Samozřejmě jako první mne napadlo, jak příjemné je vidět takový postoj, ovšem Vaše generace je již opravdu mimo veškeré dřívější stereotypy. Což je vlastně další potěšující věc. Mám za sebou trochu víc odžitých let a hodně vzpomínek na harašení, nabídky k sexu, když byl manžel nemocný (abych byla udržovaná) a tak podobně. Z mocenského postoje, ze slintavého postoje, z vědomí množstevní převahy žen v bydlišti (takže bych měla bít čelem o zem a děkovat, že si mne dotyčný všiml). Jenom se zíránímm mohu mít problém, protože oko se občas pokochá hezkým výtvorem přírody a posilovny (všech pohlaví), aniž by za tím bylo sex. vzrušení. Samozřejmě, uslintané zírání poznám a nestojím o ně- ale kde je rozpoznatelná hranice? :-)

Mezi její přátele nebo spíše dobré známé z časů dospívání patřila moje teta, tehdy Selma Čeňková. Žila v legionářské bytovce v Dejvicích kousek od vily pana Zázvorky a dokonce se kolem přelomu 30. a 40.let ochomejtala kolem filmu, hlavně tedy na večírcích. Teta ovšem měla velký mindrák, lupénku na pažích a nohou. Možná i to spolu s ojedinělým jménem a také vztahem k matce (tetě umřela, moje babička tedy byla nevlastní a marně se snažila holku vést ke škole a práci, Selma prostě snila o tom, že jí sladká tvář pomůže ke slávě) vyvolalo jejich vzájemnou sympatii. Scházely se i v Karlových Varech, kdy byla Stella již vdaná. I moje mamka u nich jednou byla. Přestaly se stýkat zřejmě kolem r. 1952. Selma předtím vdala, měla synka a hned poté byl jako politický zatčen její manžel a putoval na sedm let do Jáchymova... Estébákům v KV se říkalo Karlovarské gestapo, měli podobné manýry, ba i hodně drsného Böhma. Bylo tedy jistě rozumné se moc neznat. Už se potom, pokud vím, nesetkaly.

K tématu jsem coby zdejší už něco podotkla : Odkaz 1   Ohledně voleb bude velmi legrační, když se bude nadávat na současnou vládu, třebaže Aš pohřbily dvě tři předešlé.

Mimo článek chci připomenout aktuální číslo Respektu, které se mimo jiné věnuje pozdním kariérám slavných, kteří museli nějak dozrát k tomu, v čem v seniorských letech vynikli. A představte si, pár takových lidí jsem potkala i u nás...

Souhlas a díky.

Právě jsem byla upozorněna, že si mne vzal do klábosnice anonym, podepsaný "redakce" z plátku Naše pravda. On tam ani nelže, on jenom napovídá a nedopovídá. Včetně pečlivého vysvětlování, že jsem z Ašska (narážka na to, že snad jsem novodobá sudeťačka? inu, komoušský nástroj v přímém přenosu). V podstatě se rozčiluje, že píšu o tom člověku, že byl váženým- a to nikdo nemůže popřít, že ve své době byl. Zamlčuje však konec článku, možná byl pro něj namáhavým, kdo ví. Já totiž předpokládala, že ta poslední věta určitě každému normálně myslícímu člověku jasně řekne, že článeček je zároveň varováním před nenápadně vypadajícími človíčky. Omlouvám se, že s komunisty jsem nepočítala.

Jako sestra na příjmovém psych. oddělení jsem v roce 1979 přijala dospělou mladou ženu, která byla jako dítě nalezena na Mělnicku v chlívku. Ostatní děti z ní měly legraci, chovaly se k ní jako ke koze. Nikdo o ní nevěděl, byla objevena náhodou, asi v deseti letech. Byla zřejmě mentálně zaostalá již před tím nastěhováním do chlívku. Moc nemluvila, měla zálibu v lesklých korálcích a bižuterii, chtěla být hezká... Proč ji poslali k nám, si už nepamatuji, ale kolegyně říkaly, že její případ není ojedinělý, že se tu a tam takové dítě objeví.

Tyhle otázky jsou těžké. Vězení by neměla být procházka růžovou zahradou, ale nezamlouvají se mi ani minimální možnosti zaměstnání. Dopisuji si s člověkem z Valdic, je to starý známý a vlastně nikoho nemá. Teď se děsí přesunu ke "staříkům", protože dosáhne věku. Už dávno jsem to chtěla skončit, ale sociálka odstamtud, se kterou jsem se náhodně potkala, mi vysvětlila, jak je aspoň takový kontakt důležitý. A ano, problémy si způsobil sám, měl dost lidí kolem, co mu chtěli pomoct, měl by několikrát práci... Bůh suď, jak dopadne po návratu, k nám nemůže, jestli se ho ujme některá neziskovka - no, nevím. Nic mu neslibuju, jsem prostě jenom někdo venku. :-(

Chce se mi říct "konečně", ale vím, že jsou to oba poctiví, zodpovědní lidé a hodně svůj krok rozvažovali, zkoumali ze všech stran. Je moc dobře, že se pro něj rozhodli. Mají krásný vztah a snad už zažijí jenom slunečné dny.

Není jednoduché ani takovéto občasné užívání si společných chvilek, když je maminka nebo prostě kdokoliv opečovávaný umístěn v zařízení. Ohledně vstávání z lůžka bych asi okoukala nebo požádala zkušenou pečovatelku o předvedení, případně pod jejím vedením zjistila, kde dělám chybu. Jinak chválím, že maminka má (nebo měla, píšete v minulém čase) i ten klidný kout, jak u tv, tak v posteli. takový zvláštní den dokáže unavit, proto i během "propustky" na svátky lidem doporučuji, aby nechali starého člověka odpočívat, klidně i zdřímnout, aby měl kout, kde se dá dohromady. Člověka s nadváhou by asi neměl přemisťovat jen jeden člověk, zvláště ne samotná žena a ani tehdy, když tak zvláštně (ne)spolupracuje. Ona si totiž také může malinko hovět a nespolupracovat tak, jak po ní požaduje personál. Má výjimečný den a ten se vztahuje na všechno. V některých případech se dá promluvit na rovinu a výsledek přijde, jindy (a to asi máte štěstí, že to není tak mezní) se senior k rodinnému pečujícímu chová pánovitě až otrokářsky hrubě. Na straně jiné je fakt, že ústavní pobyt dá člověku možnost soužití s vrstevníky a pro některé i jakési další kariéry - sama jsem pozorovala velikou oblíbenost člověka, kterého jsem znala z jeho domova jakou vysmívaného outsidera s přezdívkou. Děkuji za hezký příběh.

Píšete, stejně jako další tady, že uběhlo několik let. Domnívám se, že je to už mnohde lepší, tedy pokud jde o možnost informovanosti a přípravy. Dost dobře si dovedu představit, čím jste procházeli - a že jste jen tak nějaké poradenství nemohli sehnat, nevěděli, kde. K lepšímu se to začalo měnit tak před peti až sedmi lety, ale vím, že to pořád ještě nestačí. Byly jste velice statečné a oddané dcery!

Možná jsme mnozí byli vychováni v úctě ke starším, ale již někdy před dvaceti roky jsem dost polemizovala se vzdělanými mladými lidmi, kteří nechápali, proč si těch starých, co dovolili předchozí režim nebo ho dokonce podporovali, vážit. Oponuji tím, že poteřbujeme rozumět a chápat, včetně toho špatného, včetně chyb. Práv proto, abychom žili jinak.

Senioři, kteří jsou dnes dost vysmívaní kvůli volbám a podobně, za svoje životní zkušenosti často schovávají především vlastní strach. Vědí, kam našoupali svoje vlastní rodiče a příbuzné, jak vypadala "odborná péče" o lidi, zastlané v postelích, za nimiž ani nechodili. Strašlivě se bojí takového osudu, byť se leccos mění. A doma je mohou udržet hlavně peníze, ať je po nich potopa nebo ne. Rodiny? Od 70.let se hlavně rozpadají a ještě před nějakými pěti roky se dá říct, že plošně platilo, že kdo pečuje o starší, naprosto se vyřídí a sedře. Ani dnes ještě není dost služeb, ale tihle stateční lidé si dokážou pomáhat a radit navzájem. Přesto je míst v domovech málo, kdo by do toho otročení doma šel... Lidé zkrátka uvažují jednoduše, chrání své poslední roky za každou cenu. Vy byste to dělali jinak? Pro ně současné jistoty nejsou nijak zřetelné.

U každého člověka je krizová situace provázena šokem, který hodně snižuje soustředění, paměť, nastoupí i zmatenost. Mladší to zvládnou rychleji, u seniorů to výrazně působí i nějaký nástup nemoci těla. Leckdo v krizi zafunguje a složí se až po čtrnácti dnech, i s tím je nutné počítat.

Není důvod panikařit, i když se teprve učíme, jak s tím naložit. Pomáhá zavedený rytmus dne, otevřená debata o potížích - člověk, který si uvědmuje, že je cosi v nepořádku, se snaží vypadat normálně, potíže popírá. Senior totiž ví, jak se s dementními lidmi zacházelo dřív a bojí se. Zná tehdejší domovy, ale i dnešní LDN. Navíc má hrůzu a deprese z vlastní ztráty krátkodobé paměti. Popírá, co může, izoluje se - a k tomu mu mozek servíruje "vysvětlení" podivných dějů (někdo sem chodí, někdo to vzal), což znovu jedince děsí. Takže má rovnou několik zdrojů depresí a strachu.

Ovšem pozor, i lidi, co jsou zmatení jak lesní včela, mohou po pominutí krize (ztráta partnera) nebo nemoci opět vplout do starých kolejí, cca do čtvrt roku, u dříve dementních tak do půl. Mohou se vrátit do téměř stejného stavu, když jim nevezmeme jejich denní řád a domov. Samozřejmě s podporou služeb, protože demence jako taková přece jenom postupuje. Je to nemoc smrtelná...

Ohledně tady ze Sudet už celé roky můžeme vidět pomoc a spolupráci bývalých obyvatel a jejich rodin. Bez nich bychom neopravili spoustu památek. Ještě za socíku třeba sousedovi vzkázali, kde v jejich bývalém domě byly uloženy záclonky a podobně... Z mnoha domů museli odejít od rozjedeného jídla, noví přišli ještě k teplému. A že někdo byl antifašista? Stejně mu z výplaty strhávali odškodnění za válku. Německé děti musely po základce do práce jen proto, že byli Němci. Včetně těch dětí antifašistů. Na veřejnosti se nesmělo mluvit německy, leckde nesměli mít ani elektropřijímače, nesměly se scházet ani rodiny... Můžete namítnout, že u vás právě tohle nebylo - ano, záleželo právě na českých dosídlencích, co uplatnili, co si vymysleli, co třeba ve jménu lidské slušnosti pominuli. Všechno se vším souvisí, i meziválečná historie má trpké kořeny v politce první republiky, například pominutí hladomoru a realitě občanství druhé kategorie. Hladomor na Chebsku řešila Hooverova nadace (USA), jsou na to doklady. Takže bych doporučila klid a případné dovzdělávání až ke konci první světové (zabrání kompletních zásob včetně osiva, záchrana válečných zajatců smíšenou českoněmeckou domobranou, spolupráce Chebské radnice při záchraně techniky letiště pro Prahu...).

Další vyděšení rodiny přichází při nemoci. Už před lety jsem se ptala geriatrů, jestli se s tím setkávají a "byl to zajímavý postřeh". Z praxe vím, že pokud člověk náhle zapomíná, je zmatený a podobně, něco je špatně fyzicky. U chronicky nemocného člověka se může stát, že přitom kašle na léky, všechno se zacyklí a je tak akorát na domov se zvláštním režimem. Povedlo se nám v okolí tohle odhalit u starší dámy (83), do roka zase fungovala paměť jako dřív. Potřebovala jen dovoz jídla, dohled na léky - a prvotní příčinou byl žlučník (poté vždy zapomněla, že ty bolesti měla) a později lehká mrtvice. Zvládla to obojí s podporou dobře, vrátila se po uzdravení těla do předchozího stavu. A nejhorší je lifrování babičky kamkoliv, protože se po narkóze vzbudila a nikoho nepoznávala. Což je taky zcela normální stav, který se časem upraví... Doporučuji dát člověku aspoň 1/4 roku, aby se tělo uzdravilo, orientace se vrátí. I u dementních téměř do stejného stavu. No, většinou to rodina nedá...

bez cukru je pribinák, který nemá ani sirup. Já sladila rozmixovaným banánem...

Chování mých dětí bylo až legendární. Do podniků jsme nechodili, ale v obchodu jsem je posadila k výloze (1,2,3a1/2), starší hlídali mrně, koukali, kudy chodím, já zase na ně a dostali za odměnu 1/3 rohlíku a pochvalu. Prostě věděli... Jednou jsme byli na svatbě, mrně při obřadu řvalo, Bůh suď proč, tak jsme byli venku, ale na hostině všechno v pohodě, potomstvo způsobné, lehce žravé 😉

Nojo, žije to svým životem. Ať žije Františka Vrbenská, která si prostudovala Máchův styl a navěky mate "jeho" dopisem kdejaké dychtivce záhad!

Já doufám, že to bude impulzem pro to, aby LDN pacienty nezavírali do postelí a pouze papírově nepřehoazovali (těch 90 dnů v podstatě platí i dnes). Nevím, kde se mají vzít lůžka a kapacity, ale pokud bude ostřeji sledován pobyt v LDN, bude to jen dobře. A pro ty, kdo mají pocit, že jsou dlouhodobě na LDN pouze absolutní chudáčci, uvádím vlastní zkušenosti - lidé, zastlaní rok až pět v posteli se po přechodu do domova skutečně během dnů až týdnů vracejí! (To rozmezí dávám kvůli skutečným kauzám.) To znamená, že když se učí znovu sedět, sami se brzy najedí, začnou opět mluivit, poznávat svou rodinu... Konečně přestane přivazování k toaletní židli (včetně u jídla), zavírání v posteli (třeba jinak pohyblivá slepá žena sama na pokoji bez televize) a tak podobně. LDN má doléčit, pomoci s rehabilitací, nikoliv si udržovat obložnost a pokud možno tahat z rodiny "sponzorské dary".

Poradce se k problému postavil jasně a spousta (většina) diskutérů také. Já tedy pouze dodám vlastní zkušenost - když jsem přijímala žádosti o příspěvek na péči a chodila na šetření do rodin, zaujalo mne, že část nemohoucích žen (záda, pohyb) zhruba kolem pěti roků před vlastními potížemi dochovala nějakého seniora - rodiče, manžela, přítele nebo potomka. Takže tato oddaná péče produkuje lidi, kteří se oddělají a samoi potom potřebují pomoc. Jsem hubatá, takže tohle občas dávám na vědomí i ministrům z MPSV - chybí tu plošně služby, které by tím pádem zastávaly nejen péči, ale i funkci preventivní. Pomohly udržet lidi doma a ochránily zdraví pečujících.