Jestli je autor článku Brazilec, tak smekám před jeho češtinou, i přes pár chybiček. Jen věta „A jeho láska k dětem už byla ta tam.“ se nepovedla, říká opak toho, co chtěl autor vyjádřit. Stálo by za to ji opravit, článek je jinak krásně napsaný. Skutečný důvod smrti pana profesora podle mě ještě neznáme, ale myslím, že časem vyplave na povrch, někdo o tom musel/musí něco vědět.
Držím vám palce. Procházím si něčím podobným. Prostě přišla hádka, kdy jsem si uvědomil, že tohle už dál nejde. Žil jsem 12 let pro rodinu, svou ženu jsem dostal z neskutečných malérů s minulým mužem, měl jsem za to že za všechno mohl on a já ji zachraňuji, byla taková hodná, milá, pokorná, slušná, vstřícná spolupracující a respektující a za 12 let mám vedle sebe metrnici, která zastrašuje tak, že se člověk bojí pípnout a mám dlouhatánský seznam témat a věcí, o kterých se nesmí mluvit, jinak je okamžitě vyrvál a hysterák. Když jsem s ní pohrormadě, každých pět minut mi řekne nový úkol, obavu, jobovku, nesmysl co ji napadl a hlavně nikdy nic příjemného, život se změnil v mučení a depresi s někým, vedle koho se být nedá. Pořád si zve cizí lidi, na ty je jak milius, pozorná, ochotná, tak jako kdysi na mne, když jsem přišel na návštěvu k jejímu bývalému muži. Máme dvě děti. To je problém a ti to odskáčou. Pokoušel jsem se vše vysvětlit několik let, ale změna žádná, holt dětmi se vydírá dobře a je si jistá, že je do smrti zajištěná, nebude už nikdy chodit do práce a žije v mém domě se zahradou a já svým dětem neublížím a odstěhuji se do svého studentského bytu, což jsem učinil. Zatím jí posílám 14 tisíc měsíčně kapesné, aby se moc nemstila, ale chci o tom s ní promluvit, zda by třeba někdy nechtěla pracovat, ale toho pekla se děsím, už měsíc to odkládám. Kdykoliv přijedu za ní a dětmi, tak mi udělá takovou scénu už ve dveřích, jak to že nemakám na zahradě a na jejích nápadech, že na otočku mizím. Prostě jsem si fakt špatně vybral. Ale kdo to mohl tušit, v co se změní po dětech.
Něco mi to připomíná.
Váš tragický život není archetypem života všech bytostí na Zemi. Lidi se můžou rozejít ( rozvést) a normálně spolu vycházet. Můžou a nemusí, je to každého volba.
Já jsem rozvod zažil tak, jak o něm píše pan Novák. Byl jsem pro ženu a dceru nepřítel a vyvrhel. I dnes po 20 letech jsem pro ně ten, kdo všechno způsobil. Ale svůj život proto za tragický nepovažuji.
Letos v únoru zemřela moje máma (89), teď v létě odešel navždy A. Delon (88). Dalo by se říct, proč je zmiňuju spolu. Žili v jedné době, oba jsem měl rád a na oba dva budu vzpomínat. Delonova smrt mě zasáhla, i když by to pro mě mohl být cizí člověk. Nebyl. Jeho filmové postavy, šarm a osobní kouzlo pro mě zůstanou nezapomenutelné. Je úžasné pozorovat, jak Delon herecky geniálně reagoval na dynamický styl života v poválečných letech 20. století a do jisté míry ho sám určoval a spoluvytvářel. Byl to velký herec a hlavně neodolatelný, ať už byla kvalita konkrétního filmu vyšší nebo nižší. Film, ve kterém hrál Alain Delon, byl díky jeho výjimečné osobnosti vždycky zajímavý, většinou vzrušující a akční. Samozřejmě se na něj dobře dívalo i proto, že to byl krásný chlap, dokonalý Francouz, který se rád dvoří krásným dámám a ty mu padají šťastné do náruče. Takhle si my v Česku ideálního Francouze odjakživa představujeme, ne? 🙂 Merci et adieu.
Abych řekl po A i B: není to tak, že by bez Němců česká hudba nebyla. To by zase Italové nebo Francouzi a Vlámové mohli tvrdit, že bez nich by nebyla hudba německá. V hudbě se všichni učili od všech a různé vlivy a národní styly se v ní křížily a doplňovaly. Ale A. Dvořák se skutečně musel nejprve vyrovnat se stylem J. Brahmse, než dospěl k vrcholu v 8. a 9. symfonii, kde Brahmse ještě překonal. A B. Smetana, který až do mužného věku psal své dopisy německy, si napřed v Daliborovi musel sám sobě dokázat, že umí totéž co R. Wagner, aby později napsal Mou vlast, kde už je za Wagnerem a nachází svůj vlastní hudební jazyk. A L. Janáček došel od svých latinsko-italských (gregoriánský chorál) a německých hudebních základů přes moravský folklór až k hudební moderně, která dnes ve světě proslavuje českou hudební kulturu. Smetana, Dvořák i Janáček se tedy inspirovali i jinou hudbou než německou, hlavně francouzskou, italskou a ruskou. Takže v hudbě 19. století už fungovala jakási družba a spolupráce jako v dnešní EU. Ale české sepětí s německou kulturou je jasné, vychází z naší geografické blízkosti a společné historie. Nebyl císař Karel IV. panovníkem Čechů i Němců? Nebyla hlavním městem státu, ve kterém žili a tvořili Smetana, Dvořák a do r. 1918 také Janáček, rakouská Vídeň? Stačí se podívat v Brně od „červeného kostela“ směrem k Petrovu, a co se týká architektury, jsme ve Vídni. To bychom museli půl republiky zbořit, abychom se zbavili těch nejviditelnějších německých a rakouských památek, tak to v Brně nakonec dopadlo s Německým domem.
Uznávám německou kulturu a vědu a zároveň si kladu otázku, proč zrovna Německo kleslo ve 20. století tak hluboko. Zrovna tak jako Rusko, které napřed s hitlerovským Německem uzavřelo spojenectví a teprve potom s ním bojovalo na život a na smrt. A dneska se Rusko chová k Ukrajině jako Německo za Hitlera. Myslím si, že Rusko tak jedná z velké míry proto, že v něm stále ještě neskončil strach a pocit smrtelného nebezpečí, ve kterém žilo v letech 1941–1945. A že dnešní válka na Ukrajině je vlastně tou válkou, která podle mnohých lidí mohla začít hned po porážce Hitlera a Japonska v r. 1945 mezi Ruskem a ostatními Spojenci, ale nezačala a byla nahrazena válkou studenou. Dneska už nemá význam dělat nepřátele z Němců, ale ani z Rusů a Ukrajinců, Američanů a Číňanů. Všechny velmoci se ocitly na prahu zničení a měly by se spolu domluvit na přijatelných řešeních, dokud není pozdě. Viděli jste starý americký film Planeta opic? Tu závěrečnou scénu se Sochou Svobody? Tak to může dopadnout.
Bez snahy Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany vyrovnat se hudebnímu stylu Johanessa Brahmse a Richarda Wagnera by oba tito čeští hudební velikáni neměli patřičnou motivaci neustále se zlepšovat a dosáhnout světové úrovně. Leoš Janáček studoval zase hudbu na konzervatořích v Lipsku a ve Vídni. Takže ano, česká národní hudba má vlastně česko-německé kořeny. Bohužel nacionalismus na obou stranách kolem roku 1900 soužití Čechů a Němců podkopal a po roce 1918 rozbil. A po Hitlerovi a německém protektorátním a válečném teroru bylo definitivně po všem. Je to škoda. Ale německé kulturní stopy v nás a kolem nás to stejně nesmaže.
Abych řekl po A i B: není to tak, že by bez Němců česká hudba nebyla. To by zase Italové nebo Francouzi a Vlámové mohli tvrdit, že bez nich by nebyla hudba německá. V hudbě se všichni učili od všech a různé vlivy a národní styly se v ní křížily a doplňovaly. Ale A. Dvořák se skutečně musel nejprve vyrovnat se stylem J. Brahmse, než dospěl k vrcholu v 8. a 9. symfonii, kde Brahmse ještě překonal. A B. Smetana, který až do mužného věku psal své dopisy německy, si napřed v Daliborovi musel sám sobě dokázat, že umí totéž co R. Wagner, aby později napsal Mou vlast, kde už je za Wagnerem a nachází svůj vlastní hudební jazyk. A L. Janáček došel od svých latinsko-italských (gregoriánský chorál) a německých hudebních základů přes moravský folklór až k hudební moderně, která dnes ve světě proslavuje českou hudební kulturu. Smetana, Dvořák i Janáček se tedy inspirovali i jinou hudbou než německou, hlavně francouzskou, italskou a ruskou. Takže v hudbě 19. století už fungovala jakási družba a spolupráce jako v dnešní EU. Ale české sepětí s německou kulturou je jasné, vychází z naší geografické blízkosti a společné historie. Nebyl císař Karel IV. panovníkem Čechů i Němců? Nebyla hlavním městem státu, ve kterém žili a tvořili Smetana, Dvořák a do r. 1918 také Janáček, rakouská Vídeň? Stačí se podívat v Brně od „červeného kostela“ směrem k Petrovu, a co se týká architektury, jsme ve Vídni. To bychom museli půl republiky zbořit, abychom se zbavili těch nejviditelnějších německých a rakouských památek, tak to v Brně nakonec dopadlo s Německým domem.
Pralidi spali v jeskyních, nám by to taky mělo stačit. Než přišli na oheň, tak jedli maso syrové a my si dovolujeme ho jíst teď tepelně upravené, nemáme žádnou úctu! FUJ!
Velmi vtipné. A ještě si představte, že se budeme mít brzy tak dobře, že letadlem na dovolenou poletí v létě každý. To aby se už začalo v Praze stavět nové letiště.
Moje babička a můj děda sloužili za 1. republiky na zámku u pana barona. V létě nejezdili na dovolenou, protože na to neměli čas ani peníze. Maximálně tak děda mohl vézt na dovolenou rodinu pana barona, jelikož byl u něj panským kočím. Baron babičce a dědovi jejich práci řádně zaplatil a oni u něj zůstali ve službě až do konce druhé sv. války. Byli sice chudí, ale nebyli to úplní ubožáci a neměli potřebu se bouřit nebo mstít, byli rádi, že mají na malém městě slušnou práci u slušného zaměstnavatele. Dneska je to jiné, všudypřítomná reklama vyvolává v lidech všeobecný a naléhavý pocit, že dovolenou v zahraničí si může dovolit každý. Námezdní síla dnes nepožívá u své vrchnosti žádné zvláštní úcty a její frustrace většinovou společnost v podstatě nezajímá. Pak se může stát to, co se v těchto dnech děje v Praze na letišti. Novodobí baroni si tam svého služebnictva váží patrně méně, než si ho vážil pan baron, u kterého sloužili rodiče mé matky. Cestující, kteří se vydali do Prahy, aby odletěli letadlem na dovolenou, mají sice smůlu v tom, že se do tohoto systému připletli, ale částečně jsou na něm sami zúčastněni tím, že necestují po zemi či po vodě, ale využívají služeb aerolinek, létajících z Prahy a do Prahy. Selhal zde nejslabší článek řetězu, kterým je tentokrát špatně placená a rozvržená lidská práce, ale aspoň se ukázalo, že to není v pořádku a může se s tím něco dělat. IMHO je na vině kapitalistická chamtivost, která nadmíru šetří na mzdách nižšího letištního personálu pražského letiště V. Havla. Sebelepší rétorické výkony mluvčích a managerů to samy o sobě nespraví.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Stejná blbost jako online TP pro auto.