Rozklad školství se šíří s desetiletým zpožděním ze západu na východ, přičemž české školství ma tendenci kopírovat školství francouzské. Starší generace obvykle srovnávají to, co musely tehdy zvládat pro matutitu nebo výuční list. Ze 70 % dnešních maturantů z generace systém nevymačká tolik co z 30 %, výstupy se musely přizpůsobit, což starší generace s maturitním vysvědčením v ruce těžce nese s mnohem nižšími současnými požadavky v objektivních disciplínách. Pravdou je, že dnešní děti musí zvládat jiný svět, a to v zásadě najednou, zatímco dospělí si to osvojovali postupně desetiletí.

Autorova úvaha vypadá na první pohled logicky - jsem dospělý, nepíšu rukou, jen na počítači. K čemu je psaní rukou pro děti dobré? Takto se ptali i v USA, kde počítače a klávesnice byly mnohem dostupnější už na počátku milénia, a v některých státech nakonec psaní rukou z výuky úplně vypustili. Ve srovnávacích testech po několika letech však zjistili, že se tím snížily intelektuální výkony dětí, a tak v některých státech USA psaní rukou znovu zpátky vrátili, jinde jen v menší míře. Dostupnost počítačů se zvýšila i v Evropě, a tak na přetřes vyvstala stejná otázka - jenže dnes už existuje poměrně mnoho studií i z evropských univerzit, že tam, kde žáci či vysokoškolští studenti pouze vkládají, ale nepíší rukou (to je přesný termín, ekvivalent pro angl. keyboarding x handwriting), je tato teze plně potvrzena. Otázkou tedy je - proč? Psaní rukou, jak se vlastně zjistilo až dnes v posledním desetiletí, není jen prostředkem k zápisu mluveného slova nebo zhmotnění vnitřní řeči, ale je především nástrojem k osvojení jazyka, vytvoření základů myšlení, a také že vede k plynulosti, soustavnosti, sebekontrole, orientaci v prostoru a také má estetické rozměry. Tyto a další přínosy psaní byly vždy vnímány jako přídavné, dnes však víme, že jsou mohutným přínosem k rozvoji osobnosti právě u dětí mezi šestým a dvanáctým rokem, ale i déle. Pokud chceme, aby se naše děti zdárně intelektuálně rozvíjely, psaní rukou jim nesmíme vzít - jak budou řešit v dospělosti psaní či vkládání, až budou intelektuálně zdatné a vzdělané, to bude jen na nich. České školství to zatím naštěstí vybojovalo, zatím..

Rozesmála mě věta: "...všechny scénáře nás tedy vedou zpět do dob, které tady kdysi bývaly, a které jsme už dávno opustili." To vypadá, jako kdyby kdysi byly ve školství špatné časy, pak se zlepšily a nyní nás zase čeká návrat k tomu předchozímu horšímu. Jenže poměry ve školství se od revoluce v zásadě pořád jen zhoršují, někdy rychleji, někdy pomaleji, ale neúprosně. A bude ještě hůř, to je jasné a jasné je to i mladým. My jsme se nechali přesvědčit, že se časem podmínky zlepší, a ve školství jsme se jako generace v nekonečném čekání na to lepší zasekli. Teď odejdeme a bude se postupně zhasínat.

Každá generace, na kterou sedla nějaká nová a ještě nevyzkoušená závislost, byla vždycky nějak poškozena. Část úplně podlehla, část byla mírně poškozena a větší část se poučila, jak s tím zacházet, ať to byl alkohol, drogy, hazard, kouření, TV, steroidy nebo internet v mobilu. Poučenější generace na té své závislosti vidí ty jiné závislosti samozřejmě ostřeji a burcují. Ti nově závislí na něčem jiném z principu nevěří, a pořád mezigeneračně dokola a dokola.

Jo, několikrát jsem to řešil tím, že žáci několik minut museli co nejhlasitěji přeřvávat druhou půlku třídy. Unavili se, nemohli mluvit a nakonec pochopili, že tudy cesta nevede.

Zoufá pravidla plodí zoufalé prostředí, v kterém se pohybují zoufalí lidé a dělají zoufalé věci. Správně položenou otázkou pak je, čím, jak a proč tento stát posunul školství od toho pradědečkova k tomu dnešnímu, v němž se cítí dlouhodobě dobře málo učitelů i žáků, za nespokojenosti rodičů na jedné straně a nespokojeností zaměstnavatelů na straně druhé.

Mladí nejsou hloupí a vidí nás, co jsme naletěli slibům tohoto státu. Kde dneska jsme my, za třicet let by byli oni, a tak riskovat to nechtějí. Mzdy, o kterých mudruje každý jouda, zhoršující se podmínky výkonu práce bez kariérního růstu protkané opovržením státu, rodičů a žáků za to opravdu nestojí.

Kdyby zákazník s markováním a placením měl jen tolik práce co stálá pokladní, je celý problém v jiné rovině. Samoobslužně je to mnohem složitější, dělá to chyby, v každém obchodě je jiný systém a zákazník udělá častěji chybu. Pak stojí na pranýři, pod dohledem zaměstnance i dalších zákazníků jak truhlík. Děkuji, nechci, raději si počkám. A počkám si na systém, kdy protlačím vozík se zbožím rámem a jenom vložím kartu jako v bankomatu.

Když čtu příspěvky diskutujících, tak se musím ptát, kam se poděla kulturnost naší společnosti, kterou jsme se vždy chlubili, a alespoň úcta k těm, kteří jsou jejími nositeli, a jak se do nás zažral konzumní způsob života.

Nebylo by nejlepší zavést povinné bakalářské studium rodičovství a pak teprve moct plodit děti? To by byla reforma! Námět pro všechny pedagogické blouznivce a tvrdý oříšek pro demografy. Ale rodičem se stává člověk vždycky náhodou, ať plánuje nebo ne - a pak je už každá rada drahá, musí se s tím vyrovnávat každý den intuitivně. Vyčtené rady z nikoho rodiče neudělaly, mohou být jen vodítkem.

Jednička potěší, dvojka neurazí... To existují ještě nějaká jiná hodnocení?

Dnešní škola: jako když spojíte olympiádu s paralympiádou.

Velkým přáním tatínků je zase to, aby nebyli neustále konfrontováni požadavkem vydělávat stále více a více peněz na chod rodiny v kombinaci příkazu na brzký návrat z práce. To jsou dvě úplně protichůdné věci a vždy se najde příležitost, jak to manželovi omlátit o hlavu - blbě vyděláváš a chodíš pozdě, jsi utahanej, nevrlej a s ničím mi nepomůžeš, já tu jsem celý den a ty jsi jenom v práci, a tak nevíš, co to je. Takže bych si přál, aby v rodinách byly zohledněny obě strany a nebujel militantní feminismus stejně jako mužský šovinismus.

Rodiče už jsou dávno vychováváni a vyzýváni k tomu, že tělesné tresty nemají používat - logická otázka je tedy to, co mají používat. Přibývá tak vyčítání, vyhrožování a další formy citového vydírání typu "ty mě nemáš rád, protože...", které se pak v důsledku přelévají do psychické nepohody, nedůvěry v rodiče, odtažitost k nim a vrcholí to životní nezakotveností a psychickými nemocemi. Ty jsou pak většinou neřešeny, protože nejsou psychologové, psychiatři a zdravotnická zařízení, takže děti, dospívající a pak už dospělí jsou medikováni a životem se jen motají. Čísla o počtu dětí s medikací neustále rostou a všichni jen rozhodí rukama, že to tak prostě je... Když někde zavřete kohoutek, musíte se připravit na to, že tlak se bude projevovat jinými cestami a jinde, ale to musíte vědět, co děláte a na co se musíte přichystat, a také to udělat.

Jen malé vysvětlení - do pc se znaky vkládají, ne píší, i když mezi lidem obecným se to tak směšuje. Psaním vzniká rukopis, vkládáním sazba, jedná se o dvě zcela odlišné činnosti, v angličtině pro to mají dva přesné výrazy - handwriting a keyboarding. Takhle je to pak zcela jasné.

Emoce rodičů jsou korektivem chování pro děti, učí se tak socializovat a chápat postoje druhých, resp. dospělých. Na druhé straně se nemá nic přehánět, protože to pak nezabírá, neboť to ztrácí výpovědní hodnotu.

Sekám kolem Mikuláše, projedu celý pozemek a je to bezva. Nepřiletí už další listí, protože všechno zvlhne, a sekačka všechno rozšmelcuje.

Vždy je důležité, na co ty peníze jdou, nejen jejich objem. Zřizovatelé, a tím i vlastníci škol, pak raději investují do svého majetku, jeho rekonstrukcí, čímž zvyšují hodnotu majetku, méně ochotni jsou v otázce vybavení a ještě méně v investicích do zaměstnanců. V otázce zaměstnanců jsou však obrovské rozdíly, pravděpodobně platí, že od obcí dostanou větší peníze učitelé ZŠ než učitelé pod krajem. Také záleží na charakteru a prioritách radních, jestli jsou školství nakloněni, nebo ne.

Vtipné, milé. Jen nevím, co na to Pražáci...

Úplně zmatečný článek - každé písmo psané rukou je "psací", buď jako spojité nebo nespojité v malých a velkých sadách (třeba právě Comenia Script). Pak existuje písmo tištěné různými technickými prostředky. Nic víc. Obliba nespojitého písma spočívá v používání kuličkových psacích prostředků a fixů ve spojení s málo rozvinutou jemnou motorikou dnešních dětí i dospělých. Pravdou je, že vývojově ty děti, které málo píšou rukou, mají nižší vzdělanostní výkony. V zemích, kde zrušili psaní rukou, šly výkony do kytek, některé se zase od vkládání do PC vrátily k psaní rukou. Kvalita psaní je závislá i na možnosti školy vynucovat úpravu (ta je malá) a křiku rodičů (ten je veliký). Z hlediska právní validity podpisu je každá vlastnoruční podoba platná. Paní učitelka, autorka článku, má snahu, ale V. Penc se svou Metodikou psaní z roku 1958 je opravdu prošlá věc.