Já vidím hlavní problém v tom, že matky myslí především na své uspokojení namísto na potřeby tak malého dítěte. Malému dítěti je jedno, jestli se cachtá u rybníka, v kbelíku vody nebo v moři. Co mu ale není jedno, když se mu naruší komfort potřeb - druh jídla, teplota prostředí, čas spánku, nadbytek prožitků, stresová únava...
Půlení slimáků je k ničemu, jen nakrmíte ty ostatní, protože jsou to kanibalové. Sbírám, solím je a pokud při rytí narazím na hnízda vajíček, solím je také. Pivo zkusím. Jinak asi, kromě běžců, opravdu nic nefunguje. Přelezli mi i šmirglpapír položený kolem cuket, které samozřejmě sežrali. Hlístice marně sháním několik let...
Tady se pořád předpokládá, že mladí a staří bydlí kousek od sebe a tudíž je-není povinnost hlídat. A co ti, co poblíž rodiče nemají? Musí své děti zvládnout sami, nebo si někoho na hlídání sehnat a zaplatit. Nevidím v tom nic hrozného a z toho mi vyplývá, že pokud babi s dědou hlídat nechtějí, musí se mladí zařídit stejně, jako kdyby bydleli daleko od nich. Já vyrostla uprostřed republiky, jedna babička v Chebu, druhá na východním Slovensku, hlídat neměl kdo, viděli jsme je 1x v roce, někdy ani to ne. I já jsem bydlela jinde než má i mužova rodina, vychovali jsme tři děti, měli práci na směny, zahradu... I moje dcery bydlí jinde a musí si poradit. Prostě když se musí, jde to. A když už člověk plave, nepřemýšlí nad topením se.
Velikonoce jsou svátky jara bez ohledu na víru a měli bychom si příchod té teplejší části roku užít. Každý tak, jak mu vyhovuje. Někdo v kostele pod obrazy, někdo pod obraz... Jako holka ze sídliště jsem strašně ráda zdobila vajíčka a celý byt do té jarní nálady a pak jsme byli venku v polích na procházce, koledníci k nám nechodili a já byla ráda. S mými dcerami jsme už koledníky z řad jejich kamaradů vítaly, byli ohleduplní a byla to spíš společenská událost se sladkostmi, kávou a frťánkem (dospělí). Dnes vyzdobím byt průměrně podle nálady, někdy zajdu do kostela utřídit v klidu myšlenky a jsem na zahrádce nebo na výletě. Koledníky už nepřijímáme. Myslím, že všechno má svůj čas a během života se to proměňuje. Hlavně si to máme udělat příjemné pro sebe tak chceme.
Když čtu diskuzi, napadnul mě ještě jeden důvod: dnešní rodiče dětí vyrostli v blahobytu, do x let si užívali života, zábavy, cestování.. A pak se setkali s realitou rodinného soužití, kde je nutné svůj čas věnovat druhým a na ně samotné už nezbývá. Uznávám, že dnes je doba hektická, ale pro valnou část se rozhodli sami. Myslím, že zažíváme důsledek žití "proti přírodě". 20 let zrání, 20 let rodičovství, 20 let péče o rodiče a vnoučata, 20 let přípravy na vlastní smrt. Z toho mi vychází, že sendvičová generace by měla být 40 až 60 letá, kdy na to máme ještě dost sil.
Jednak vycházíme ze vzpomínek z úplně jinak nastavené doby, kdy ženy chodily dřív do důchodu a hlavně byly dřív babičkami, takže na hlídání měly víc energie. Dnešní doba rození dětí posunula o minimálně 15 let i víc let, dvacetiletých rodiček opravdu moc není. A tudíž jejich matky-babičky nejsou 40 leté, ale 60+. Nikdo nemůže očekávat, že v tom věku bude žena stejně výkonná jako naše babičky. A za druhé, současná rodičovská generace má zcela jiný životní styl, kde je výrazně víc zábavy (vzpomeňte na naše možnosti před 30-40 lety..) a tak nějak se považuje na samozřejmost, že zábava je tu napořád bez ohledu na počet a věk dětí. Přesně jako v článku - relax u babičky. A tyto naše děti (40 leté) vycházejí z vlastní zkušenosti, kdy je jejich babičky hlídaly a chtějí to také. Když jim připomenete, co jsme my museli (vyvářet plíny, denně x-krát vařit, žádné zábavy..) mávnou rukou, že byla jiná doba a mají pravdu. Ale musí pochopit, když chtějí odložit své děti, že je ta jiná doba, a že to nejde tak, jako dřív. Někde jsem četla článek o babičce, která si za hlídání vnoučete nechala platit jako profi hlídačka 🙂 Zvláštní, ale nakonec to prý fungovalo. Osobně si myslím, že by mělo jít o dobrovolnost, protože není povinností babiček hlídat, ale je oboustrannou slušností si pomoci v nouzi. Jak s hlídáním např. v době nemoci rodičů (hory nejsou nouze!), tak s chodem domácnosti v době nemoci seniora. A opět, nedělejme si na oplátku z dětí otroky, co jezdí malovat byt, rýt zahradu atd., na to jsou placené služby a nebo musíme ze svých zájmů slevit a dělat jen to, co zvládneme. :-)
Vždycky budou dvě skupiny, jedna pro, jedna proti. Obě mají svoji pravdu, nedohodnou se. Zatímco skupina pro euthanasii těm druhým do jejich života nekecá, ti co jsou proti si nárokují rozhodovat o té nejintimnější a nejposlednější chvíli svých odpůrců. Jakým právem? Právem společnosti? Nenechte se vysmát, co společnost, to jiné zvyky, rozhlídněte se po světě. Taky vás nikdo nenutí mít sušeného dědečka za gaučem a přesto jsou kultury, kde se to děje a je to vnímáno jako úcta k mrtvému. Nechte každého, ať si o sobě rozhodne sám tak, jak to cítí. Všechno se dá právně ošetřit i zneužít. Ale svoboda rozhodování se o sobě je jen jedna. Já jsem pro, abych se mohla rozhodnout. A jestli to udělám, do toho nikomu nic není.
Holky, já myslím, že to zbytečně prožíváte a málo si užíváte. Každá generace je přesvědčená, že "my to dělali líp" a cítím to jako malou satisfakci, že i vy to tak jednou budete mít. Žijte jak vám vyhovuje, jak umíte, jak to cítíte, stejně to za vás nikdo nevyřeší a na kritiku se vykašlete. Moje babička mě před lety peskovala, že peru v automatce (to nemáš ruce abys to přeprala ručně, vždyť tu pračku hned rozbiješ!)... no tak jsem jí to odkývala a dál prala v pračce. A v depce vzpomeňte na heslo: bordel v bytě, šťastné dítě. 😃
Bobše jsem četla dobrovolně dřív, než ve škole a četla jsem ho asi 3x, stejně jako trilogii o Neználkovi.. 😀 A nemyslím, že by mě to politicky nějak ovlivnilo. U jedné knihy mě zajímaly příběhy malého kluka, u druhé mě fascinoval život pidilidiček, vlastně panenek.Dnes v tom tu politiku samozřejmě vidím, ale v Bobšovi jde spíš i popis Plevova dětství a záznam o životě chudiny v té době na rozdíl od Neználka, to je čistá masáž dětských čtenářů.
Kdo vzpomíná se slzou v oku na totáč? Ti, co ho zažili a nebyli perzekvováni... ale oni (i já) vzpomínají na svoje mládí nebo dětství, a to se vždy idealizuje. Lidská mysl filtruje a na špatné zapomíná. Bylo to pěkné? Ano, i přes materiální nedostatek jsem si užila sáňkování (sníh padal i v Polabí), lítání venku, volnost (rodiče nás moc nehlídali, aut bylo méně)...moji rodiče by stejnou dobu viděli jinak - fronty na cokoliv, nesvoboda, kdeco zakázané... a sousedi? členové strany poponášení přesvědčením a chtivostí měli bez front na co si ukázali... a druzí sousedi? - politicky pronásledovaní, roky v Jáchymově nebo na Pankráci za nesmyslně vykonstrovaná provinění. Takže buďme spravedliví a porovnávejme si fakta, ne ideální nostalgické vzpomínky. A fakta mluví jasně - nebylo líp!
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Kdysi mi jeden spolužák na třídním srazu řekl: "Vychováváme děti tak, aby se všude chovaly stejně." To mne velmi zaujalo, protože to může být skvělé i katastrofální. U nich to bylo skvělé. Já zas říkám, proč by si rodina neměla zasloužit stejnou úctu a společenské ohledy, jako hosté v nejlepší restauraci, do které se jdeme najíst.