Když jsem já sama přiváděla na svět dceru, pravidelně mě paní doktorka sledovala + samozřejmě dítě, zda jsou srdeční ozvy dítěte v pořádku, byly podávány infuse s Oxytocinem k vyvolání spontánního porodu. Protože tento nebyl možný pro asynklitismus (dítě nevstupovalo do porodních cest záhlavím, jak je nutno, ale obličejem), okamžitě po konsultaci se zástupkyní primáře následovala sekce (císařský řez). Upřímně - kdybych nebyla v péči vynikající porodnice a lékařů, tento mail bych nyní nepsala. Nevím, jak probíhala pravidelná kontrola rodičky v případě výše uvedeného článku.

Vítězka není Holand'anka, leda dle papírů. Pro mě Holand'anka - Dívka s perlou na obraze Johanese Vermeera.

Pracovala jsem přes 20 let ve zdravotnickém zařízení následné péče a mohla bych o příbuzných svých pacientů i jejich chování vůči starým rodičům psát romány. Na druhou stranu - mamince jsem vyřídila pobyt v domově pro seniory i s jejím přítelem - zdravotně i pohybově to už doma v paneláku s výtahem do mezipatra opravdu nešlo. Moje iluze, že budu za maminkou chodit a povídat si s ní o dobách minulých a zvycích na vesnici, kde v dětství žila, vzala za své. Maminka mě sekýruje jak malé děcko, dočkala jsem se i poznámky, že jsem tupá. (Mám vysokou školu a domluvím se třemi světovými jazyky.) Bohužel se z ní stala zlá osoba, takže jdu k ní na návštěvu vždycky se staženým žaludkem.

V případě naší rodiny se nejednalo o psí exkrementy, ale o kosti z kuřat a ryb, které pravidelně přistávaly na našem balkóně. Inkriminovanou sousedku bydlící o nad námi jsem přímo viděla, jak ty kosti hází. Zařvala jsem na ni a protože to nezabralo - dáma hned zalezla do bytu jak sysel do díry, příště jsem ty kosti sbalila do ubrousku a nacpala jí je do schránky na dopisy. A byl pokoj. Už se to neopakovalo.

Mám nesmírně ráda Itálii, byla jsem tam asi 30x, ale jako host poznávat krásy této země. Žít bych tam nechtěla, jedna věc je být tam coby turista, jiná vydělávat na chléb svůj vezdejší. Mimochodem hodně Italů "emigrovalo" do ČR a pracují u nás třeba v restauračních službách.

Pak se budeme divit, že děti nebude mít kdo učit (ani nebude chtít). Mně tatínek rozmluvil moji touhu jít studovat pedagogickou fakultu a jsem mu za to nebetyčně vděčná. Dcera doplatila na základní škole na spolužáky - grázly - zdravotními obtížemi.

Potrefená husa vždy zakejhá. Já jsem měla v nemocniční ambulanci na dveřích cedulku s nápisem - "Před vstupem do ambulance vypněte prosím svoje mobilní telefony." Nadřízená přikázala ceduli sundat, místo ní se vedle dveří na zdi ocitla ikona s přeškrtnutým telefonem. Řada pacientů na to vůbec nebrala zřetel, nechali svoje mobily vyzvánět, dokonce jeden z nich opustil ambulanci se zvonícím mobilem a výkřikem, že si nutně musí něco vyřídit. Vyšla jsem za ním se slovy - promiňte, též si musím něco vyřídit, odešla jsem pryč a nechala jej 20 min. čekat. Ten zíral. A o špinavých a zapáchajících pacientech bych mohla napsat román. Takže sorry, v případě slovenského lékaře žádné urážky nevidím.

Celerová remuláda k pečené rybě a pečeným bramborám: celer na nudličky, cibulku nadrobno. Oboje opéct na oleji do křupava, osolit, opepřit, přidat trochu cukru a zakapat vinným octem. Částečně nechat zchladnout, oloupaná jablka nakrájet na nudličky a vmíchat do remulády. Nakonec nalámat jádra z vlašských ořechů a přidat k tomu. Je to báseň.

Nevím, proč je zoufalá. Prostře se mu nelíbila, tak jí to na rovinu řekl. Horší by bylo s ní nějakou dobu chodit a pak jí dát kvinde. Jestli je ve skutečnosti taková, jako na fotkách, ani se mu nedivím. Být na jejím místě, rozhodně bych své fiasko nerozebírala na sociálních sítích.

Ve filmu i knize Věk nevinnosti - hraběnka Olenska nikoli Olšanská. (Knihu jsem četla, film mám na DVD v originále.)

Krásná žena, i když její ruce věk nezapřou. Ale nevadí, moc se mi líbí. Seriál Dynastie jsem kdysi vysledovala celý, byla jsem vždy zvědavá, co na sobě bude mít Alexis za model. Osobně mi byla tato "potvora" nejsympatičtější z celého seriálu.

Pravda je, že se o tom vůbec nepsalo. Informace se ke mně dostala jen ústním podáním. Bylo mi v té době 17 let.

Bílá sedačka světlý koberec jsou úžasné, zvlášt' pokud jsou nebo budou v této rodině děti. Perfektně se zde budou vyjímat jejich otištěné ručičky upatlané nejlépe od čokolády.

U nás doma (za dob 80.let) vždycky zbyly brambory vařené ve slupce. Oloupala jsem je, protlačila sítkem na brambory, hranolky opekla na sádle do zlatova. Osolila jsem je, pak na ně prolisovala stroužek česneku a nechala jen krátce prohřát, aby nezhořkl. Nakonec jsem je posypala nahrubo nastrouhaným eidamem a nechala ho rozpustit. Byla to neuvěřitelná dobrota (a pořád pro mě je).

Vážený pane "psychologu", máme vnoučka 3 a 3/4 roku a želvičku zelenavou - už od mala je chlapeček veden k tomu, že se zvířátky se musí zacházet citlivě. Sama jsem jako předškolačka vyrůstala na venkově, měla jsem ochočenou slepičku, která běhala na zavolání, a nosila jsem ji v náruči. Ani kůzlata jsem nikdy netýrala. Tyhle chlapečky chytnout a zmydlit jim zadek. Odborník necht' si odpustí kecy o zvířecích předcích!!

Madonna mia! Kde je Jezulátko? Takový kýč aby pohledal. Strýc, který mě vychoval, byl myslivec. Narodila jsem se v době hluboké totality, kdy byl Ježíšek persona non grata, takže mi dárky nosila zvířátka. Věřila jsem tomu ještě v 7 letech a bylo to hezké.

Zpopelnění a popel tiše vysypat do rybníka Svět u mé milované Třeboně. Strýc s tetou, kteří mě vychovali, hrob nemají vůbec (jejich popel je na paloučku k tomu určeném), přitom nemine den, abych si na ně nevzpomněla, a to strýc zemřel před skoro 40 lety. Nejsou nutné honosné pomníky, hlavní je pomník v duši a nezapomínat.

Za mě - "plechová papula, skleněné oko" - řeknu "s dovolením" a sednu si k oknu bez ohledu na případné obličeje dotyčné osoby. Je-li volno, klidně si dám tašku na sedadlo vedle sebe, nastoupí-li někdo, beru ji na klín. Howgh!

Falešné jak hrom, bože, to ne!!

Radši se na tento program nedívám, neviděla jsem jediný díl.