Byla jsem na zdravotní pohotovosti a dostala jsem písemný posudek, který jsem dala nebo spíš poslala panu doktorovi. Je tam zmínka o cukrovce, takže bych měla držet diabetickou dietu. K tomu ale držím šetřící dietu kvůli žaludku, takže bych potřebovala na radu nejen lékaře, ale také dietní sestru. Když jsem šla k praktickému lékaři, bylo mi sdělen, že pan doktor není přítomen, ale že bude mít pro mne sestra papír do laboratoře. Jestli měla nebo neměla, nevím, každopádně místo do laboratoře mne posílala na EKG a na neurologii. Působilo to dojmem, že si ze mne sestra dělá legraci, ale legrace se zdravotními potížemi není. Podporuje se protialkoholní léčba, aniž by pacienti-alkoholici něco platili, ale na ostatní pacienty se kašle, ačkoliv možná nějaký ten zdravotní problém si člověk způsobí také sám.
Zažila jsem v dětství na základní škole šikanu od 2.do 6.třídy. Bylo to hrozné, čím dál horší. Když už jsem propadala hned z několika předmětů a bála jsem se chodit do školy, vzala mne maminka na vyšetření k několika lékařům, aby jí pověděli, co je na mne divného. Lékaři nic neshledali, tak mne maminka nechala převést do jiné základní školy, také normální. Zvykla jsem si tam, našla jsem si tam kamarádku a podstatně jsem se zlepšila v učení. Mohla jsem jít potom na ekonomickou školu a pracovala jsem hodně let v bance. Nicméně p psychické stránce ve mne zůstal pocit něco v tom smyslu, že asi snad jsem divná a moje maminka to vlastně ve mne ještě podporovala, protože pořád chtěla vědět, kam jdu, kdy přijdu a co mám v tašce. Takové otázky dostávat v dospělosti je podivné. Život se mi stal zvláštní, nevdala jsem se a nemám přátele. Jsem odkázaná na to, zda si mne někdo všimne a jestli mne nebude zneužívat, např.v tom smyslu - půjč mi peníze, udělej pro mne to nebo ono. Někdy mám pocit, že bych to měla skončit.
Měla jsem velmi přísnou tetu, spíš tedy pratetu. O prázdninách jsem občas u ní byla na pár dní. Vzpomínám si, že mne teta pro něco posílala a to určité se nacházelo v ulici, která se nazývala Lázenská. Já jsem nepochopila, kde ta ulice je, nebo jsem spíš nechtěla pochopit, to mi tenkrát bylo asi 10 let. Teta uměla být velmi přísná a stačilo, když zvedla hlas a podívala se na mne přísnýma očima. V tu ránu jsem pochopila, že pokud tu ulici nenajdu, že to bude se mnou špatné. Myslím, že tak přísných rázných lidí zase moc není. Ale asi by se nějak podobně měla výchova dětí řešit.
0
Sledujících
1
Sleduje
0
Sledujících
1
Sleduje
Problém vzniká, když se pacientovi zvýší tlak v ordinaci lékaře, mimo ordinaci má pacient tlak v normě. Lékař pacientovi nevěří a hodně moc mu vnucuje lék na snížení tlaku.
Má taková záležitost vůbec řešení?
1 odpověď