Absolutní průšvihy zde byly dva. Za prvé nesmyslné regulování nájemného od devadesátých let, a za druhé, privatizace bytů po jednotkách do rukou malých majitelů.

.

Díky tomu v ČR nevznikl činžovní trh. Tedy, majitelé celých domů nebo vícero domů, kde pronajímají byty dlouhodobě, třeba i na celý život. Místo toho je v Česku považováno za "pronájem", když někdo vlastní dva, tři byty (obvykle míněné do budoucna pro děti), a ty pronajímá. Za prvé je pak cena vyšší a služby jsou lecjaké (někteří pronajímatelé jsou vysloveně gauneři), a za druhé, nikdo nemá jistotu, že nepoletí z bytu. Zákon sice zná smlouvy na dobu neurčitou, ale ty jsou pro pronajímatele tak nevýhodné, že všichni využívají jen smlouvy na rok nebo dva.

.

Osobně očekávám někdy v budoucnu velkou sociální katastrofu. Na venkově žije mnoho lidí, kteří nezvládají náklady na nemovitost a dojíždění, ale přitom často mají podprůměrné příjmy. V panelácích zase jsou vyluxované fondy oprav tak, že i na zateplení nebo na výtahy si berou SVJ půjčky. Přitom panelové domy nejde z hlediska statického nijak opravovat - jakmile jednou doslouží (třeba jako Trójská lávka), bude potřeba postavit dům úplně znovu (a to s prázdným fondem nepůjde). Jakmile se prvním panelovým domům přihodí, že je statik označí za neopravitelné (nikdo neví, kdy to přijde), cena veškerých panelových bytů půjde dolů o třetinu, o polovinu, a statisíce domácností se ocitnou v ještě větší pasti, než jsou dnes.

.

Obce a stát roky nic neřeší. Obce výstavbu nechtějí, přináší to problémy obci i starousedlíkům, a stát se bojí změnit zákony ve prospěch stavění.