Poslední dobou si lidé se svojí nevšímavostí nebo dokonce drzostí asi od někud berou příklad. Dneska si, v metru Smíchovské nádraží, jeden pán právě zapaloval cigaretu, když jsem šla okolo něj. Měl kolem sebe naskládáno minimálně deset různých igelitových tašek, všechny nacpané k prasknutí. Chvíli jsem se koukala, jestli může být v záběru některé z kamer. Protože to bylo hned vedle schodů mezi nástupištěm a patrem, kde má kabinu dozorce. Tak asi ano. Vycházela jsem po těch schodech, kde je dozor a pracovnice DP tam sleduje obrazovky. Zaklepala jsem na dveře a ptala se jí, jestli toho pána nevidí. Prý ne. Já ho z toho jejího místa viděla i bez kamer. Myslíte, že jsem udělala chybu, že jsem sama pána na zákaz kouření v metru neupozornila? Výše, nad jezdícími schody, byl pracovník ostrahy (v jejich uniformě). Ten mi řekl, že je to mimo jeho kompetenci, že na jeho patře si kuřáky ohlídá, ale o patro níž, na to musí být jiní zaměstnanci.
Chtěla jsem té paní jen poradit, že by třeba stačilo, kdyby řekla na mikrofon, že v metru je kouření zakázáno ....
No asi bude vina na mé straně. Sice jsem všímavá, ale zřejmě drzá .... 🙂
A navíc to bylo z trochu "jiného soudku" oproti vašemu článku.
Dál nepokračuji, nemám slov .....
Milý pane Roberto Ampuero,
s velkým zájmem jsem si přečetla váš článek.
Píšu česky, protože jsem Češka a Inés T. je jen můj pseudonym.
Dělám velkou chybu, že jsem přestala chodit do Instituto Cervantes. Ale napravím to a třeba tam potkáme nějaké společné kamarády 🙂 Mám krásné vzomínky na Osvaldo Rodrigueze, o kterém jsem kdysi chtěla natočit dokumentární film. Měla jsem smůlu, že jsem s tím nepospíchala, Gitano se potom rozešel se svou českou manželkou a oba odešli do zahraničí. A z televize mne potom urgovali, kdy že začnu točit .... taky se na film těšili.
Ale aspoň jsem v Praze udělala pro Gitana dobrý skutek, když jsem ho saznámila se svým kamarádem - brazilským diplomatem, co se jmenuje Valdivino de A. Tomu se tady taky tolik líbilo, že si svůj služební pobyt zde stále prodlužoval.... Ale to je jiná kapitolka.
Myslím, že jsem oběma pánům tím ten život v Praze zpříjemnila. Škoda, že už Gitano nežije, ale na diskuse v kavárně Slávia a na chilské parníky na Vltavě by určitě, se slzou v oku, vzpomínal.
Víc už nepíšu, ale jsem na FB a kdo má "detektivní talent" - tak si mne tam najde..... jinak se jmenuji Irena H. 🙂
Tak hezký den vám přeji a potom i celé léto.
Můj příspěvek přímo s článkem souvisí jen okrajově.
Všimla jsem si, jak různé jsou tady názory na věc.
Jen si vzpomeňte, jak ze severní části amerického kontinentu "někdo" přijel do Chile dělat pořádek a řídili to pak přes generála Pinocheta. Děly se tam hrozné věci /i to, co je uvedené v článku - ale i spousta jiných zvěrstev/ a Chilané se proto rozprchli po celém světě. Hodně jich pak žilo v Evropě - například v Německu, ale i u nás. Měli jsme mezi nimi spoustu skvělých a vzdělaných kamarádů. Jen pár z těch lidí zde zůstalo do dnešních dní. Tak to nesrovnávejte s případy exilu z jiných zemí. Dneska já a moji spolužáci ze studií, se slzou v oku, vzpomínáme třeba na chilské fiesty na vltavských parnících.A mám zprávy, že i Chilané na svůj exil u nás vzpomínají rádi.
Pročetla jsem krom článku i diskusi a nikde jsem nenarazila na "Meniéra". Já tedy mám tuhle "nemoc", ale existuje i jen syndrom, který mají občas muzikanti, co hrají na nástroj přivěšený na krku. U těch to je od krční páteře, kdežto nemoc je od vnitřního ucha, tedy prý.
Jinak náhodně jsem se ptala kamarádů a pár mi jich přiznalo, že se s touto nemocí taky perou. Ze známých lidí snad STING na to trpí.
Jedná se o velkou ztrátu sluchu na jedno ucho, tamtéž tinitus, ale nejhorší jsou záchvaty točení hlavy. Naštěstí spolužačka se zabývá Tradiční čínskou medicínou a tak mi od těch záchvatů pomohla /proto chválím východní medicínu/
Na tinitus si člověk zvykne a s tou nedoslýchavostí můžu dělat jen to, že si lidi posílám na tu stranu, kde je zdravé ucho.
Takže já svou nemoc dost úspěšně skrývám 🙂, že si ani okolí často nevšimne. Příbuzní mi chtěli jako protislužbu za nějaké focení dávat lístky na hodně drahé koncerty do Paláce kultury a nechápali moje odmítání. Nechtěla jsem jim to složitě vysvětlovat, proto jsem tam dvakrát šla. A zážitek to byl děsný, že už to nikdy nerisknu. Vyhozené peníze za drahé koncerty. Doma mi poslech nedělá problémy, protože si upravuji hlasitost.
Mám to od mládí, kdy jsem s kamarády odmítala chodit do hospod, v domnění, že mi vadil kouř z cigaret. Ten mi vadil, ovšem víc mi vadil hluk.
Jinak medikamenty naší "západní medicíny", ty jsem už před moc lety zrušila a naslouchátko, to by taky nebyla dobrá volba.
Jde o to, si zvyknout a brát to s humorem. Já kvůli tomu přišla o vystudovanou profesi v médiích, ale jsou horší věci na světě 🙂
Howgh :-)
Každopádně bych redaktorům Seznamu zakázala "vylepšovat" články svými nadpisy.
Tady v prvním nadpisu stálo, že bychom se epileptika neměli dotýkat.
To se nedá jen takhle plácnout.... to je potřeba trošku rozebrat... proč a jak co dělat.
Když jsem měla malou dceru, tak jsem si musela najít zaměstnání co nejblíže bydlišti. Bylo u nás zařízení pro mentálně postižené, kde epilepsií trpělo hodně našich klientů.
Vedení nám jednou pozvalo neuroložku, která nás instruovala, jak epileptikovi při záchvatu pomoci stlačováním akupresurních bodů. Tak jsem se to naučila a jednou to ve vlaku praktikovala na pánovi, od kterého všichni utíkali.... že prý se na to nemohli dívat.
Nebudu tady jmenovat ty body.... sama si ta jména už nepamatuji.... ale v první fázi pomoci šlo o bod uprostřed nad horním rtem a ve druhé fázi konečky prstů ruky....
Pán se probral se slovy.... "Už jsem v pohodě".... a já získala téměř potlesk "na otevřené scéně" ..... Jo - TČM by měla jít ruku v ruce s medicínou evropskou!!!
Takže nad informací v nadpisu - jako že se člověka v záchvatu nemáme vůbec dotýkat.... tak jen kroutím hlavou .... A když člověk nemá žádné zkušenosti s jinými případy, tak držet člověka při záchvatu aspoň za ruku..... to není proti ničemu .... (jinak článek poskytuje pár informací.... i ty se hodí)
Smutná bilance, jen 2 z 15 příspěvků nejsou útočné. Copak z vás nikdo v mládí nechodil do LŠU nebo na vyšší level výtvarné školy? Nenapadá vás, že nejhorší, co se dneska v módě vyskytuje, je to, že jsou všichni lidé stejní.... a média to podporují 🙁
Plastici vám zmenší nos, zvětší oči, ústa i poprsí.... a pak ještě stejné oblečení .... Netlučte potom manžela, že se otáčí za jinými .... on si vás jen spletel 🙂
Ano, souhlasím s kolegou, co píše o protržených kalhotách.... a ty bohužel nosí polovina mladých. A to se tady bavíme o tom, kdo umí či neumí šít ... nebo aspoň zašívat!
Já bych docela paní redaktorku pochválila... i když to taky není vyloženě moje parketa, ale je to ekologické a můj vkus to celkem neuráží. Na ty prodloužené rukávy bych třeba použila košili, kde je ta kostka trošku světlejší. Ale pro někoho, kdo chce skrýt povadlou kůži na pažích... tak je to dobrý nápad.... i když dalo by se to doladit.....
Ten první model podle mne nemá chybu, až tedy na ty klahoty 🙁 Napadlo mne, tam někam dát ještě něco červeného a došlo mi, že ne, že takhle je to tak akorát vyvážené, další červený akcent by z toho udělal kýč ....
No jen ještě dodávám, že nikdo nikoho nenutí v tomhle chodit do práce nebo do divadla.... ale je kupa jiných příležitostí, kde to unosit ... /a taky to chce společnost aspoň trochu tvůrčích lidí .... že je naznáte.... tak hledejte 🙂/
Jen ještě poznámečku.... Tohle si taky může dovolit jen ta žena, která je štíhlá.... Dva roky jsme na to měly si doma cvičit a trošku zhubnout.....Štíhlé postavě pak sluší skoro všechno.....
Pan Daley je jednička!!! Inu - mám v něm dalšího svého oblíbence.
Pochopil, co mu pomůže k soustředění před sportovním výkonem a navíc je to užitečná činnost, která dělá lidem moc radosti.
Za sociku, kdo uměl, šít plést nebo háčkovat, tak pak stačilo mít k tomu jedny gatě z Tuzexu a jedny či dvoje z Maďarska a o oblečení měl postaráno 🙂 Vzpomínám na závistivé i obdivné pohledy na fakultě, když jsem předváděla svůj šatník....
A když mi večer v klubu řekl basák od jedné tehdy známé jazz-rockové kapely, že chodím krásně oblékaná, tak se mé srdéčko zatetelilo 🙂
A že Bob je muž.... tím líp .... není moc mužů, co umí plést.
Je to škoda.... protože krom toho materiálního užitku je to fakt dobrá činnost pro přemýšlení. A já u pletení dovedla i koukat na televizi, protože žádné složité vzory nemám ráda ..... a dá se to.... je to jen o cviku....
A jestli mne někdo pomlouvá, že umím pracovat i s pilkou nebo vrtačkou ..... Nezájem.... Zase se těším, jak i moje šperky budou lidi obdivovat ..... a že je to mužská práce, to neřeším....
Vivat Bob!!! 🙂
Nejsem zdravotník, abych mohla napsat že je to totožné s nemocí zvanou "Meniér"..... nebo je to jen podobné. Mám to moc let a kupodivu i pár mých kamarádů mi to přiznalo. Na tinitus jsem si zvykla a na nedoslýchavost více méně taky - protože se to týká jen jednoho ucha. Dobří kamarádi už vědí, na kterou stranu se postavit 🙂. Jen mi hodně vadí citlivost uší na vysokou hladinu hluku .... třeba v uzavřených místnostech, kde moc lidí "štěbetá" jeden přes druhého..... to se pak ve zvucích neorientuji. A taky se mi některé zvuky zesilují. Takže naslouchátko nepřipadá v úvahu. Musela jsem kvůli tomu opustit i práci v médiích 🙁
Ale po zásahu kamarádky, co tu vede ordinaci TČM.... tak neberu léky a to je příjemné 🙂, ale chtělo to zdravou stravu a nějaké to cvičeníčko ....
Ale zjistila jsem, že to mám od mládí. Nechtěla jsem totiž chodit do hospod.... říkala jsem, že mi asi vadí kouř z cigaret. No to asi taky, ale po letech mi došlo, že mi tam vadil hlavně hluk .....Ale je možné si na tuhle nemoc zvyknout.... jsou horší věci na světě!
Překvapilo mne, že se v článku nezmiňuje "herpetická meningitida" ..../to je zjednodušeně opar na mozku/ což je velmi, velmi těžká nemoc a pro někoho i smrtelná. Spolužačka z fakulty to dostala v dospělosti a zápasila s tím snad 15 či 20 let. Přirozeně to bylo na invalidní důchod a s kariérou konec. Ale jen proto bych to nepsala. Můj první vnuk, kterému je teď skoro deset let, tak to dostal brzy po narození. Lékaři nám vysvětlili, že zřejmě ho pusinkovala nějaká osoba, která na rtu opar měla. (proto mne v článku překvapil odstavec o imunitě novorozenců - vzhledem k tomuto druhu oparu)
Lékaři v pražské dětské nemocnici nám kluka zachránili.... ale nese si stejně od té doby svá postižení.... tedy smyslová /zpožděné mluvení, oční vada i špatná jemná motorika/
No nebudu tu psát celou jeho anamnézu.... jsme rádi že klouček přežil a rodina dělá všechno možné, aby se zlepšoval....
Ještě mám s herpesem jednu zkušenost.... ale to s vnukem nemá souvislost.
Já sama jsem jako dítě na opary hodně trpěla, tak mi lékařka poslala do Studničkovy ulice na autovakcínu. Dost mi to pomohlo .... ale je to téměř 50 let, tak nevím, jestli to tam ještě dělají.... možná to bylo i vázané na jednoho lékaře, co se tím výzkumem zabýval....
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Paní Janu nemůžu hodnotit, neznám jí osobně. Ale mám hezkou vzpomínku na jejího muže. Asi dvakrát jsem jako mladá holka asistovala v jeho štábu, ovšem myslím, že si mne ani nemohl pamatovat. Tehdy jsem už studovala dok.film na AMU a v Jindřišské jsem dokončovala film k odevzdání, jako ročníkovou práci. Byla jsem s tím docela spokojená.... ale pak jsem před střižnou potkala pana režiséra Adamce, tak jsem ho dost "drze" poprosila, jestli by se mi na ten můj biáček mohl podívat.
Šel a těch cca 10 minut vydržel 🙂 Pak mi dal pár zajímavých rad a rozloučil se.
Podle jeho názorů jsme to trošku přestříhali a dostalo to úplně jiný rytmus. Se střihačem jsme pak udiveně zírali, že nás to taky nepapadlo. Druhý den jsem to na katedře odevzdala a film měl obrovský úspěch. Nejen že do indexu jsem dostala výbornou, ale film vybrali i na jeden filmový festival dokumentu v tehdejší NSR.
Snažím se, aby můj text nebyl moc dlouhý, ale poslední větu si nemůžu odpustit.
"Pane režisére, máte obrovský dík a jsem vám velmi vděčná.
Tehdy jsem vám snad ani neměla šanci poděkovat.... Je to už moc let."
/Jsem tu pod pseudonymem a nechci uvádět své jméno, jen malé info: Filmeček jsem, se dvěma slovenskými kameramany, točila v Mariánských Lázních na soutěži ve vázání květin/
Nemůžu biák bouhužel ukázat, tehdy se to točilo na 16 mm film. A taky, koho by to dnes zajímalo 🙂