Pamatuji, že v mých pražských časech medici říkali mléku tekutý hnis, protože to měli při výuce s mikroskopem... A u Apolináře si nějaký lékař dělal statistiku, kdy po silné české antikoncepci (Antigest a Biogest) a za jak dlouho se musí dělat konizace čípku s prekancerózami. Byly to hlavně holky po dvacítce, co ji braly od osmnácti. Po třech letech... Kamarádka z nuláku se mi sesypala, když jí umřela jedna vrstevnice v náruči a všechno to z ní tehdy vypadlo - ověřila jsem si u našich doktorů, že tomu tak je... Nikdy se to nezveřejnilo, samozřejmě.

Vaše zaměření na bubliny je podle mne trochu omezující. Ony se ty bubliny dokážou povrchově stýkat i prolínat. A protože jsou lidé často přesvědčeni, že autor píše hlavně autobiograficky, kolegové si prostě nechtěli zkazit a změnit svůj dojem o Vás. Ono to tak totiž u prvotin často bývá (jenom je všichni nevydají). Vezměte to tedy i jako formu poklony, že nehodlali přemítat a případně kritizovat, jak žijete, nakolik vyhovujete jejich obrazu světa.

Otázka druhá, k níž je tu poznámka paní Obloukové, je Váš (celkem dobromyslný) útok na víru. Nejen, že lidé dnes mohou zcela svobodně věřit, v co chtějí (před revolucí byla jakákoliv víra v Boha tolerována jako útěcha starých a nemocných), ale pokud někdo zažije jakési osvícení, prostě mu to najednou nějak sepne a on začne věřit, je v tomto okamžiku dosti nešťastné podsouvat mu ateistický text nebo víru vymlouvat. Pro daného jedince jde o velice krásné intimní období. Někdy se překlopí i do misionaření, protože se dotyčný chce podělit o ty hodnoty, k nimž dospěl. To se holt musí přežít- a pokud dojde i k osobnostnímu rozvoji, nelze, než to také přát.

Vaši knihu neznám, podle textu mohu soudit, že jste dobře vypsaný, s velkou slovní zásobou, držíte linii textu, podle korektorky je to i čtivé. Takže gratuluji k vydání knihy a jistě si své čtenáře najde.

Připomněl jste mi rodinu, kam jsem šla na šetření. Rázní rodiče, klient 38 let, šetření probíhalo v jejich přítomnosti. Přesto jsem dokázala vytvořit bublinu, v níž se mi pán otevřel. Našel víru a jeho rodiče tím opovrhovali. Naštěstí jsem šla od jiné klientky, která mi věnovala Bibličku se svatými obrázky. Věděla, že staré věci sbírám a nechtěla, aby to její dědicové někam vyhodili. Jsme holt ve velmi ateistickém prostoru. Když jsem slyšela matku, co mne "varovala před nesmysly", jako první věc jsem mu vyprávěla o té staré paní. S tím, že mohu ze svatých obrázků něco věnovat - a zeptala se, koho by chtěl. Ježíš to vyhrál a v Bibličce skutečně byl 🙂 Od té chvíle přiznal všechny potíže a toho obrázku se dotýkal s velikou úctou, div neslzel. Rodiče zírali, kolik toho napovídal. Ono se leccos podaří, v každém věku, ale někdy i ten klient musí dozrát. Přiznávám, že znám jednoho, u něhož to trvalo několik let - rozmazlený přepečováním služeb. Jsme stále na začátku.

Děkuji za Vaše vzpomínky. V časech, kdy jste začínala v Praze, jsem já jako celkem zkušená soc. pracovnice měla nabídky na práci tamtéž, v různých službách, hlavně pro seniory, což byla moje parketa - už jsem vystupovala i na konferencích a byla na ně zvána. Jenže právě ten plat! Těžko bych uživila dvě domácnosti. Tady kolem mne práce nebyla. Podobně jako jsem viděla problémy kolegyň a několika málo kolegů s jejich dost ostrými nadřízenými. Znala jsem několik zařízení, která proslula tím, že tam pilulky zobali všichni pracovníci. Na straně druhé jsme všechny milovaly smysluplné semináře a školení, včetně přestávek na cokoliv. Hodně zkušeností jsme si předaly, hodně jsme se podpořily, i když jsme nemluvily konkrétně o své situaci (většinou jsme znaly i okolní ředitele, nebylo potřeba). A také jsme nevěděly, jestli někdo nedonáší. Je pravda, že třeba kolegyně na obou školách (studium kombinované) měly doma nějakou sociální situaci, takže věděly na vlastní kůži, o čem to je. Jedna od druhé jsme se učily také ten základ, že klientovi pomoc nabízíme, podpoříme jej, ale necháme, aby činil svá, i nevhodná, rozhodnutí. Proto dnes mohu mluvit o úspěších, i když daný klient několikrát spolupráci vzdal - a přišel na to, že ji radši přijme. Moji učitelé říkali, že se nás, SP, společnost bojí, protože dokážeme vidět dál. Ono na tom něco bude, ale ohledně peněz? Spíš si s námi nevědí rady. A ten strach, že své práci rozumíme líp, než šéfové, je tam taky.

Máte pravdu, ale ona si neplatila nic tady ani v Německu. Neplatit u nás lze sociální.

Děkuji. 🙂

Pracovala jsem tam víc, jak devět let.

Jistě, když jsem z oboru...

Hodně pomáhá terénní práce, chráněné bydlení, režim dne. Je to na dlouhé lokty, ale podpora a pomoc existují, bohužel v dost omezené míře. Lepší by byla prevence, finanční gramotnost a podobně, což se už, zaplaťpánbu, děje i na ZŠ. Ohledně laviček - již roky tvrdím zodpovědným osobám, že lavičky po 50 metrech jsou minimum. Ten argument o bezdomovcích a zpovykané mládeži je všudypřítomný, jenže kde je laviček opravdu dostatek, sedne si každý. Města prostě na takovou samozřejmost kašlou, podobně jako na dostatek odpadkových košů (ano, bordel bývá i u nich,ale častěji na zemi, když široko daleko nic není). A k tomu, samozřejmě, patří práce městskáčů. Když v Chebu pouhým otravováním šlapek policií tyto vystrnadila policie v devadesátkách z ulic, proč by to nešlo i jinde v podobných případech? To celé pohraničí "bezmocně" brečelo a v Chebu pouze použili to, co měli po ruce. Dokonce s nimi šéfové bordelů i spolupracovali...

Paní by se nějakým dílem z aukce zajistila, měla jich plný barák - ovšem spadlo to do dědictví i s potvrzeními o prodeji a prostě byla vyhozena. Není jediná. Takhle končí i matky s dětmi, když si páníček, co nepotřebuje papír na lásku, vezme domů nový model a púlodí další dítka. Na azyláku jsme tomu říkaly "vánoční úklid". Na svátky bývalo plno - a ty matky byly skutečně bezdomovkyněmi.

Je známo, že se duševně nemocní necítí s léky komfortně. Jsou často "oblblí" a kdo by nechtěl jasnější mysl? Nebo být skoro geniální během mánie? Bývají přitom neuvěřitelně šťastní... Jenže deprese to vystřídá mnohem silněji. Jsou prostě ve stavu, kdy není dostatečně silný náhled na potřebu léčby - a kdo, prosím pěkně, sám o své vlastní vůli zobe všechno předepsané? Ani duševně zdraví lidé ne. Často ani pod léky nedokážou odolat chytrákům a podvodníkům za příslib výhod nebo prostě kvůli pocitu, že je někdo přátelsky přijímá. Jsou dobrým terčem, ať už jim vyčítáme cokoliv.

Přesně tak, máte pravdu, chybí nám jistá ochrana před chytráky, co obtěžují. Málo se ve všech směrech uplatňuje pravidlo rovnováhy práv a povinností. Chceš něco, chovej se slušně. Jinak zmiz. A ano, jsou lidé, kterým je dobře v rámci osobní naprosté svobody, ale i ti dokážou oslovit neziskovku, když je jim ouvej. Dokážou se z toho kruhu i vymanit. S podporou, ovšem. A ta se teprve rozvíjí na všech úrovních. Proto je velice snadné do toho problému rychle spadnout. Stačí náhlá nemoc... Nevypsala jsem všechny příběhy, ale provázela jsem hodně lidí maléry, dost podobnými těm uvedeným.

Protože jsem měla i praxi v tomto oboru, dovoluji si poznamenat, že žádná sláva před r. 1989 to nebyla. Například jsme rozeznali "chroniky", o něž pečovaly a vychovaly je ještě jeptišky - pracovité a dost srovnané, od dětí třeba z Opařan s podobnou, ne-li stejnou Dg. To bývala zfetovaná až zvířátka, slintající v koutku a zuřivá, když nebylo tišidlo... Vím to díky úvahám diskutujících lékařů nad novými příjmy.

Ohledně domácí péče vidím velké úskalí v malé podpoře daných rodin, protože klient si strašně rád nárokuje práva, aniž by hodlal mít i jisté povinnosti. Moc se divili, když jsem otevřeně mluvila před nimi a rodinou "z moci úřední" o povinnosti platit to či ono. Bohužel proti dávce příspěvku na péči jsou posudkáři dost zaměření a potom si klient nemůže platit vhodnou službu. A ano, znám lidi, co dokážou fungovat i v omezeném klasickém zaměstnání s takovou podporou, zvládají i chráněné bydlení. Chodila jsem na kontroly...

Byl to především příklad, jak snadné je se na ulici dostat - ostatně muzikant z vyššího postu státního úředníka se tam na pár let dostal. A nevěřte dobrým vztahům v rodinách, například od zadlužených lidi utíkají, jako kdyby byli stižení morem. Taková ta klasika, že máma uživí kolik dětí, ale jakákoliv smečka dětí neuživí jednu mámu.

Mně se hned vybavilo několik příběhů (knihy, film), kdy se tulák snažil v zimě dostat do vězení právě pro to teplo a podobně. V současnosti třeba ve Valdicích zrušili seniorské oddělení, protože chybí personál. A takové oddělení není ve věznicích běžné, takže jsou různě rozstrkaní a protože jsou staří, hrozí šikana a podobně...

Přeji i Vám co nejhezčí svátky a dobré dny poté... Já tedy v SSM byla, měla jsem díky tomu i možnost seberealizace (měla jsem hodně mindráků a "správnou" výchovu) a bylo kruté po revoluci slyšet, jak matka domlouvala příbuzným, ať přede mnou jenom chválí, že je pro mou budoucnost lepší být zapálená... Já tedy moc nebyla, já už přemýšlela, jak by co šlo napravit. Včetně uvedených příhod (nebylo jednoduché domluvit a zorganizovat ani ten odběr krve). Bylo velice hořké se to dozvědět. A to byl strejda v Jáchymově! Mámin bratranec utekl do Kanady, teta se legálně vystěhovala do SRN, děda byl legionář... Tutlali to :-(

Děkuji. hezké svátky!

Samozřejmě. Máte pravdu. Jak jsem psala v úvodu, článek reagoval na podivuhodné příspěvky pod jiným a obecnějším článkem jiného autora. Také paměť selektuje a ráda zmizíkuje to, co se nehodí. Nejsem jiná. Pamatuji toho mnohem víc, zkrátka jsem se ocitla v zajímavých situacích, ostatně stopy toho bývají v mých dalších článcích...

Bohužel vím. To, jak se i vymyslel systém s děláním Bc., byla pěkná blbost. Byly jsme velmi schopnými odbornicemi, říkali nám, že na úrovni felčara v Rusku (tam byli i ve vedení malých nemocnic...). A během praxe jsem měla několik nástupních zkoušek. Moje praktická maturita měla i část, kde jsem musela objasnit další možnosti pacienta, jeho zájmy, výhledy na volnočas... Já během těch tří hodin na pokoji dokázala zjistit i to, že paní neumí číst a psát 🙂 A měla moji "oblíbenou" cukrovku, vysvětlila jsem její typ a o co jde... Později jsem mohla v pohodě pomáhat na zkoušky holce v nuláku.

Síla...