Stejná blbost jako online TP pro auto.

To se můj jmenovec předvedl. Šarlatán.

Jestli je autor článku Brazilec, tak smekám před jeho češtinou, i přes pár chybiček. Jen věta „A jeho láska k dětem už byla ta tam.“ se nepovedla, říká opak toho, co chtěl autor vyjádřit. Stálo by za to ji opravit, článek je jinak krásně napsaný. Skutečný důvod smrti pana profesora podle mě ještě neznáme, ale myslím, že časem vyplave na povrch, někdo o tom musel/musí něco vědět.

Byl o rok mladší než já. Taky rád chodím po horách. Jenomže cítím, že po šedesátce mi tělo začíná odcházet a hned je to znát na slabší výdrži a z toho plynoucí menší pohybové jistotě ve strmém terénu. Byl to určitě sympaťák, v horách se nedá nic okecat. R.I.P.

Někdo to tu už připomněl: za Husáka, kdy jsme nesměli volně cestovat na Západ, nám to Delon na filmovém plátně nahrazoval. Jeho odchod bolí, vzpomínka hřeje.

Přemýšlím, co mě na něm ve filmech tak fascinovalo, a napadá mě odvaha. Každý ji chceme mít, ale v běžném životě nám občas chybí. Alain Delon ji ztělesňoval.

Letos v únoru zemřela moje máma (89), teď v létě odešel navždy A. Delon (88). Dalo by se říct, proč je zmiňuju spolu. Žili v jedné době, oba jsem měl rád a na oba dva budu vzpomínat. Delonova smrt mě zasáhla, i když by to pro mě mohl být cizí člověk. Nebyl. Jeho filmové postavy, šarm a osobní kouzlo pro mě zůstanou nezapomenutelné. Je úžasné pozorovat, jak Delon herecky geniálně reagoval na dynamický styl života v poválečných letech 20. století a do jisté míry ho sám určoval a spoluvytvářel. Byl to velký herec a hlavně neodolatelný, ať už byla kvalita konkrétního filmu vyšší nebo nižší. Film, ve kterém hrál Alain Delon, byl díky jeho výjimečné osobnosti vždycky zajímavý, většinou vzrušující a akční. Samozřejmě se na něj dobře dívalo i proto, že to byl krásný chlap, dokonalý Francouz, který se rád dvoří krásným dámám a ty mu padají šťastné do náruče. Takhle si my v Česku ideálního Francouze odjakživa představujeme, ne? 🙂 Merci et adieu.

„na Východní frontě, Západní frontě, Sovětské jednotky, Sovětská vojska, Spojenecké síly“, zde všude patří malá počáteční písmena. Článek jinak nepřináší obsahově nic nového.

Nepřechylovat! Jsme s tím v zahraničí nejen směšní, ale hlavně trapní a dělá to problémy v úředních dokumentech. Jestli chceme být Evropané, nemůžeme si přechylování vynucovat.

Bez snahy Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany vyrovnat se hudebnímu stylu Johanessa Brahmse a Richarda Wagnera by oba tito čeští hudební velikáni neměli patřičnou motivaci neustále se zlepšovat a dosáhnout světové úrovně. Leoš Janáček studoval zase hudbu na konzervatořích v Lipsku a ve Vídni. Takže ano, česká národní hudba má vlastně česko-německé kořeny. Bohužel nacionalismus na obou stranách kolem roku 1900 soužití Čechů a Němců podkopal a po roce 1918 rozbil. A po Hitlerovi a německém protektorátním a válečném teroru bylo definitivně po všem. Je to škoda. Ale německé kulturní stopy v nás a kolem nás to stejně nesmaže.

Po r. 1989 se česká a moravská města začala zbavovat majetku a tedy i obecních bytů, protože veřejné mínění ovládly názory V. Klause st., který jako premiér poučoval národ, že vše vyřeší svobodný trh. Nevyřeší. Ale už je pozdě.

Teď jsme v míru, je začátek prázdnin a v Praze na letišti je chaos v přepravě zavazadel. Nechci si ani představit, jak by to tam vypadalo, kdyby se v Evropě či jinde ve světě něco zvrtlo.

Moje babička a můj děda sloužili za 1. republiky na zámku u pana barona. V létě nejezdili na dovolenou, protože na to neměli čas ani peníze. Maximálně tak děda mohl vézt na dovolenou rodinu pana barona, jelikož byl u něj panským kočím. Baron babičce a dědovi jejich práci řádně zaplatil a oni u něj zůstali ve službě až do konce druhé sv. války. Byli sice chudí, ale nebyli to úplní ubožáci a neměli potřebu se bouřit nebo mstít, byli rádi, že mají na malém městě slušnou práci u slušného zaměstnavatele. Dneska je to jiné, všudypřítomná reklama vyvolává v lidech všeobecný a naléhavý pocit, že dovolenou v zahraničí si může dovolit každý. Námezdní síla dnes nepožívá u své vrchnosti žádné zvláštní úcty a její frustrace většinovou společnost v podstatě nezajímá. Pak se může stát to, co se v těchto dnech děje v Praze na letišti. Novodobí baroni si tam svého služebnictva váží patrně méně, než si ho vážil pan baron, u kterého sloužili rodiče mé matky. Cestující, kteří se vydali do Prahy, aby odletěli letadlem na dovolenou, mají sice smůlu v tom, že se do tohoto systému připletli, ale částečně jsou na něm sami zúčastněni tím, že necestují po zemi či po vodě, ale využívají služeb aerolinek, létajících z Prahy a do Prahy. Selhal zde nejslabší článek řetězu, kterým je tentokrát špatně placená a rozvržená lidská práce, ale aspoň se ukázalo, že to není v pořádku a může se s tím něco dělat. IMHO je na vině kapitalistická chamtivost, která nadmíru šetří na mzdách nižšího letištního personálu pražského letiště V. Havla. Sebelepší rétorické výkony mluvčích a managerů to samy o sobě nespraví.

Paní by měla dostat doživotní rentu MŠMT.

Pan Rakušan zabřednul do té své verze jako do močálu. Proboha, proč nemohla JEDNA hlídka policie odejít hledat Kozáka do Celetné a DRUHÁ hlídka dokončit prohlídku hlavní budovy FF UK? Už mu nevěřím ani slovo.

V r. 1941 měli Češi na výběr jen 2 možnosti. Buď se stát kolonií Ruska (stalo se po roce 1948), nebo skončit v plynových komorách (stalo by se po vítězství Německa). V r. 1945 přibyla 3. varianta, a to osvobození Američany. Ale to už bychom chtěli od osudu příliš mnoho výhod. Z těch 3 možností jsme dostali tu prostřední a podle mě můžeme být rádi, že ne tu nejhorší.

Podle mě nemají ti papaláši odstupovat ani tak za to, co se stalo, ale za to, že neumí přiznat na straně policie velké chyby (vrah ukrytý v budově fakulty, kterou policie jen povrchně a neúplně prohledá, aby vzápětí běžela hledat útočníka jinam, atd.). No jasně, ohrozili by tím svá místa. Ale ukázali by účast s obětmi a snahu zlepšit se do budoucna. Jsem na straně té maminky.

Je to hloupé opatření a doplatí na něj výrobci, prodeje klesnou.

Dnes je bohužel zvykem sdělovat si hlavně hezké věci, a to i kdyby nebyly založeny na reálném základě. Problémy, těžkosti, potíže, frustrace, to není „in“. Lidé vzývají štěstí, úspěch a spokojenost, a co sem nespadá, to se zamlčuje a odsunuje stranou. Takový ten americký styl, úsměvy pro fotografy a zdvořilostní fráze o ničem. Nikdy se mi to moc nelíbilo, mám raději upřímnost, ale po nástupu internetu, sociálních sítí a mobilů si svět ve stavění Potěmkinových vesnic přímo libuje. Pak jsme najednou překvapení každou špatnou zprávou. Ty jsou ale zrovna tak přirozené, jako ty dobré, to jen my si to nechceme přiznat a malujeme tvrdohlavě život na růžovo, s tím, že kdo mluví otevřeně o problémech, je negativista a škarohlíd. Pravda bývá někde uprostřed.

Piloti museli mít nervy z ocele, tam šlo všem o život. Hut ab!!!