Rusko je prostě rozhodnuto Ukrajinu pozřít. Ta se mohla bránit v r. 2014 a neudělala to. Dneska už je pozdě, 3. sv. válka za to nestojí. Ale tím Rusko v civilizovaném světě končí. Žádné další ústupky vůči Rusku. Hitler stačil.

Petr Fiala už zasluhuje jen soucit. Svůj kredit univ. profesora promrhal.

To, že nás v ZDŠ učili rusky a ne anglicky, se ukazuje jako tragický omyl.

Pro teď bych zavelel: Ústup. V případě útoku Ruska na stát NATO: Boj na život a na smrt.

Rusko od r. 1917 usiluje o světovládu. V roce 1940 se mu to ve spolupráci s Hitlerem málem podařilo,, ale Anglie se ubránila. Měl jsem Rusko rád, učili mě rusky, mám rád ruskou hudbu. Ale jsem si jistý, že Čajkovskij by Putina proklel, miloval život a ne smrt, byl jemný a citlivý, zatímco Putin je strohý, technokratický cynik. Dnešní Rusko je moje největší životní zklamání. Je stejné, jako bylo v r. 1938 Hitlerovo Německo.

Když vidím na ulici agresívního člověka, vyhnu se mu. Putinovi bych se teď raději taky vyhnul, ale dal bych mu najevo, že jestli napadne nás, budeme se bránit.

Autor článku zbytečně složitě popisuje skutečnost, že český premiér Fiala se stal naprosto nedůvěryhodným politikem.

Fiala se tímto nereálným slibem definitivně znemožnil.

Nesleduju, ztratilo to glanc i vtip.

No nic, Ukrajina si prožije svůj Mnichov a my budeme na řadě. Slovensko ani Maďarsko se totiž bránit nebudou, pokud si ruský medvěd udělá výlet jejich směrem.

Stejná blbost jako online TP pro auto.

To se můj jmenovec předvedl. Šarlatán.

Jestli je autor článku Brazilec, tak smekám před jeho češtinou, i přes pár chybiček. Jen věta „A jeho láska k dětem už byla ta tam.“ se nepovedla, říká opak toho, co chtěl autor vyjádřit. Stálo by za to ji opravit, článek je jinak krásně napsaný. Skutečný důvod smrti pana profesora podle mě ještě neznáme, ale myslím, že časem vyplave na povrch, někdo o tom musel/musí něco vědět.

Byl o rok mladší než já. Taky rád chodím po horách. Jenomže cítím, že po šedesátce mi tělo začíná odcházet a hned je to znát na slabší výdrži a z toho plynoucí menší pohybové jistotě ve strmém terénu. Byl to určitě sympaťák, v horách se nedá nic okecat. R.I.P.

Někdo to tu už připomněl: za Husáka, kdy jsme nesměli volně cestovat na Západ, nám to Delon na filmovém plátně nahrazoval. Jeho odchod bolí, vzpomínka hřeje.

Přemýšlím, co mě na něm ve filmech tak fascinovalo, a napadá mě odvaha. Každý ji chceme mít, ale v běžném životě nám občas chybí. Alain Delon ji ztělesňoval.

Letos v únoru zemřela moje máma (89), teď v létě odešel navždy A. Delon (88). Dalo by se říct, proč je zmiňuju spolu. Žili v jedné době, oba jsem měl rád a na oba dva budu vzpomínat. Delonova smrt mě zasáhla, i když by to pro mě mohl být cizí člověk. Nebyl. Jeho filmové postavy, šarm a osobní kouzlo pro mě zůstanou nezapomenutelné. Je úžasné pozorovat, jak Delon herecky geniálně reagoval na dynamický styl života v poválečných letech 20. století a do jisté míry ho sám určoval a spoluvytvářel. Byl to velký herec a hlavně neodolatelný, ať už byla kvalita konkrétního filmu vyšší nebo nižší. Film, ve kterém hrál Alain Delon, byl díky jeho výjimečné osobnosti vždycky zajímavý, většinou vzrušující a akční. Samozřejmě se na něj dobře dívalo i proto, že to byl krásný chlap, dokonalý Francouz, který se rád dvoří krásným dámám a ty mu padají šťastné do náruče. Takhle si my v Česku ideálního Francouze odjakživa představujeme, ne? 🙂 Merci et adieu.

„na Východní frontě, Západní frontě, Sovětské jednotky, Sovětská vojska, Spojenecké síly“, zde všude patří malá počáteční písmena. Článek jinak nepřináší obsahově nic nového.

Nepřechylovat! Jsme s tím v zahraničí nejen směšní, ale hlavně trapní a dělá to problémy v úředních dokumentech. Jestli chceme být Evropané, nemůžeme si přechylování vynucovat.

Bez snahy Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany vyrovnat se hudebnímu stylu Johanessa Brahmse a Richarda Wagnera by oba tito čeští hudební velikáni neměli patřičnou motivaci neustále se zlepšovat a dosáhnout světové úrovně. Leoš Janáček studoval zase hudbu na konzervatořích v Lipsku a ve Vídni. Takže ano, česká národní hudba má vlastně česko-německé kořeny. Bohužel nacionalismus na obou stranách kolem roku 1900 soužití Čechů a Němců podkopal a po roce 1918 rozbil. A po Hitlerovi a německém protektorátním a válečném teroru bylo definitivně po všem. Je to škoda. Ale německé kulturní stopy v nás a kolem nás to stejně nesmaže.