Pracovala jsem v kanceláři s "jehovistkou" asi 15 let. Dodnes jsem nepotkala slušnějšího a poctivějšího člověka, než byla ona. Zatímco ostatní kolem Mikuláše a Vánoc kradli z kanceláří co se dalo, jako dárky pro děti (pastelky, tužky, bloky...) ona by neodnesla ani počmáraný papír nebo opotřebovanou gumu. Nikdy jsem neslyšela, že by někoho pomlouvala nebo lhala. A nikdy neagitovala, nikoho k ničemu nepřemlouvala. Pouze nabídka pomoci, pokud někdo potřeboval. Mohou totéž o sobě říct všichni ti, co se tu chlubí, jak je hnali ode dveří, když u nich zazvonili?
A ještě něco, kdyby všichni řídili svá auta s takovou ohleduplností, slušností a respektem k ostatním řidičům jako oni, tak by i těch transfuzí bylo potřeba o moc míň.
Ten "srandovní paradox" o tom, že naše tělo si i v naprosté tmě udržuje svůj cirkadiánní cyklus u mě naprosto zklamal. Absolvoval autor článku někdy terapii tmou? Já ano. Týden. V naprosté tmě i naprostém tichu. Nevím po kolika hodinách, ale celkem dost brzy jsem totálně ztratila pojem o čase. Když mě přišel spasitel po týdnu v neděli vyzvednout, byla jsem překvapená. Měla jsem za to, že je teprve pátek. Myslím si tedy, že pokud je člověk izolován od veškerých vnějších podnětů, čas plyne nějak jinak.
Stát za pultíkem a kázat bych vydržela i já třeba do stovky. Ale udržovat v čistotě a manipulovat se sto a více kilovými ležícími pacienty na LDN nebo v domovech důchodců se celá desetiletí nedá. To bylo mé zaměstnání (zdravotní sestra). Po dvaceti, třiceti letech nebyla žádná z nás zdravotně v pořádku. Operace karpálních tunelů, páteře, odebrané kleslé dělohy. V době odchodu do důchodu (kolem 60 let) pak takto zdevastované lidské bytosti v nejednom případě návazně obsazují nemocniční lůžka po svých předešlých pacientech. Má to nějaký smysl?
Pro všechny ty, kterým se zdá chování Ramby přehnané a neuvěřitelné.
Zažila jsem to samé na vlastní kůži!!!
Byla jsem o 20 let starší než moje kolegyně, měla jsem o stupeň vyšší vzdělání a
její chování se příliš nelišilo od chování Ramby. Co víc, křik doprovázela ranami do stolu. Šlo jen o to, že jsem byla na pracovišti nová a nějaký čas mi trvalo, než jsem se seznámila s zaběhanými postupy na daném oddělení. V nemocnici. Nerada na to vzpomínám, také jsem si v těch chvílích myslela, že se mi to jen zdá. I neuvěřitelné věci se v reálném životě stávají.
Podle mě je to naprosto v pořádku. Jsem zdravotnice a jsem naprosto srozuměna s tím, že se jako zdravotnice chovám i v čase, kdy nejsem zrovna ve službě. Je to zapsáno i v etickém kodexu pro zdravotníky a ještě jsem neslyšela lékaře, že by si na to stěžoval a prohlašoval, že se ve svém volném čase může chovat jak chce. Určité profese sebou nesou i tento závazek. Kdo ho nechce přijmout a necítí jeho oprávněnost a samozřejmost, neměl by tato povolání vykonávat. Ano, nejsou to zaměstnání ale povolání. Učitelé, zdravotníci, policisté....
0
Sledujících
1
Sleduje
0
Sledujících
1
Sleduje
Něco lehčího by nebylo?