Na všech poučkách je něco pravdy. Skutečnost je však taková, že pokud váš vztah byl i navzdory mezigeneračním nedorozuměním převážně dobrý, až jednou váš rodič navždy odejde, dali byste nevím co, aby zde byl o pár let déle. Budou vám chybět i ty slovní potyčky i ta průhledná manipulace. Najednou vám přijde vše, co se tady urputně řeší, jako malicherné, nevýznamné a přízemní. Vzpomínáte pak převážně na to dobré, na hezké dětství, na upřímnou lásku, jakou vám už nikdo nikdy nedá, na to magické pouto silnější než celý vesmír, na jejich hlas, vůni, zvyky. Važte si rodičů, dokud žijí a buďte k nim tolerantní. Mlčte, když podle vás mluví nesmysly, nebojujte, nevzpírejte se. Jednou vše skončí, navždy, nenávratně. A zbyde po nich jen velké prázdno, které do své smrti ničím nenaplníte.

To nejsou výhradně individuální důvody a stát by na obtíže občanů zřetel brát měl. Od toho tu je, nebo snad ne? Doufám, že až se situace na Ukrajině vyřeší, velká část těchto lidí se bude vracet. Domov je domov.