout a přesvědčit se, že popravili třeba celé rodiny. Pozorovala jsem, jak lidi obchází hrůza... Byly to podobenky z knihy Žaluji od pankráckého vězně, který přežil a věděl, kde byly ukryty.

Článek se snaží, ale spíše rozdmýchává debatu- a ne, že by mu to šlo. Je tu leccos nevyřčeného. A přece jenom zjednodušeného - ono to tady ani jinak nejde. Je pominuta několikerá stránka psychologie oběti. Například prostředí, které jí představilo vztah muže a ženy v partnerském soužití. Kolik jich vidělo nadřazenost hlavy rodiny, kolik jich vůbec mělo šanci interakce mezi dospělými zažít? Klíčové jsou prý roky před nástupem do školy. Tehdy se rozpadá snad nejvíc párů. Potom tu máme související úzus, totiž, že ženská toho musí vydržet víc, jak kůň. Další je plíživá pozvolnost násilí, které agresor zdůvodňuje tím, že k jakékoliv formě byl obětí donucen. Vymývání mozků je úspěšné, podobně jako u nenápadného harašení je v tom dlouho leccos málo dokazatalné. Zvláště u psychiky. (A nepíšu tímto pouze jednostranně, ženské umí být skvělými psychickými agresory, ovšem i mlátiči.) K prvním změnám v psychice oběti dochází cca po půl roce. Už při práci v azyláku (2005) jsem ptávala: Co vlastně chceme po těch nejslabších, po obětech?! Aby se vzepřely, sbalily jen to nejnutnější, doklady a dítě a utekly? Do neznáma, z něhož má každý normální člověk obavy? S dítětem, které samozřejmě miluje tatínka, co mu do zlobivé maminky dovolí kopat? Když je pouhou samozřejmou služkou, která dítě tatínkovi ukradla?! (A pořád se na něj ptá, teskní, případně je vůči matce agresívní.) Oběť připraví dítě o půlku milujících příbuzných, někdy se skrývá naprosto přede všemi. Tohle má dokázat zadupávaná oběť, když mi sami, každý z nás, zatají dech před zavřenými dveřmi úřadu a chvíli si dodává odvahy!

V Aši v jedné ulici žili Henlein a zapřisáhlý antifašista, jehož dcerky moc litovaly, že nemůžou chodit na průvody v rámci Hitlerjugend jako jejich spolužačky a kamarádky. Vyprávěla mi to právě ona dcera. (Jinak ústní podání tvrdí o jednom bloku domů s balkonem, že právě tam Henlein řečnil- a tam zrovna bydleli oni, krásná ironie!) Zkrátka a dobře, nebyli jsme v jejich botách a nemáme, co soudit. Zvláště, byla-li už sebereflexe.

Pro mne jsou názory pana Vaňka velmi zajímavé a jsem zatraceně ráda, že mne neviděl na premiéře Ďáblovy sbírky :-D

Samozřejmě jako první mne napadlo, jak příjemné je vidět takový postoj, ovšem Vaše generace je již opravdu mimo veškeré dřívější stereotypy. Což je vlastně další potěšující věc. Mám za sebou trochu víc odžitých let a hodně vzpomínek na harašení, nabídky k sexu, když byl manžel nemocný (abych byla udržovaná) a tak podobně. Z mocenského postoje, ze slintavého postoje, z vědomí množstevní převahy žen v bydlišti (takže bych měla bít čelem o zem a děkovat, že si mne dotyčný všiml). Jenom se zíránímm mohu mít problém, protože oko se občas pokochá hezkým výtvorem přírody a posilovny (všech pohlaví), aniž by za tím bylo sex. vzrušení. Samozřejmě, uslintané zírání poznám a nestojím o ně- ale kde je rozpoznatelná hranice? :-)

Mezi její přátele nebo spíše dobré známé z časů dospívání patřila moje teta, tehdy Selma Čeňková. Žila v legionářské bytovce v Dejvicích kousek od vily pana Zázvorky a dokonce se kolem přelomu 30. a 40.let ochomejtala kolem filmu, hlavně tedy na večírcích. Teta ovšem měla velký mindrák, lupénku na pažích a nohou. Možná i to spolu s ojedinělým jménem a také vztahem k matce (tetě umřela, moje babička tedy byla nevlastní a marně se snažila holku vést ke škole a práci, Selma prostě snila o tom, že jí sladká tvář pomůže ke slávě) vyvolalo jejich vzájemnou sympatii. Scházely se i v Karlových Varech, kdy byla Stella již vdaná. I moje mamka u nich jednou byla. Přestaly se stýkat zřejmě kolem r. 1952. Selma předtím vdala, měla synka a hned poté byl jako politický zatčen její manžel a putoval na sedm let do Jáchymova... Estébákům v KV se říkalo Karlovarské gestapo, měli podobné manýry, ba i hodně drsného Böhma. Bylo tedy jistě rozumné se moc neznat. Už se potom, pokud vím, nesetkaly.

K tématu jsem coby zdejší už něco podotkla : Odkaz 1   Ohledně voleb bude velmi legrační, když se bude nadávat na současnou vládu, třebaže Aš pohřbily dvě tři předešlé.

Mimo článek chci připomenout aktuální číslo Respektu, které se mimo jiné věnuje pozdním kariérám slavných, kteří museli nějak dozrát k tomu, v čem v seniorských letech vynikli. A představte si, pár takových lidí jsem potkala i u nás...

Souhlas a díky.

Právě jsem byla upozorněna, že si mne vzal do klábosnice anonym, podepsaný "redakce" z plátku Naše pravda. On tam ani nelže, on jenom napovídá a nedopovídá. Včetně pečlivého vysvětlování, že jsem z Ašska (narážka na to, že snad jsem novodobá sudeťačka? inu, komoušský nástroj v přímém přenosu). V podstatě se rozčiluje, že píšu o tom člověku, že byl váženým- a to nikdo nemůže popřít, že ve své době byl. Zamlčuje však konec článku, možná byl pro něj namáhavým, kdo ví. Já totiž předpokládala, že ta poslední věta určitě každému normálně myslícímu člověku jasně řekne, že článeček je zároveň varováním před nenápadně vypadajícími človíčky. Omlouvám se, že s komunisty jsem nepočítala.

Jako sestra na příjmovém psych. oddělení jsem v roce 1979 přijala dospělou mladou ženu, která byla jako dítě nalezena na Mělnicku v chlívku. Ostatní děti z ní měly legraci, chovaly se k ní jako ke koze. Nikdo o ní nevěděl, byla objevena náhodou, asi v deseti letech. Byla zřejmě mentálně zaostalá již před tím nastěhováním do chlívku. Moc nemluvila, měla zálibu v lesklých korálcích a bižuterii, chtěla být hezká... Proč ji poslali k nám, si už nepamatuji, ale kolegyně říkaly, že její případ není ojedinělý, že se tu a tam takové dítě objeví.

Tyhle otázky jsou těžké. Vězení by neměla být procházka růžovou zahradou, ale nezamlouvají se mi ani minimální možnosti zaměstnání. Dopisuji si s člověkem z Valdic, je to starý známý a vlastně nikoho nemá. Teď se děsí přesunu ke "staříkům", protože dosáhne věku. Už dávno jsem to chtěla skončit, ale sociálka odstamtud, se kterou jsem se náhodně potkala, mi vysvětlila, jak je aspoň takový kontakt důležitý. A ano, problémy si způsobil sám, měl dost lidí kolem, co mu chtěli pomoct, měl by několikrát práci... Bůh suď, jak dopadne po návratu, k nám nemůže, jestli se ho ujme některá neziskovka - no, nevím. Nic mu neslibuju, jsem prostě jenom někdo venku. :-(

Chce se mi říct "konečně", ale vím, že jsou to oba poctiví, zodpovědní lidé a hodně svůj krok rozvažovali, zkoumali ze všech stran. Je moc dobře, že se pro něj rozhodli. Mají krásný vztah a snad už zažijí jenom slunečné dny.

Není jednoduché ani takovéto občasné užívání si společných chvilek, když je maminka nebo prostě kdokoliv opečovávaný umístěn v zařízení. Ohledně vstávání z lůžka bych asi okoukala nebo požádala zkušenou pečovatelku o předvedení, případně pod jejím vedením zjistila, kde dělám chybu. Jinak chválím, že maminka má (nebo měla, píšete v minulém čase) i ten klidný kout, jak u tv, tak v posteli. takový zvláštní den dokáže unavit, proto i během "propustky" na svátky lidem doporučuji, aby nechali starého člověka odpočívat, klidně i zdřímnout, aby měl kout, kde se dá dohromady. Člověka s nadváhou by asi neměl přemisťovat jen jeden člověk, zvláště ne samotná žena a ani tehdy, když tak zvláštně (ne)spolupracuje. Ona si totiž také může malinko hovět a nespolupracovat tak, jak po ní požaduje personál. Má výjimečný den a ten se vztahuje na všechno. V některých případech se dá promluvit na rovinu a výsledek přijde, jindy (a to asi máte štěstí, že to není tak mezní) se senior k rodinnému pečujícímu chová pánovitě až otrokářsky hrubě. Na straně jiné je fakt, že ústavní pobyt dá člověku možnost soužití s vrstevníky a pro některé i jakési další kariéry - sama jsem pozorovala velikou oblíbenost člověka, kterého jsem znala z jeho domova jakou vysmívaného outsidera s přezdívkou. Děkuji za hezký příběh.

Píšete, stejně jako další tady, že uběhlo několik let. Domnívám se, že je to už mnohde lepší, tedy pokud jde o možnost informovanosti a přípravy. Dost dobře si dovedu představit, čím jste procházeli - a že jste jen tak nějaké poradenství nemohli sehnat, nevěděli, kde. K lepšímu se to začalo měnit tak před peti až sedmi lety, ale vím, že to pořád ještě nestačí. Byly jste velice statečné a oddané dcery!

Možná jsme mnozí byli vychováni v úctě ke starším, ale již někdy před dvaceti roky jsem dost polemizovala se vzdělanými mladými lidmi, kteří nechápali, proč si těch starých, co dovolili předchozí režim nebo ho dokonce podporovali, vážit. Oponuji tím, že poteřbujeme rozumět a chápat, včetně toho špatného, včetně chyb. Práv proto, abychom žili jinak.

Senioři, kteří jsou dnes dost vysmívaní kvůli volbám a podobně, za svoje životní zkušenosti často schovávají především vlastní strach. Vědí, kam našoupali svoje vlastní rodiče a příbuzné, jak vypadala "odborná péče" o lidi, zastlané v postelích, za nimiž ani nechodili. Strašlivě se bojí takového osudu, byť se leccos mění. A doma je mohou udržet hlavně peníze, ať je po nich potopa nebo ne. Rodiny? Od 70.let se hlavně rozpadají a ještě před nějakými pěti roky se dá říct, že plošně platilo, že kdo pečuje o starší, naprosto se vyřídí a sedře. Ani dnes ještě není dost služeb, ale tihle stateční lidé si dokážou pomáhat a radit navzájem. Přesto je míst v domovech málo, kdo by do toho otročení doma šel... Lidé zkrátka uvažují jednoduše, chrání své poslední roky za každou cenu. Vy byste to dělali jinak? Pro ně současné jistoty nejsou nijak zřetelné.

U každého člověka je krizová situace provázena šokem, který hodně snižuje soustředění, paměť, nastoupí i zmatenost. Mladší to zvládnou rychleji, u seniorů to výrazně působí i nějaký nástup nemoci těla. Leckdo v krizi zafunguje a složí se až po čtrnácti dnech, i s tím je nutné počítat.

Není důvod panikařit, i když se teprve učíme, jak s tím naložit. Pomáhá zavedený rytmus dne, otevřená debata o potížích - člověk, který si uvědmuje, že je cosi v nepořádku, se snaží vypadat normálně, potíže popírá. Senior totiž ví, jak se s dementními lidmi zacházelo dřív a bojí se. Zná tehdejší domovy, ale i dnešní LDN. Navíc má hrůzu a deprese z vlastní ztráty krátkodobé paměti. Popírá, co může, izoluje se - a k tomu mu mozek servíruje "vysvětlení" podivných dějů (někdo sem chodí, někdo to vzal), což znovu jedince děsí. Takže má rovnou několik zdrojů depresí a strachu.

Ovšem pozor, i lidi, co jsou zmatení jak lesní včela, mohou po pominutí krize (ztráta partnera) nebo nemoci opět vplout do starých kolejí, cca do čtvrt roku, u dříve dementních tak do půl. Mohou se vrátit do téměř stejného stavu, když jim nevezmeme jejich denní řád a domov. Samozřejmě s podporou služeb, protože demence jako taková přece jenom postupuje. Je to nemoc smrtelná...

Ohledně tady ze Sudet už celé roky můžeme vidět pomoc a spolupráci bývalých obyvatel a jejich rodin. Bez nich bychom neopravili spoustu památek. Ještě za socíku třeba sousedovi vzkázali, kde v jejich bývalém domě byly uloženy záclonky a podobně... Z mnoha domů museli odejít od rozjedeného jídla, noví přišli ještě k teplému. A že někdo byl antifašista? Stejně mu z výplaty strhávali odškodnění za válku. Německé děti musely po základce do práce jen proto, že byli Němci. Včetně těch dětí antifašistů. Na veřejnosti se nesmělo mluvit německy, leckde nesměli mít ani elektropřijímače, nesměly se scházet ani rodiny... Můžete namítnout, že u vás právě tohle nebylo - ano, záleželo právě na českých dosídlencích, co uplatnili, co si vymysleli, co třeba ve jménu lidské slušnosti pominuli. Všechno se vším souvisí, i meziválečná historie má trpké kořeny v politce první republiky, například pominutí hladomoru a realitě občanství druhé kategorie. Hladomor na Chebsku řešila Hooverova nadace (USA), jsou na to doklady. Takže bych doporučila klid a případné dovzdělávání až ke konci první světové (zabrání kompletních zásob včetně osiva, záchrana válečných zajatců smíšenou českoněmeckou domobranou, spolupráce Chebské radnice při záchraně techniky letiště pro Prahu...).

Další vyděšení rodiny přichází při nemoci. Už před lety jsem se ptala geriatrů, jestli se s tím setkávají a "byl to zajímavý postřeh". Z praxe vím, že pokud člověk náhle zapomíná, je zmatený a podobně, něco je špatně fyzicky. U chronicky nemocného člověka se může stát, že přitom kašle na léky, všechno se zacyklí a je tak akorát na domov se zvláštním režimem. Povedlo se nám v okolí tohle odhalit u starší dámy (83), do roka zase fungovala paměť jako dřív. Potřebovala jen dovoz jídla, dohled na léky - a prvotní příčinou byl žlučník (poté vždy zapomněla, že ty bolesti měla) a později lehká mrtvice. Zvládla to obojí s podporou dobře, vrátila se po uzdravení těla do předchozího stavu. A nejhorší je lifrování babičky kamkoliv, protože se po narkóze vzbudila a nikoho nepoznávala. Což je taky zcela normální stav, který se časem upraví... Doporučuji dát člověku aspoň 1/4 roku, aby se tělo uzdravilo, orientace se vrátí. I u dementních téměř do stejného stavu. No, většinou to rodina nedá...