To je cesta správným směrem. Dítě nepotřebuje číslo, které ohodnotí jeho výkon závislý na mnoha proměnných a bez možnosti objektivity. Ono i rodiče potřebují spíše zpětnou vazbu, aby se mohlo posunout a rozvíjet a nebylo odsouzeno jako "ten dvojkař" "ten trojkař" nebo zaškatulkováno jako "ten jedničkář". Sama jsem za slovní hodnocení v naší škole vážně ráda, vím přesně, jak si mé děti vedou. Odráží aktivitu, talenty, slabé a silné stránky i míru snahy, a řeší i potenciální problémy. Třeba dcerka měla v hodnocení, že je aktivní, má svůj vlastní názor a ten umí přiměřeně komunikovat, že je mimořádně literárně nadaná, má skvělé matematické chápání a výborné výsledky ve všech předmětech, ale neumí si říct o pomoc, když potřebuje. Tohle by žádná jednička nevystihla a díky přístupu paní učitelky na tom můžeme pracovat a rozvíjet i tuhle dovednost. Kéž by více rodičů a učitelů a možná i veřejnost vnímali školu více jako místo pro bezpečný rozvoj dítěte než jako kolbiště znalostí a sebeprosazení, kde unifikovaně přisuzujeme dětem nějakou hodnotu vzniklou v hlavě různých učitelů s různými vlastními bolístkami, na kterou má dítě jen určitý, někdy větší a někdy nepatrný, vliv.