Nejsou na to zákony, ale já bych mu dala okusit, co to je. Měsíc bez žrádla a vody, bez možnosti úniku. Pak by mohl zpívat jinou. Ten si nezaslouží ani pojmenování člověk, ale zrůda. Do konce života bez přátel a bez slitování. Hrůza, co se děje!!

Už nám zase Amík radí. Přitom podívejte na A, jak jsou tlustí z jejich hamburgerů, ze samých hotových jídel mají rakovinu. Střídmost, nepřežírat se, pohyb, pohyb a zase pohyb. Stresu se nevyhne nikdo.

Promiňte, ale k tomu není co říct. Za tuto situaci si může paní sama. Vychovala bohužel z dětí sobce, kteří ji jen využívají. Nedej Bože, aby onemocněla. Jsem moc zvědavá, kdo by se o ní s láskou postaral... Smutné!!

Jsou to dva póly. Mladí jezdí nezodpovědně a mnohdy pod vlivem alkoholu nad ránem. Starý, který by měl dávno sedět doma se klidně pustí do protisměru a vůbec si to neuvědomí (viz dálnici z Brna na Vídeň nedávno). Pak se divme, jak to končí. Pán Bůh nás ochraňuj!!!

Manžel dostal tuto nemoc v 50. letech. Měl velké štěstí, že byla brzy diagnostikována, dostal se na neurologickou kliniku do Plzně. Žil s nemocí 20 let, ale ty poslední dva roky bych nikomu nepřála. Pohyboval se po 4 končetinách, nemohl se sám najíst, ke konci polykat, dýchat ani se vyměšovat. Ten konec byl vysvobozením. Na každého člověka fungují léky jinak, záleží na tom, jaké další nemoci člověk má. Nikomu to nepřeji.

Vloni zemřel manžel s touto chorobou, bojoval s ní téměř 20 let. Nejhorší byly poslední 3 roky, kdy již s obtížemi chodil, v závěru lezl po 4 končetinách, nechutenství, ochabnutí a ztráta svalové hmoty, nemohl dýchat, protože neovládl hladké svalstvo, nemohl se vyměšovat, zkrátka utrpení. Nakonec zemřel zřejmě na ileus či embolii. Smrt byla už vysvobozením pro něj i pro mne, když jsem se o něj do poslední chvíle starala. Nikomu to nepřeji - ty konce!!

Vím o čem paní mluví. Měla jsem takovou tchyni - manipulátorku, která masírovala mého manžela. Věřte mi nebo ne, když odešla, byla to pro manžela úleva. Ani jsem to nečekala, jak snadno to přejde. Ona se dožila 87 let v poměrné svěžesti, manžel podlehl závažné nemoci v 69 letech. Kde je nějaká spravednost?

Přeji hodně sil. Manžel bojoval téměř 20 let s Parkinsonem, v závěru života je u této nemoci také ochabnutí svalů a to všech, i hladkých. Nemohl polykat, skoro se ani napít, místo chůze lezl po 4. Přesto měl obrovskou vůli žít. Hlava mu sloužila, ale tělo neposlouchalo. Než úplně ulehl, přišly komplikace. Ani jsem nebrečela, ten klid mu již přeji. Souhlasím s tím, že v domácím prostředí se takovýmto lidem prodlouží život. Manžel byl doma téměř do poslední chvíle. A tyto nemoci jsou již diagnostikovány stále mladším lidem - proč asi - stres, nejistota atd.

Na bezbranných lidech se vždy dobře vydělává. To už bylo i za dřívějšího režimu, že ředitelé těchto institucí si žili nad poměry, ale nenápadně. Senilita, demence - to všechno tomu napomáhá. Děti pryč, musejí vydělávat, platit hypotéky, dětem vzdělání, sami se vzdělávat a na sobě makat, aby obstáli. Bude to ještě horší, jak dnes již avizovali, že budou brát svačiny, aby ušetřili. To berou leckde už teď, ale zatím jen pro sebe a domů. Je mi z toho nanic, nechci se dožít toho, že nebudu moci o sobě rozhodovat. Je to smutné... a zase se to zamete pod koberec, jako všechno!!!

Vím o čem pan Chmela mluví. Pečovala jsem o manžela, který měl 20tý rok Parkinsona. Ke konci nemohl polknout, nemohl se napít, nemohl vyměšovat. Jedním slovem utrpení. Když zemřel, ani jsem nebrečela, cítila jsem jen velkou úlevu, jak pro něj, tak pro sebe. Nikdo si to nedovede představit, dokud to nezažije. A to nebyl tak starý, 69 let. Hlava mu sloužila, ale tělo odcházelo. Strašné...

Jela jsem tudy 14. 11. kolem 18. hodiny. Lepilo se na mne auto, řidič celý nedočkavý, jen aby mohl předjet. To jsem nejela nijak pomalu, jen jsem přizpůsobila jízdu podmínkám. Není se čemu divit, že je tolik nehod, lidé jezdí jak šílenci. Budou to smutné vánoce. Přeji nevinným brzké uzdravení.