Moc děkuji za milé komentáře ♥ Potěšilo mě, že jste si našli nejen čas na přečtení článku, ale podělili se s ostatními i o ta svá (nej) oblíbenější jídla. A ani nemusí být přes celý talíř, někdy úplně stačí malý kousek ochutnat a jindy třeba jen potkat vůni z otevřeného okna a vůbec přitom nevadí, že je cizí.

Hezké odpoledne ☺ 🌷

Děkuji za milé komentáře. Vážím si Vašeho času, který jste věnovali mému fejetonu ♥

Příští středu chystám další a bude mi ctí, když se zastavíte.

V Chorvatsku jsem strávila krásných čtrnáct let, tak je těch vzpomínek moře. A jak už tady někdo psal, Chorvatsko je zcela jiné z prázdninového pobytu na pláži a z pohledu "domácího". Dostane se vám pod kůži a změní od základů. A je z toho láska na celý život.

Krásný víkend 🌷

H.

Je to obrovský průšvih, když o pomoci, dávkách a důstojnosti života v této zemi rozhodují lidé, kteří nemají žádný kontakt s realitou.

Pohlazením je, že se Bennymu dostává takové péče a lásky. Děkuji Vám všem, kteří statečnému pejskovi pomáháte, aby se uzdravil. Vím, že zcela už to není možné, ale vůle žít je u něho obdivuhodná a zaslouží si, aby ho nic nebolelo. A "člověk", který mu takovou bolest a utrpení způsobil, musí být potrestán. A doufám, že se toho dočkáme, protože v téhle zemi, poslední dobou zvlášť, spravedlnost neexistuje.

Krásná to žena, navenek i uvnitř ♥ 🌷

Článek - včetně manipulativního titulku - je nevěrohodný. Nevěrohodný v tom, co si jeden "turista" bez kultury dovolí a myslí si, že mu to projde. Chorvatsko je zemí, kde si zkrátka nastavili hranice (což nám zrovna moc nejde). A je tudíž normální, že jejich porušování bude pokutovat. A turista místo toho, aby se nad sebou zamyslel, tak se urazí a krásnou, atraktivní destinaci navždy zavrhne a nabádá k tomu i ostatní prostřednictvím naštvaného článku. "Rezervovat" si lehátka tím, že přes ně přehodím ručník, je odrazem totální bezohlednosti, promenádování v plavkách po městě nedostatkem kultury a slušného chování a drnčet čtyřmi kufry půl kilometru po asfaltu byl brala jako vyloženou provokaci (a navíc už to tady někdo trefně poznamenal, že kufry šlo vyložit u hotelu, a pak odjet na parkoviště).

Samozřejmě každý z nás má tu svou oblíbenou destinaci, pro někoho je to Itálie, pro další Egypt, pro některé aktivní dovolená v Alpách, jiní jsou rádi doma. A je to v tak v pořádku. Jen si spíš myslím, že bychom měli ostatním dát vědět o tom, co pěkného jsme zažili, viděli....a ne si libovat v negativitách.

Hezká mladá holka, jakých je spousta - tato se liší tím, že má slavnou maminku a tak se dostala na titulní stránku časopisu. Sebevědomí dívek v tomto věku je velmi křehké a tak bych všem chtěla vzkázat, že jsou stejně půvabné jako dcera Dary - a každá z nich je něčím výjimečná. Hlavně ať jsou zdravé a plní si své sny.

Zajímalo by mě, zda mladí lidé, kteří v tomto bytě bydlí, promítli do konečné realizace i své představy, či to zcela nechali na interiérových designerech? Na první pohled je zřejmé, že bylo využito kvalitních materiálů a každého centimetru z dostupného prostoru, ale nemohu se zbavit dojmu, že jde o byt do katalogu a ne k běžnému životu. Na můj vkus je velmi tmavý, je tam spousta černé barvy a přespříliš dřeva - ač se nedá upřít jistá elegance, dávám přednost světlým tónům a bílé barvě, která prostor rozsvítí a doplňky pak dodají na hřejivosti a útulnosti. Byt asi (pro mě určitě) na nejlepší adrese v Praze, s vysokými stropy a prvorepublikovým duchem, bych si já osobně zařídila jinak, ale to je v pořádku - ať se tam rodince hezky a šťastně žije.

Mám ráda film Manželsví po italsku. Prostřednictvím okouzlující Sophie Loren je v něm popsána, znázorněna a občas vykřičena míra sebevědomí a důstojnosti, kterou by žena měla mít. Jenže to jde s českou výchovou (čest a hluboký náklon výjimkám), kdy se od ženy očekává, že se o svého muže bude starat tak dobře jako jeho matka, těžko. Ano, jsou jistě vztahy, kde takto rozdělené role všem účastníkům vyhovují, rezignují na štěstí, nebo je jim to jedno, protože tak žijí všichni ostatní. Průšvih je to ve chvíli, kdy žena nosí v srdci touhu Sophie Loren a její „matka ji neučila chodit s hlavou vztyčenou, jako by jí svět patřil“, též vědoma faktu, že dle statistických údajů v našich končinách na jednoho muže připadá pět žen, a i když ani jeden z nich nemá (či se k ní dobrovolně nepřizná) jiskřičku Marcella Mastroianniho, přesto o něj musí bojovat, jako by jím byl.

Určitě rozumný názor, ale bohužel se to v životě vždycky neposkládá tak, jak by si člověk přál (a toužil). Mít děti není samozřejmost, ale dnes i velké štěstí. Samozřejmě je s tím štěstím spojena i spousta starostí a je fajn nebýt na to sám, a mít vedle sebe spolehlivého partnera. Držím palce a ať to vyjde - není nic hezčího než pohled na šťastné dítě, které vyrůstá v harmonické rodině, kde se mají rádi.

V našich krajích se závist narodila, vyrostla, vdala, rozrostla a stala se nesmrtelnou. Češi si nikdy nedokázali vážit lidí, kteří prostřednictvím svého talentu a píle rozdávali druhým radost. Možná to pro ně není skutečná práce, když "jen skáče po jevišti a otvírá pusu." A asi je i zbytečné vysvětlovat někomu takovému, že to práce je a sakra těžká. Helena na sobě tvrdě pracovala a pracuje, je zřejmé, že své "poslání" miluje, vyzařuje z ní nesmírné ženské kouzlo a taky fakt, že je na světě ráda. Ve svém manželovi má oporu, což je v dnešní době takový malý zázrak a nikomu cizímu nepřísluší hodnotit či dokonce jejich vztah kritizovat. Je mi smutno z toho, že se musí soudní cestou domáhat něčeho, co by mělo být samozřejmé.

Nejkrásnější? Tenhle titul už má přece Ivánek z Mrazíka a udělil si ho sám! Ale vážně, u mužů je to spíše charisma, které nám ženám imponuje. Pro mě je tím nejcharismatičtějším Svatopluk Skopal, i když jsem ho mezi nominovanými nenašla.

Prostřednictvím svých rolí rozdala spoustu radosti, vypadá báječně, má spoustu energie a krásnou rodinu a umí si vychutnávat život - má úcta a hluboké koření, jak říkával Vlasta Burian.

Hezky napsaný článek, který vlastně potvrzuje staré pravidlo, že nelze stavět své štěstí na neštěstí druhých. A jak jsem dočetla ze vzpomínek Lídy Baarové, vztahu s Goebbelsem nelitovala. Láskou to nazývat nelze, protože ta by za sebou nezanechala takovou spoušť.

Žena by nejprve měla být ženou a teprve pak "tím ostatním." Obráceně to nikdy nefunguje.

Spíš než otázkou, jestli je v médiích zastoupeno více mužů než žen, zabývala bych se faktem, kolik máme dobrých, poctivých novinářů. Takových, jako byl pan Čapek, takových, kteří se zabývali pečlivým sběrem informací z různých, možných i nemožných zdrojů, ty pak zajímavou a osobitou formou zpracovali a předložili čtenářům. A už nechali na nich, aby si udělali svůj názor. Nepodsouvali, nevysmívali se, neuráželi, nevyhrožovali, měli respekt. Milovali své poslání. Novinařina je také (nebo spíš byla) posláním. Rozhodně ne formou manipulace, jak je tomu dnes. A často mám z přečtených textů pocit, že autor se sám cítí mizerně, nevidí v budoucnosti naději...tak proč by ten, kdo to čte, měl na tom být lépe?

„Lidi mají nejdřív věřit v lidi, a to ostatní se už najde." Prohlásil svého času právě pan Čapek a jeho slova by mohla být řešením. A taky humor nám chybí. Jako sůl.

Četla jsem její vzpomínkovou knížku. Prožila krásný a bohatý život, ničeho nelitovala, nikomu vědomě neublížila, neměnila své názory, nenosila v sobě zášť a zlobu. Vlastně byla šťastný člověk. A skvělá herečka.

Na Valentýna, který je svátkem lásky a partnerské náklonnosti, před soudem za obvinění ze spáchání násilných trestných činů - to je silná a hodně smutná ironie osudu. Netuším, kde je pravda, možná někde na půl cesty (jak je v naší zemi zvykem) a ve chvíli, kdy zahlédne přímé účastníky, utíká se rychle někam schovat. Ale co mě skutečně zaráží a svým způsobem i uráží, je od ucha k uchu rozesmátý Feri: Uvědomuje si vůbec, z čeho je obviněný? A i kdyby se nakrásně událo jeho "jen líbání", kde je tu pokora, úcta k ženám, partnerství, k soudní instituci? Copak necítí stud, smutek - jak asi musí být jeho blízkým, přátelům, rodině? A je si vědom skutečnosti, že pro spoustu mladých lidí byl kdysi velkým vzorem? A on jen lituje, že nemůže být aktivní na sociálních sítích kolik by chtěl. Až celý proces skončí, co asi svým fanouškům, kteří věří ve vítězství pravdy a lásky, vzkáže?

Je to pro mě jen dalším potvrzením, že Senát je zbytečnou institucí. Pokud si tady někdo zaslouží medaili, pak je to sama paní senátorka Kovářová - za hloupost roku. I když možná bych nějaký měsíc s udílením počkala, až s čím přijdou její kolegové. Jestli je manželství dobré nebo ne, to si nejlépe zhodnotí jeho účastníci sami a žádnou medaili od nikoho "zvenčí" k tomu nepotřebují.

S lidskou lhostejností je to čím dál horší. Stalo se to v restauraci - to se opravdu nenašel nikdo (ať už někdo z personálu nebo hostů), kdo by přiskočil a pomohl?! Je to smutné, že mladý člověk přišel o život. Možná o tom by se mělo psát, o lhostejnosti mezi námi a ne o tom, s kým kdysi chodil.