Na svůj spokojený život bez partnera si opravdu nestěžuju 😃. Mám za sebou dlouholeté vztahy i s bydlením a po těch zkušenostech mi nakonec nejvíc vyhovuje single život. A nemusí to být o tom, že je člověk sobecký a nechce se s někým dělit a o někoho starat (sama například ráda dobrovolničím a snažím se udržovat rodinné vazby). Zajímavé je, že naše brigádnice v práci v důchodovém věku se vesměs shodují, že po rozvodu/ovdovění už taky partnera nechtějí a volnost jim vyhovuje.

Jeden z mých pradědečků byl řezník. Pohyb minimální, maso nesmělo chybět nikdy. Zemřel v 53 letech na infarkt. Jeho syn, můj děda, měl první infarkt okolo čtyřicítky. Díky lékům, určité úpravě stravy a ID se dožil nakonec sedmdesátky. Jeho starší sestra takové štěstí neměla, zemřela na selhání srdce v podobném věku jako její otec.

Druhý pradědeček kouřil jak fabrika, umřel okolo šedesátky na rakovinu plic, jeho žena, starší o sedm let, se dožila 92 let. Můj jediný žijící dědeček kouřil čtyřicet let, životospráva nic moc, šílený cholerik. Ale velký turista, cyklista, neustále musel něco dělat, sice nemá žlučník, ale jeho elán a fyzičku by mu mohli v 83 letech vrstevníci závidět. Babička je o něco mladší, bere léky, měla problémy se srdcem, ale není to nejhorší. Její matka zemřela náhle v 60, ve věku, který dneska pomalu ani není žádné stáří... A sestra na začátku 90. let po čtyřicítce na rakovinu kostí. Proč a jak - nevíme nikdo...

Je to bohužel hodně i o genetice, i o tom, jak moc určitou náchylnost k nemocím v rodině svým životním stylem provokujeme. A někdy prostě zaúřaduje blbá náhoda jako u tety. Také v tom podstatnou roli hraje i zdravotní péče, protože jak už se tu psalo, dost těch lidí by prostě dřív umřelo, než by se rakoviny dožili.

Tak třeba okolo dvaceti jsem o chlapa, se kterým bych si rozuměla a který by zároveň chtěl vztah a brzy se vázat, prostě nezakopla. Navíc jsem byla i introvertní, což mi seznamování dosti ztěžovalo... Většina kolem mě se chtěla prostě bavit, studovat, cestovat anebo dlouho pracovat. Dost brzkých těhotenství v mém okolí byly "nehody" a málokdo zůstal s původním otcem/matkou svého dítěte. Abych přiznala pravdu, já na VŠ, dlouho ve spolubydlení a na mateřství prostě totálně nezralá. I bývalý dlouholetý partner, který tedy nestudoval, ale od maturity pracoval, má dítě hluboko po třicítce. Ono potkat správného partnera, se kterým tu rodinu založíte a který je na tak vážné rozhodnutí zralý, taky není jen tak. Pokud mám s někým i několik desítek let žít, vychovávat děti, tak přirozeně chci, ať si rozumíme a máme společné hodnoty. A vybudování alespoň základního vlastního zázemí také hraje roli.

Tak ono je důležité mít k tomu i toho chlapa 😉 A bylo by fajn, kdyby byl perspektivní, dítě chtěl taky a to se ne vždy sejde. V mých 20-25 letech měli chlapci/muži kolem mě úplně jiné priority a já sama byla na mateřství absolutně nezralá, bez zázemí, ve vztazích jsem se teprve rozkoukávala. Dlouholetý (ex)partner sice pracoval od 20ti, ale dítě chtěl a má také až (hluboko) po třicítce.

Pohraničí to bylo, sama pocházím z nedaleké vesnice, která byla po válce prakticky kompletně vysídlena. Jen se zapomíná na fakt, že v té oblasti byly obce také smíšené i převážně české, ne pouze německé a obě národnosti se vzájemně ovlivňovaly. Sama žiju aktuálně na Opavsku a tady to bylo tak nějak podobně, kolem "německé" Opavy se nacházel pás českých vesnic, za nimi obce německé. V té české části se dodnes dochovalo vlastní nářečí, kroj i zvyky.

Německý zvyk to je a obyvatelé Lukavce jako většinově české obce jej v minulosti převzali právě od sousedů, takže o bývalé Sudeťáky, jak to nazýváte, se úplně nejedná. Na Kravařsku (Kuhländchen) bývaly obce české, německé i smíšené. Docházelo tak k mísení zvyků mezi oběma národnostmi. Hezky je to vysvětleno na stránkách Muzea Novojičínska Odkaz 1