Pana Plachetku jsem viděla prvně v Sama doma. To ještě prakticky nebyl znám, možná jen mezi návštěvníky Národního, kde tehdy zpíval. Snad tenkrát mluvil o tom, že byl pozvaný do Vídně, ale ještě tam měl pouze hostovat. V tom pořadu rovněž zpíval. A sakra, to je hlas, pomyslela jsem si. Když jsem pak byla u syna, probírali jsme klasickou hudbu (záměrně neužívám vážnou), zmínila jsem operního pěvce, dosud neznámého, avšak mě zaujal natolik, že jsem si jeho jméno zapamatovala. Snacha si jej vygooglila a prohlásila: "Ten je ošklivej!" "Však nekandiduje na nejkrásnějšího muže, ale jeho předností je zpěv", byla má odpověď. Kde jsou všichni ti někdejší Mr. World a kde je Plachetka. Zkrátka krásný hlas byl tenkrát, krásný hlas, možná ještě krásnější, neboť vyzpívaný, je dnes. Plachetka umí. Zatím jsem jej naživo neslyšela, ale doufám, že se mi to aspoň jednou podaří, i když mám trochu potíže s nohama a doprava někam mimo mé bydliště je mírně obtížná.

V bytě o 66 m2 se asi nedá moc co vymyslet. Je výborné to řešení s úložnými prostory, když tam není nějaká prostorná komora, do které by se dalo vše uložit, a rodina je početnější než dvoučlenná. Nepříjemná je kuchyně jako nudle, do které se nic dalšího už nevejde, ale to je poplatné době vzniku tohoto bytu. Uvažovala bych o přesunu do obytného prostoru, napojení na vodu a energie by neměl být takový problém, vždyť by to bylo jen za zdí. Ta "nudle" by pak mohla sloužit právě jako komora. Vůči čemu se ale musím ostře vyhradit, je zavřít lednici do společné potravinové skříně. Dnes se to tak dělá, dokonce to navrhují i architekti, asi vidí jen tu architekturu, biologie je ve škole zřejmě moc "nebrala". Do zásob potravin počítáme všechny druhy obilovin i mouk, oříšky, čokoládu, sušené ovoce... Do toho všeho se pouští zavíječ moučný, lidově řečeno potravinový mol. Dá se tomu zabránit skutečně těsnícími nádobami, ale ani tak si nikdy nemůžete být jisti, že si tohoto škůdce již nedonesete z obchodu, třeba jen ve formě vajíček, toho nemůžete ani objevit, dokud se nevyvine v larvu nebo dokonce v dospělce. Tito zavíječi mají ročně 2 až 5 generací v závislosti na teplotě. A právě lednice, aby chladila, vypouští do okolí teplo. To nejen že hezky zahřívá zavíječe, ani ostatním potravinám to neprospívá, to je známé od nepaměti. Takže takové krásné řešení uzavřít lednici do společné potravinové skříně NIKDY!

Fakt nechápu, proč se ty nejhrůznější architektonické projekty hlásí do soutěže Česká cena za architekturu. Nebo ti tvůrci už znají vkus posuzovatelů a snaží se tomuto vkusu přizpůsobit? Jinak si nedovedu vysvětlit, že někdo toto stvoří. A už vůbec si nedovedu představit uživatele, který si v tomto neútulném interiéru lebedí. Už při příjezdu pohled na tuto montážní halu musí každého odpudit. Já bych tuhle parodii na chatu nechtěla.

Nic nového pod sluncem. Rodina mé kamarádky se čtyřmi dětmi bydlela v panelákovém bytě 3+1, podlahová plocha jako jiné byty 2+1, jen výhoda byla v tom, že se jednalo o koncový byt, mohlo přibýt okno z boku paneláku, tím také mohl být rozdělen jeden pokoj na dva. Čili velikostně nic moc, pro 6 lidí malé. Bylo to ještě za minulého režimu. Když kamarádce zemřeli krátce po sobě rodiče, zůstal po nich hezký byt 2+1 v cihlové zástavbě, ovšem dost daleko od bydliště mé kamarádky. Jí se podařilo tento byt vyměnit za garsonku sousedící s bytem kamarádky. Spokojeni byli všichni zúčastnění, původní obyvatelé garsonky byli spokojeni, že se dostali k většímu bytu a rodina kamarádky po dohodě s družstvem propojila garsonku s jejich dosavadním bytem. Vyřešili to krásně, kamarádka má výtvarný talent, nepotřebovala žádné architekty a výsledek je, pokud mohu soudit, daleko lepší než to, co je tu předvedeno jako ukázkový příklad. Ten byt slouží tak, jak byl navržen, dosud, i když se rodina rozpadla, dcery se provdaly a nastěhovaly se ke svým partnerům, jeden ze synů se rovněž oženil, pořídil si se svou ženou byt v paneláku 5 min. pěšky od původního bytu, s mámou si vidí z oken do oken. Nejmladší syn je stále ještě svobodný a sdílí tuto dvojbytovku se svou matkou, vše si přizpůsobili k novému uspořádání, vše opět hezké a vkusné. Jde to i bez architektů a nejen to, je to podle citu majitelů, nikoli podle nejnovější módy, kterou prosazují architekti. Docela by mě zajímalo, zda tito architekti bydlí v tak sterilním prostředí, které navrhují svým klientům, a nebo si pro sebe vymýšlí něco jiného.

Mám ten kraj ráda. Kraj málo zasažený průmyslem, přesto po staletí obývaná a kultivovaná krajina. Kraj roubených a podstávkových domů nebo kamenných tlustostěnných statků omítnutých na bílo popř. v kombinaci s další pastelovou barvou. Pro poutníky balzám pro duši, pro motoristy pastva pro oči. Pokud tu však začnou růst jako houby po dešti takovéto "skvosty", pak jsem ráda, že už mě moje nohy nenesou jako dřív. Nebudu mít důvod pustit se pěšky nějakou turistickou stezkou, kde bych se na každém kroku mohla kochat přírodou a architekturou pokornou vůči svému okolí a pak narazila na TOTO.

Herečka Sandra Nováková je ženou mnoha talentů. Vedle uměleckých projektů...se ráda svléká a nechá se fotit nahá. Jistě pro ženu mnoha talentů nebude těžké sehnat firmu na opravu střechy. Škoda, že už to není ta rozkošná holčička ze seriálu Bylo nás pět.

Tak jsem si myslela, jaká jsem kuchařka, že mě už nic nepřekvapí, a vida. 6/10, pouze průměr. Miluji krajové názvy, nejvíc asi vejmrda. Když se o ní zmíním, často vzbudím minimálně rozpaky, pokud mě dokonce někdo nepovažuje za vulgární ženštinu. Pro neznalé vejmrda je strouhaný křen s jablkem ředěný masovým vývarem + sůl. Já navíc přidávám citronovou šťávu, dnešní jablka proti těm dřívějším kyselkavým až vysloveně kyselým jsou příliš sladká. Ale co mě opravdu vzalo, jsou KLECHTY. Musím si ten recept napsat a po velikonocích vyzkouším. Vajíčka miluji ve všech podobách vyjma právě těch natvrdo vařených. Jinak právě proto, že se zajímám o krajové speciality, zakoupila jsem kuchařku těchto specialit od autorů redaktorů ČT, Toušlová, Maršál, a velké zklamání. Nedoporučuji.

Mně se nejvíc líbil Daniel Štefan. Ale i ten je pouze tuctový. Jinak nic moc. To syn mé kamarádky byl v době svého studia na VŠ skutečný krasavec. Když jsem se ho ptala, jestli nechce zkusit modeling, jen se smál. Už je to pár let zpátky, stále je to hezký nyní již muž, ale ty nejkrásnější léta už jsou pryč. Ti skutečně hezcí si zřejmě nepotřebují potvrdit svůj status. Škoda.

Paní primářka vůbec neví, co se děje na odděleních. Ano, odborná péče být musí, průběžné měření tlaku, cévkování, jídlo a pití zejména, v horkých dnech, vše podle protokolu nedá se nic vytknout. Ležela jsem v nemocnici Pardubice loni v létě. Večer před operací jsem se měla omýt jakýmsi desinfekčním gelem. Mé vlastní mýdlo bylo málo. A nestačilo tímto gelem omýt pouze jednu hýždi popř. dvě hýždě a příslušnou nohu, na které měl být vykonán operační výkon, endoprotéza, musela jsem se tím poctivě natřít celá, pak teprve spláchnout (ještě že jsem vynechala obličej). A ráno jsem měla celý postup zopakovat. Po deseti minutách tělo v ohni, alergie. A to přesto, že téměř žádnou alergií netrpím. Když jsem si šla stěžovat na sesternu, nechtěla mi to sestra věřit, prý jsem první. No někdo první být musí. Ráno před operací jsem zbytky červeně na těle ukazovala lékaři při vizitě, věřil mi. Druhý den ráno po operaci jsem se musela omýt. Nejspíš jsem se na tom operačním sále příšerně zašpinila. Odmítla jsem tu jejich pěnu. To není pěna, to je mýdlový roztok. Vlastní žínku jsem upoutaná na lůžko namáčela do předloženého lavórku a poctivě se omývala. Poté sestra lavórek s úplně bílou mýdlovou vodou odnesla a já čekala, že přinese vodu čistou, abych se spláchla. Čistá voda se již nekonala. Už jsem neprotestovala, připadala jsem si jako kverulant. Po přeložení na pokoj šílená vedra, okna obrácená k jihu, když jsem prosila o otevření okna, tak ne, nám je na sesterně horko. Po hodině přišla sestra měřit tlak: No vy tady ale

máte horko. Vždyť jste mi odmítla okno otevřít.

Na závěr byla přidána anketa, kdy čtenáři měli hlasovat, jak moc mají rádi lidovou architekturu. Lidovou architekturu mám ráda moc, ale nehlasovala jsem, jelikož tento dům, vydávaný za lidovou architekturu, nemá s lidovou architekturou společného ani zbla. Stěna domu obrácená do ulice bez oken? Z kterépak architektury autor čerpal? Možná z nějaké koliby, ta ale stojí osamocena kdesi na stráni, o ulici nemůže být řeč, a ani neslouží jako obytná budova. Pokud si takovou budovu postaví majitel jako solitér na vlastním pozemku mimo obec, proč ne, proti gustu... Ale vydávat toto monstrum za lidovou architekturu, to se autor článku asi pominul rozumem. A už vůbec nerozumím tomu, že taková stavba byla povolena jako řadová uliční zástavba.

Redaktor parafrázuje text militantní písně, kterou do pochodu zpívali příslušníci Hlinkovy gardy. Moje slovenská matka, která se nakonec provdala do Čech, na tu píseň vzpomínala, jak v Košicích šla po ulici, slyšela zpěv, ale spíš militantní řev nažhavených pochodujících mladíků a jak se bála, aby nějakou neutržila. Ale nemíchala se mezi ně, tak zůstala ušetřena. A zde je text, který si maminka zapamatovala, myslím, že až do smrti:

Rež a rubaj do krve po tej českej kotrbe, pokial Slovák na Slovensku pánom nebude. A tak když jsme se rozdělovali, byla jsem pro rozdělení, i když na Slovensku mám ještě stále příbuzné. Mají, co chtěli.

Je mi 72 let. Čokoládu Lidka pamatuji a tu hořkou jsem milovala. Vyráběla se v čokoládovně v Děčíně. Po roce 1989 podnik skončil stejně jako mnoho dalších a s tím skončila i Lidka. Od té doby jsem již tak dobrou čokoládu nejedla, a to jsem zkoušela i ty nejdražší dostupné druhy. Shodou okolností jsem střední školu studovala v K. H. Na jednom srazu abiturientů jsem se bavila se spolužákem na den stejně starým se mnou. Jeho děd právě tuto čokoládu vyráběl a pojmenoval ji jménem své ženy, spolužákovy babičky. Po sametové revoluci spolužák pobral nějaké restituce a založil vlastní podnikání, nikoli však již v čokoládě.