Komu a k čemu slouží jména? Sám sebe pojmenovávat nepotřebuji, to potřebují ti druzí. Kromě toho: člověk má vědět, čí je: Pepík Ševců, Franta Kuldanů, Máňa Husů, babička Lisů, dědoušek Dubskejch, Jana Chumů, Božka Hellerů, Váša Větrovskejch a podobně i Anna Gorenko a Andrej Gorenko -- tyhle tvary fungují a není co přechylovat. Pokud jde o přechylování, Inga Mikušauskiene, Anna Andrejevna Achmatova, Harpa Stefánsdóttir nebo Romas Pakštas, Stefán Gunarssonn, Stančo Stefanov a Stefan Stančev mají tradiční jména, která se osvědčují v praxi už přes tisíc let, a zatím není důvod na nich cokoli měnit. Podobně bez potíží fungují i česká jména jako Petr Malý a Jana Malá. Naproti tomu přechýlit jméno Petr Malý na Petr Malá nebo titul paní doktor Nováková asi bude působit jejich nositelům potíže a nebude to fungovat dobře. Podobně zcestné je tvrdit, že příjmení končící na -ová vyjadřuje, že žena je majetkem muže. Vědět, čí jsem, někam patřit, ještě neznamená, že jsem nesvéprávným majetkem. Vést plytké řeči, diskuse o ničem a rádobyvědecké argumenty, které nic nevysvětlují a nikomu k ničemu neslouží, je nejen příliš snadné, ale i zbytečné.

Rád bych upozornil na větu: "byla po náhradě kyčelního kloubu propuštěna do domácí péče s tím, že je soběstačná a může se o ni postarat rodina". Našeho tátu v podobném stavu poslali z nemocnice na rehabilitaci do běžné obvodní nemocnice. Podle terapeuta postupovala rehabilitace úspěšně, přestože táta se sotva dokázal pohnout na posteli. Do týdne zemřel 3. prosince 2011, dva dni po 87. narozeninách. Ten den jsme si ho chtěli převzít do domácí péče.

S mámou jsme už byli chytřejší. Rehabilitaci jsme svěřili soukromé klinice, která kromě všeho, co proplatila zdravotní pojišťovna, inkasovala celý "příspěvek na péči" a nám naúčtovala jenom něco kolem 50 kKč měsíčně. Po třech měsících rehabilitace máme mámu doma už pár let a ta se s pomocí sociálky a charity postupně zlepšuje a má chuť do života. Takhle je to zvládnutelné pro mne a pro sestru (zhruba 25 hodin týdně pečuje charita, zbytek se střídáme moje sestra a já). Problém je v tom, že sociálka zajistí péči max. na 40 hodin týdně, spotřebuje celý "příspěvek na péči" + doplatek a zbývajících 128 hodin týdně odpracuje rodina.

Většina normálních rodin stojí před volbou: vydělávat na doplatky, nebo pečovat? S tím nepomůže ani zdravotní pojišťovna, ani sociálka... Tak se nedivím těm koncům: paní poškozené, že byla agresivní, panu pachateli, že byl psychicky i fyzicky v zoufalé situaci, ani jejich synovi nebo dceři, že neobětovali jediný zdroj příjmů, bez kterého se taková situace nedá zvládnout.

Je smutné žít ve společnosti, která se nedokáže postarat o svoje nejslabší členy...

Možná by se ty sladkosti daly nějak spálit? Třeba fyzickou prací, maratonským během nebo aspoň celonočním rychlým pochodem (a měřit dosaženou vzdálenost). Třeba by se to dceři líbilo... Moje babička ráda vyprávěla, že když jako děti ještě s dalšími vnoučaty jezdili k dědouškovi, který provozoval hospodu a sám míchal různé kořalky (např. pravý pětiletý jamajský rum z bramborového lihu, trochy řepného cukru a slupek z cibule), dědoušek je po dobrém obědě zavřel do sklepa, kde dostali za úkol koulet soudky s rumem, aby nasimulovali houpání korábu, který musí cestou do Evropy dvakrát přejet rovník, aby byl rum dobrý. A dědoušek je tedy ze sklepa nepustil, dokud dvakrát nepřekonali rovník. A pak je např. učil plavat v rybníce a různé jiné užitečné dovednosti, takže děti dědouška milovaly.

No tak já mám s prasátky nejlepší zkušenosti -- chovají se rozumně a slušně. Dvakrát za posledních 50 let se mi čuníci zjevili, a to zřejmě úmyslně. Defilovali v bezpečné vzdálenosti a určitě nás museli slyšet, cítit a nakonec i vidět. Vpředu šla máma, pak zástup selátek a vzadu táta kanec -- jak na módní přehlídce, veliká paráda. Jednou jsem prasátko zřejmě nevědomky vyrušil, když jsem se prodíral v zimě mlázím podle potoka a náhle jsem mezi smrčky ve sněhu spatřil vyležené lože. Pochopil jsem, že čuník zřejmě nebude daleko, lože jsem obešel obloukem a pokračoval svou cestou. Jindy jsem zase spal v lese nedaleko od potoka a když jsem ráno vstal, spatřil jsem pár metrů od svého lože čerstvě vyšlapanou prasečí stezku k vodě -- prostě když mě čuníci na svojí cestě k vodě zmerčili, slušně mě obešli obloukem, nebudili mě a ani se nedožadovali cla v podobě něčeho k snědku z mého proviantu (na rozdíl od jednoho známého myšáka v Údolí zatracených, který se se mnou téměř vždy rozdělí o můj krajíc chleba, než si stačím opéct buřta). I já se snažím chovat slušně a rozumně, zvířátka zdravím trampským pozdravem "ahoj!" a uhýbám z cesty, takže na páráky a klektáky zatím dosud nedošlo.

Mne německy učila teta -- rodilá Vídeňačka a učitelka češtiny a němčiny. Dělala to z čisté lásky ke mně a vydržela asi dvanáct let. Pořádně mluvit jsem se nenaučil, ale aspoň číst jsem dokázal poměrně dost. Němčinu jsem si pak zamiloval, když jsem si četl Morgensterna nebo Kafku (s českým překladem po ruce, abych nemusel hledat ve slovníku). Toho jsem pak úspěšně využíval, když jsem měl zaskočit za některou němčinářku na gymnáziu, kde jsem byl učitelem informatiky. Vybral jsem nějakou vydatnou větu nebo básničku a předvedl jsem, jak obyčejným větným rozborem získám přehledný informatický konceptuální model, který nám pomůže s pochopením významu a pak i s překladem. Studenti většinou měli němčinu jako jazyk neradi, nelíbila se jim a rozhodovali se pro ni čistě z praktických důvodů (že ji budou někdy potřebovat) jako menší zlo než jiný méně praktický jazyk. Některé studenty se mi podařilo přesvědčit, že němčina je jazyk krásný a navíc se v ní přemýšlí trochu jinak než v češtině, což stojí za to úsilí -- a to díky jazykovému mistrovství pánů Morgensterna a Kafky. Podrobnosti viz zde: Odkaz  

Tak jsem si s láskou vzpomněl na soudruha majora z vojenské katedry (jehož příjmení je vojenským tajemstvím), který mě mj. povýšil do hodnosti četaře (která mi pak vydržela až do propuštění do zálohy) -- a to za Baladu o Karlu Marxovi (moje nejlepší, nejúspěšnější a taky nejkrásnější básnické dílo, které se dá i zpívat na Máňu v koženým kabátě a hrát jako scénka v hospodě u piva a jehož přednes si kumpáni vyžádali cestou z hospody, kam nás soudruh major vedl na vycházku tam a zpět do kasáren). Při vyučování ve škole nám vyprávěl, jak ho volávají do litvínovské rafinerie, aby zneškodňoval nevybuchlé bomby z války, které se tam občas objevují. Na dotaz: "A co s tou bombou uděláte, soudruhu majore -- to ji nějak necháte vybuchnout, nebo co?" soudruh major pohoršeně odpověděl: "Vy hlupáci, přece ji nezničím! Čím bych si asi hnojil zahrádku?" Na udivené dotazy nám pak soudruh major vysvětlil, že vyšroubuje roznětku (nebo jak se tomu říká), nalije do bomby vodu, dusíkatá výbušnina se rozpustí a vznikne nenahraditelné kvalitní hnojivo. A takových podobných historek si pamatuju víc, dnes na soudruha majora rád vzpomínám. Byl to frajer, srandista a hodný člověk.

No, jinak to dopadnout nemohlo, ani jiné informační systémy (nejen) ve státní správě nedopadají o moc lépe. Ze současného stavu digitalizace stavebního řízení je zřejmé, že nikdo nevymezil problém (co? komu? vadilo na původním stavu -- je nutné odpovědět na obě otázky, jinak není problém, tj. není ani co řešit) a nikdo řádně nesepsal požadavky (komu? k čemu? má systém sloužit -- opět je nutné odpovědět na obě otázky, žádného uživatele nevynechat, sepsat scénáře požadovaných funkcí a taky seznam omezení a pravidel, která má systém ohlídat a dodržovat). Požadavky musí zadat zadavatel, nikoli řešitel, a uživatelé systému se musí zapojit do specifikace. Ano, jistě, pro ně je to práce navíc, ale čí problém si asi zadá k řešení řešitel? -- to už jsme u předražování zakázek, kterému jsem se věnoval spolu s kolegy koncem roku 2021, viz Odkaz  

Zadavatelé informačních systémů tohle mají znát, přinejmenším mají mít nastudováno (ale zřejmě nemají!!!):

Habr, Jaroslav; Vepřek, Jaromír: Systémová analýza a syntéza : (moderní přístup k řízení a rozhodování). Nakladatelství technické literatury, Praha 1972. 1. vyd. 271 s. 2. přepracované vydání: 1986 (zdokonalování a projektování systémů), 320 s., ISBN

Sommerville, Ian: Software Engineering, 6-th edition, Addison-Wesley Publishers Limited, 2001. ISBN 0-201-39815-X

Z této situace východisko nevidím, protože o informační systémy, které budou dělat užitečnou práci, prostě není zájem ani mezi zadavateli, ani mezi řešiteli. Doktor Bartoš je jenom jeden z mnoha...

Poustevník Beneš z Blíživy měl na Javorém u Hvožďan nejen poustevnu a kapličku, ale také bylinkovou zahrádku a díky bylinkám a svému léčitelskému umění byl (a stále je) mezi lidmi z okolí velmi oblíben a ctěn. V zimě přikrmoval hladovou lesní zvěř, takže ochočená zvířata jej pak navštěvovala po celý rok jen tak pro radost. Jednou však přistihl neukázněné zajíce, jak mu plení bylinkovou zahrádku -- a ztrestal je metlou! A hle, stal se zázrak, zajíci se polepšili -- neboť Beneš byl nejen bylinkář, léčitel a průkopník českého trampingu, nýbrž také svatý muž. Poučení z toho plyne, že kdo má zajíce na zahradě, má je mít rád, ale když začnou škodit, ať je taky zkusí potrestat metlou, třeba se zajíci polepší.

Daň je správně, souhlasím. Platí se za to, že máme veřejnoprávní vysílání (bez ohledu na to, jestli ho posloucháme / koukáme na ně). Veřejnoprávní vysílání má kontrolovat státní instituce. Proto se poplatku neříká daň, protože daně a jejich výši stanovuje stát -- a ten by logicky neměl veřejnoprávní vysílání ovlivňovat (ani zvyšováním / snižováním poplatku). Jenže i poplatek stanovuje stát (parlament, vláda), takže má vlastnosti daně bez ohledu na to, jak se nazývá.

Problém vidím hlavně v tom, že ČRo i ČT vysílá kromě zpráv a komentářů s tématy politickými a sociálními -- tj. kromě veřejnoprávního obsahu také sport, soutěže, zábavné pořady, dobrodružné a umělecké filmy, hudbu a zpěv, umění pro umění, dokonce i neumění a jiný neveřejno-neprávní balast, který se také platí z poplatků. Přitom by stačilo balast přenechat komerčním stanicím, skutečné veřejnoprávní vysílání zabere zlomek současné vysílací doby, spotřebuje zlomek současných nákladů na pořízení a odvysílání pořadů, takže poplatky se nebudou zvyšovat, nýbrž snižovat.

Jediný problém budou mít sportovci, umělci a manažeři, kteří místo zajištěného pravidelného příjmu si budou muset na živobytí normálně vydělat (třeba i uměním, protože kdo umí, umí a uživí se bez poplatků, grantů a dotací) -- a to by podle mého názoru bylo jedině správné.

Přidat důchodcům tři stovky s ročním zpožděním a současně je hned o dvě stovky stáhnout (aby se darmožroutům nesnížila životní úroveň), to je podle mého názoru lumpárna.

Chtít 50 Kč za to, že mi zboží podají z regálu na pult, to mi přijde jako nehoráznost (zvlášť když je to třeba věc za stovku). Jsem to já, kdo váží cestu do pobočky, zboží si osobně vyzvednu. Copak můj čas nemá žádnou cenu? Ať jdou... (no prostě tam, kam patří).

V CZC jsem si naposledy objednal Raspberry Pi 4 za 2000 v době, kdy byl ucpaný Suez a doprava vázla. Jenže v CZC omylem napsali, že zboží je na cestě (možná i s termínem dodání -- před tím i brzy potom psali, že termín dodání je neznámý). Zaplatil jsem předem, neboť inflace byla krutá a investice do počítače se inflací neznehodnocovala. Čekal jsem na objednaný RPi asi rok marně, když tu se objevila nabídka přímo od RPi za 1500! Tak jsem neváhal, počítač bez problémů koupil a objednávku u CZC zrušil. Ještě jsem si užil zbytečného mejlování a čekání na vrácení peněz (že by zaplatili úrok za půjčku? -- ani nápad!) Kdo má tohle zapotřebí? Ať se nediví, když neumějí nic jiného než jenom hrabat prachy, ze zákazníků si dělají dojné krávy.

Před dvaceti lety když jsem přišel s problémem, odborník v CZC mi nabídl řešení a já byl maximálně spokojený. Ceny ve srovnání s konkurencí bývaly poměrně příznivé. Podobně kulantní jednání jsem znal i z Alzy (když ještě sídlila na jatkách v Holešovicích). Teď už se vyhýbám oběma, jejich způsoby jednání si přece nemusím nechat líbit -- jsou jiné obchody, kam chodím rád.

Byla to tedy od Římanů nevděčnost. Punové naučili Řeky, Etrusky a Římany číst, psát, vést účetnictví a taky umění obchodovat -- prostě z barbarů vychovali lidi, a pak na svoje zásluhy ještě doplatili. Evropě dali kočku domácí jako strážce sýpek a skladů se zbožím a minimálně dvě slova: cat (pussy cat, tom cat), chat (chat noir), Katz (feldkurát), kot (a z něj kotě, kocour, kočka) atd. a také "sak" (sáček, sako - krátký kabát pytlovitého střihu, fusekle a fusak, taky ruksak, žok). Féničtina ostatně nabízí i rozumné vysvětlení, proč se naší zemi říkalo Bohemia a jejím obyvatelům Bójové (vysvětlovat to tady nebudu, nechci si vysloužit ban, ale aspoň napovím: "behemot") -- holt byla to divočina a podle toho se chovali i její obyvatelé. Věřím, že Kartaginci ani jiní Féničané nevyhynuli, protože putovali s karavanami soumarů Evropou, takže spíš se pak pro zajištění vlastní bezpečnosti asi hlásili k Arabům a Židům (viz Ibrahim ibn Jakúb / Abraham ben Jákob), prošlapávali obchodní stezky, zajišťovali bezpečnost před domorodými loupežníky (viz počátky českého státu), stavěli opevněné obchodní stanice se sklady, stájemi a hospodami (viz pražský Ungelt) atd. Kdo asi založil město Prahu (tržiště na Staroměstském náměstí a jeho okolí)? Češi to nebyli, ti tenkrát žili v baltsko-slovansko-germánské jednotě kdesi v pralesích a močálech u Černobylu...

Ale to je přece známá věc: chyba v matrixu přece!

Děkuji za pěkný článek! Dozvěděl jsem se, co jsem neznal a přitom mě to zajímá -- hlavně to vzájemné ovlivňování různých kultur, schopnost vytěžit z každé něco dobrého a průběžně vytvářet představu o světě jako logicky konsistentní a přitom i smysluplný celek. Schopnost tolerovat cizí, ale nezbavovat se proto vlastních tradic, způsobu života, myšlení a kultury vůbec. (Pro jistotu vysvětlím, že kultura je to, co nevzniká přirozeně, nýbrž se musí pěstovat -- ať už jde o kulturní plodiny, vědu, technické vynálezy, umění nebo náboženství atd.)

Problémy s rozdílnou inteligencí žáků ve třídě by potřebovaly především přečíst a pochopit nějakou monografii o obecné pegagogice (u nás např. Pařízek, Průša, klan rodiny Jůvů aj.), což je poměrně příšerné čtení, bez kterého ovšem např. státnicí z pedagogiky neprojdete a získáte aspoň jakous-takous orientaci ve významu pojmů a v souvislostech. Přece jen to člověka v úvahách o řešení problémů ve vzdělávání aspoň trochu posune správným směrem, aby nedocházelo k nedorozuměním a dávno známým a překonaným omylům.

Především je potřeba si uvědomit, že vzdělání nejsou jenom znalosti, ale také dovednosti a postoje. Toho se dá nakonec využít i ve výuce: někdo "přemýšlí" spíš rukama, jiný spíš hlavou. Někdo si musí věci napřed osahat a experimentovat s nimi, aby je pochopil, jiný si napřed načte teorii a až pak ji využije prakticky.

Je potřeba znát metody a formy výuky, protože právem i povinností učitele je volit metodu a formu podle situace ve třídě: jinak na ZŠ a jinak na střední, jinak ve středu dopoledne a jinak v pátek odpoledne, jinak po hudebce a jinak po hodině matematiky, jinak ve třídě plné dětí ambiciózních rodičů a jinak ve třídě, kde hrají prim repetenti, kteří ukončí svoje základní vzdělání sedmou třídou. Metoda vyložit-procvičit-vyzkoušet a frontální forma není zdaleka vše, co by měl mít učitel ve svém repertoáru, i když v praxi je to často právě takhle. Badatelská metoda, o které se v nedávné době hodně psalo, není žádná novinka, učitelé jsou povinni ji ovládat (a ne že se ji budou teprve učit) a nikdo jim nemá co mluvit do toho, kterou metodu a formu výuky zvolí.

...

Veřejnoprávní obsah, jako jsou typicky zprávy, by si měl platit stát z našich daní (v tomhle případě by mi nevadil ani ten zvláštní poplatek, ale nevidím důvod, proč ho vybírat zvlášť). A televizní zábavu, sport, filmy, seriály, pořady o vaření, písničky a hudbu by si měli zaplatit ti, kteří tohle konzumují (podobně jako na soukromých kanálech). Ze současného rozpočtu by se veřejnoprávní obsah určitě zaplatil a ještě by se hodně ušetřilo. Opravdu mi VADÍ, že mne stát nutí platit bandu parazitů, kteří mají ve veřejnoprávních médiích svoje trafiky a pašalíky, místo aby si na živobytí řádně vydělali prací, o kterou někdo stojí, tak jako třeba zde Seznam nebo jako si celý život vydělávám já. A když udělám něco jen proto, že to považuju za obecně užitečné (např. viz Odkaz   nebo zde Odkaz  ), tak riskuju, že za to nic nedostanu. Je to moje riziko a nikdo nemá povinnost mi platit ztrátu.

Ne vždycky je nutné implantovat vyhodnocovací přístroj přímo do mozku. Většinou stačí nasadit na hlavu čepici s čidly a snímat elektrickou aktivitu (EEG). Výzkumný projekt jedné automobilky kombinoval EEG se snímáním infračerveného záření (více prokrvená místa v mozku vyzařují více tepla) a tím dosáhl přesnějšího vyhodnocení, co chce řidič udělat (např. stáhnout okénko, zapnout stěrače nebo autorádio apod.), aby nemusel sundat ruce z řízení (viz Odkaz 1   ). Hodně se dá dosáhnout také pomocí magnetické rezonance (viz Odkaz 2   ). Např. před chirurgickou léčbou epilepsie (když pacient ztrácí vědomí třeba 4x za hodinu) se vrtají dírky do lebky a elektrody se zavádějí na povrch mozku, aby lokalizace ohniska byla co nejpřesnější, ale přístroj EEG zůstává venku. Nějaký snímač aktivity mozku by určitě byl velkou pomocí pro nepohyblivé osoby (např. po amputaci nebo amyotrofická nebo roztroušená skleróza, Parkinsonova choroba), protože takhle by se daly ovládat např. robotické protézy rukou a nohou (např. robot Asimo výše zmíněné automobilky) nebo svaly, pokud fungují. Elektrická stimulace svalů je už dávno docela dobře zvládnutá (Galvani 1780, viz Odkaz 3   , panoptikální ukázky "oživování" oběšených zločinců, podobně také elektrický ohradník na krávy). Takže vlastně všechno je vymyšleno, jenom chybí chuť do práce (příp. peníze, které by chuť do práce povzbudily).

Kdo jezdí ve špičce a jenom se valí s davem, ten může mít z pražského metra dojem jako autor článku. Kdo v metru jezdí s feťáky pod pervitinem, kdo zná realitu stanic Vltavská a jejího okolí nebo Anděl nebo Hlavní nádraží + Muzeum + Vrchlického a Čelakovského sady, ten nepotřebuje virtuální realitu her, ani fantastické povídky. Jinak na podobné téma je "Nebe pod Berlínem" od Rudiše (ovšemže i pražské metro je velikým pomníkem skokanů-zoufalců).

(1) Funkce ředitelky není za odměnu a není na ni nárok. Platová třída se nemusí jen zvyšovat, může se klidně i snížit -- podle toho jakou činnnost zaměstnanec dělá. To není trest ani oběť, to je normální kariérní postup, vzestup a sestup.

(2) Učitel je povinen si šikanování všímat a případně účinně řešit. A ředitel školy nese zodpovědnost za všechno a za všechny. Pokud na chování žáků nestačí postihy podle školního řádu, je na učitelích a řediteli, aby nepřípustné chování doložili a buď se obrátil na OSPOD, nebo v případě trestných činů na policii nebo státní zastupitelství. To jsou platná pravidla, skutečnost bývá podstatně jiná. Tím spíš je na učitelích a ředitelce, aby nyní navíc nesli zodpovědnost i za to, že nesplnili svoji povinnost.

To je známá věc, že bez českých nacionalistů německého původu by nemohlo dojít k národnímu obrození. U Hawlitscheků v Deutschfurtu se mluvilo německy, bez Friedricha Tiersche a Heinricha Fügnera by nevznikl Sokol, bez sebeobětování Antonie Reissové pro českou věc (otec Reiss se přistěhoval do Rožmitála odněkud z jihozápadního kouta Německa) by se starý nerudný Čelakovský neoženil. A což teprve Chrudoš od Otavy née Karl Klostermann, nebo Herr Macha a jeho Lori (ta neuměla ani pořádně česky)!

Jinak třeba Stavovská inženýrská škola byla v roce 1707 založena jako česká ve významu zemském a národnost se neřešila. Podobně začínalo i Stavovské divadlo v Praze. Naproti tomu např. v Bubenči jsou pověstné národnostní střety mezi ožralými buršáky táhnoucími na Čechy ze Saigonu (hostinec zur Quelle proti Krameráku) směrem na Slamník a mezi stejně ožralými českými nacionalisty táhnoucími ze Slamníku na Němce -- setkávali se v Goethově ulici nad Baumgartenem (Stromovkou), kde se vždycky servali a padlé shazovali přes plot po srázu dolů k Velké louce. Podobně to chodilo i v proslulé buršácké restauraci Schipkapass na Zlatnici nad Tichou Šárkou (tam se zase platil k pivu příplatek za západ slunce). Pokud jde o buršáky, válečný doktor Bedřich Welfer patří k nejsympatičtějším postavám Haškových Osudů DVŠ.

Výše uvedený výlev čerpám z paměti podle ústního podání a neručím ani za svou paměť, ani za historickou věrnost uvedených historek. Prostě chci říct, že to česko-německé soužití sice nebylo vždycky idylické, ale mělo hodně do sebe, neboť oba zúčastněné národy dokázaly společně víc než samy.

Mohl jet taky ne vembloudovi nebo na slonovi, ale i kůň je dobrej. Doručování koněm bych zavedl povinně i u nás místo těch blbejch koloběžek na baterky.