Článek jsem si četla opakovaně, protože mně zaujala ta pasáž o paní, co ji přemlouvali k intubaci. Mohla by to totiž být moje kamarádka Eliška, časově by to odpovídalo. Elišku přivezl její syn poté, co ležela s horečkou doma už přes týden a pořád se to nelepšilo. Ona se strašně bránila, že kovid nemá, protože si 2x dělala antigenní test a byl vždy negativní(!). Po příjezdu do nemocnice lékaři poznali, že je zle a šla okamžitě do umělého spánku. Přesto že zdravotníci dělali co mohli (a dělali opravdu maximum-díky jim!) stav se stále zhoršoval a třech týdnech jsme dostali zprávu, se kterou se pořád nemůžeme vyrovnat. Tím víc, že se jednalo o úplně zdravou ženu v perfektní kondici, velkou chutí do života a spoustou plánů do budoucna. Nechápu, jak mohla umřít právě ona, bude nám všem strašně chybět... Kdy tohle nezažil, neuvěří. (Ti, kdo tu psali bláboly o právu vědět pravdu a o poslední vůli a podobných nesmyslech, jsou úplně mimo mísu a po osobní zkušenosti by rychle změnili názor).