Rozhodně souhlasím s tím, že štědrovečerní večeře by měla být výjimečná a měl by se k ní člověk obléct jinak než do běžného domácího oblečení, ale zase oblek mi přijde už moc. Ten aspoň podle mě patří do společnosti. Jako protimluv mi přijde pokyn nemluvit o smutných věcech, ale v proslovu zmínit ty co nás opustili a nemůžou být v tu slavnostní chvíli s námi. Odchod milovaného člověka přece smutný je nebo ne? Ať si každý udělá Vánoce a štědrovečerní večeři podle svých představ. Pro mě je důležitější atmosféra a to, že jsem s blízkými než to v čem budu oblečená, kde bude sklenička a příbor a kdo dostane první své jídlo.

A nevadí to pisatelce i z jiného důvodu než že je neustálé omílání okolí o přepracovanosti otravné? Trochu mi to přijde, že problém je v tom, že ona se ,, pochlubit,, nestihne. Ale to opravdu může být jen můj pocit a nerada bych někomu křivdila. Tohle řešit mi totiž přijde trochu jako pseudo problém. A jak se v článku píše jak jsou její svobodné kamarádky v práci upřednostňované tak já mám úplně opačnou zkušenost. Jako svobodná bezdětná se tak trochu automaticky předpokládalo, že kdykoliv můžu zaskočit když kolegyni onemocní dítě, je třeba zůstat dýl nebo pozměnit obsazení směny například kvůli návštěvě lékaře.

S přehnaným strašením rozhodně nesouhlasím, ale pokud se tahle vlastně pěkná tradice provozuje s rozumem a citem není to nic proti ničemu. Taky mě v článku zaujalo rozhořčení autorky, že si někdo dovolil říct o některých žácích, že jim něco nejde a je to demotivující. Jenže když dítě nebude vědět, že něco nezvládá jak se očekává a bude žít v iluzi, že vlastně je dobrý co ho donutí nedostatky dohnat a zlepšit se?

Těším se na finále až zjistí, že celou dobu bezmezně věřil největší zrádkyni a nechal se oblbnout. Vyhrát si Nicole zaslouží. Hrála tu hru skvěle a tak jak se podle mě má.

Vybrané pohádky nejsou špatné. Líbila se nám i princezna zakletá v čase a jak si nevzít princeznu

Jj a pak mi někdo bude tvrdit, že prodavač si má nechat všechno líbit. Jak by se asi těm zastáncům hesla náš zákazník náš pán líbilo kdyby ten magor tu prodavačku pobodal, znásilnil nebo jinak ublížil. Takové chování vůči jinému člověku je podle nich v pořádku?

No jo když v dnešní době každý musí mít nóbl barák, několik aut, x krát ročně exotickou dovolenou, oblečení světoznámých značek a večeřet v michelinske restauraci. Dárek přece není o tom kolik stál, ale aby udělal radost a že si ten kdo ho vybíral na mě myslel a chtěl potěšit. Když má člověk kde bydlet, co jíst,co na sebe a je on i jeho blízcí v pořádku tak má všechno. Štěstí není o majetku.

Děkuju za potvrzení, že není špatně když si občas s manželem sami vyrazíme do kina, divadla nebo už se moc těšíme na výlet do Brna. Naštěstí babičky jsou fakt úžasné a hlídání je pro ně radost. A co se týče intimity tak ani ta netrpí. Naopak mám pocit, že si to víc užívám a mám větší chuť než před narozením syna. Takže shrnuto, podtrženo děláme to dost podobně jak se popisuje v článku a jsme spokojení takže to asi opravdu funguje.

Chápu to správně, že zákazník si může dovolit všechno a prodavač má držet pusu a přiblble se usmívat? Copak prodavač rovná se otrok a nula která nemá na nic právo jen makat 24/7? Není snad prodavač taky člověk jako zákazník? Neměla by na obou stranách panovat nějaká slušnost a pochopení?

Ne že bych se jí chtěla zastávat, ale upřímně asi jen málo lidí dá na sociální sítě fotku kde vypadá ,,příšerně,, nebo pokakaný zadek svého dítěte. Prostě se ukazuje jen to co takzvaně stojí za to. Jestli je to dobře nechám na zvážení každému zvlášť.

Jako bych četla o sobě. Už od dětství jsem si připadala jako mimoň. Ne že bych nechtěla se přátelit,ale měla jsem pocit, že si nemám s ostatními co říct. Dnes bych řekla, že to je spíš můj nedostatek sebevědomí. Chci udělat dojem a moc přemýšlím co říct až nakonec neřeknu nic a působím jako namyšlená, nudná slepice.

Tak já mám štěstí, že manžel se sám aktivně zapojuje do péče o syna. Nemá problém ho přebalit, okoupat, převléknout, hrát si s ním. Dokonce mu chce udělat i příkrmy z jím vypěstované zeleniny. Ano je pravda, že přes týden je víc v práci než s námi doma, ale víkendy a svátky se nám věnuje na 100%. Když k tomu připočtu bezvadné babičky, které se div nepředhánějí aby mohly vnuka vidět a hlídat je pro mě mateřství opravdu to nejúžasnější co mě mohlo potkat.

Bohužel je naprostá pravda, že pokud dítě jídlo nezná z domova těžko ho bude jíst ve školce/škole. A řeči spolužáků jak je něco fuj, ble taky určitě nepřispívají k oblíbenosti školního stravování.

Je mi jasné, že kojení je pro syna to nejlepší, ale upřímně kdyby neexistovalo tak se taky zlobit nebudu. Je opravdu svým způsobem omezující. Představa, že si sednu třeba v parku na lavičku a musím odhalit soukromou část svého těla je nepříjemná. Doma nemám problém dát synovi ,,cucnout,, klidně co hodinu. Ale na veřejnosti bych se styděla. Ještě že existují umělé výživy.

Svádět neochotu mít děti na dobu je podle mě hloupost. Doba byla vždycky nějaká a rodilo se. To jen dnes, kdy žijeme v relativním bezpečí a blahobytu máme pocit, že pokud nemáme vilu, několik aut, x krát ročně exotickou dovolenou, oblečení světoznámých značek a měsíční plat minimálně 50 000 měsíčně jsme méněcenní a nemůžeme být šťastní. Přitom dítě chce jen náš čas, péči a lásku. A to odvádí pozornost od honby za výše zmíněným rádoby dokonalým životem.

Pokud dítě dělá kroužek, který ho baví je naprosto v pořádku ho v tom podporovat a je jedno na jaké úrovni. Hlavní je radost z té činnosti. Problém je ve chvíli kdy kroužek vybere rodič protože on ho taky dělal, chtěl dělat a dítě tam chodí jen z povinnosti.

Zrovna ve středu jsem šla kolem tří bister nabízejících kebab a úplně jsem dostala chuť. Připomnělo mi to chvíle kdy jsme nad ránem dostali v hospodě hlad a tehdy jediný kebab ve městě měl otevřeno až do 4. To byly časy. 🤣

Pravdu mají obě skupiny. Svatbou se na vztahu nic nezmění a určitě svatba nezaručí štěstí až do smrti. Jenže bohužel taky vím jak rychle se může stát tragédie a manžel/ka snáz získá nějakou podporu nebo informace. Takže za mě je svatba určitě praktičtější a výhodnější než žít na hromádce.

Na syna to dokonale sedí.

Nejspíš si to slíznu, ale tohle mi přijde jako takový hon na čarodějnice. To co se stalo je nepochybně tragédie a moje sestra s rodinou žije jen kousek od Houstoně, kde bydlel ten vrah takže možná nechybělo moc a mohla být taky obětí. Je to šílená představa. Jenže to neznamená přestat žít a kolektivně truchlit. Nejvíc se to dotýká příbuzných obětí. My ostatní můžeme s nimi soucítit, ale proč přestat žít svůj život, který to nijak nepoznamenalo?