Naše školství stojí za prd. Jak se děcka učí něco bez kontextu. Ve čtvrté třídě se nadrtí, že jsme v NATO, v Eu. Ale nemají ponětí, co to je. O tom si jako budou více povídat za rok. Takže já to doma dětem dávám do kontextu. Celkově pokud chci, aby děti viděli ve škole smysl, tak doma supluji učitele. Kupříkladu hodina hudební výchovy ve 4 třídě vypadá tak, že každou hodinu písemka, tak si zbylých 20 minut rychle zapisi další data, a hurá příští hodinu zase test. Syn ve 4 třídě má tak 10 testů týdně. Testovat testovat testovat. Ale naučte si je doma, na to ve škole není čas. Achjo no. Při tom děcka končí školu v 11, ve 12. Proč tedy. Proč není ještě odpolední vyučování, aby bylo více času jít do hloubky a děcka zaujmout? Učitelům by to taky neuškodilo, ti jdou domu taky ve 12.
Systém "nadiktuji a příště to zkouším" je mnohdy jediným způsobem, jak udržet hodinu v nějakém běhu zejména, když se ve třídě sejdou děti bez zájmu, bez vnitřních motivací, roztěkané a vysloveně zlobivé, které zlobení baví, protože mohou tak ukázat převahu nad ostatními a nad učitelem, což jim systém umožňuje a často je v tom podporuje skrze rodiče.
Spíš to bude ten velký pres a stres. Vysoké nároky a z toho časté deprese a frustrace. V šesti letech je těch problémů daleko méně. Nejhorší je to na druhém stupni ZŠ. Ptáte se, proč asi?😔
Žádný pres a z něho stres ze školní latky ve srovnání s minulostí dnes žáci nemají. Učivo je okleštěno minimálně o třetinu, možná někde o polovinu, ale děti jsou jiné. Dobrovolně zahlcené parazitními informacemi z mimoškolního prostředí, unavené a s přáním, aby jim škola dělala program a zábavu právě jim na míru, v čemž jsou podporováni rodiči a médií. Jak to ale udělat v tak různorodých třídách a regionech v desítky let okopávaném a vyprahlém školství, to nikdo neví.
Tak proč tam je tuna psychologů a dalších podobných pseudoprofesí?! To přece nedává smysl.😔
Žádná tuna psychologů se v českém školství nekoná. To je jen zbožné přání MŠMT a uklidňování veřejnosti, že pro to něco dělá. Většina škol žádnou takovou podporu nemá, protože absolventů psychologie je velmi málo a do školství nejdou. Snazší bylo zajistit asistenty pedagoga v rámci inkluze, protože kvalifikační požadavky na ně jsou velmi jiné.
Napsal jste, že si nejste schopni obhájit ani dodržování učebních osnov, které máte předepsané. Tím netvrdím že jsou ideální. Působí to na mě jako budeme na to kašlat hlavně ať je klid. Situace v základním školství je hodně špatná a někdo by v tom měl už konečně udělat pořádek.
Žádné osnovy neexistují už patnáct let, MŠMT je tehdy zrušilo a donutilo školy, aby na koleně udělaly každá pro sebe školní vzdělávací plán z RVP. Učitelé byli proti, ale jako zaměstnanci na nejnižším stupni pyramidy nemohli a ani teď nemohou nic, zedník na stavbě také nedokáže změnit špatné rozhodnutí představenstva a. s. Tím vznikl totální zmatek a nerovnoměrnosti mezi školami. Žádné předepsané osnovy s měřitelnými výstupy tedy neexistují, není co kontrolovat a není jak to měřit. Jiný problém je ten, že učitelům může do učení a do hodnocení tak vstupovat kdekdo a ze zcela různých důvodů. Pak je to jen o síle a delším konci provazu. Hádejte, kdo drží ten kratší a slabší, ale komu je dávána větší vina za neúspěch a kdo si naopak přisvojí úspěch? Pořádek v tomto školství nikdo po letech už není schopen udělat, protože na tom není zájem, síla, shoda a peníze.
Ne, Vaše odpověď působí dětsky. Nebo jste schopna vytvořit nějaký konkrétní argument, který by moje tvrzení vyvrátil?
Učitel si děti nevybírá a musí pracovat s takovými, co jsou mu přiděleni. A čím trpí učitelé nejvíce? Tím, že nemohou učit, že musí dělat , že učí, protože když začnou skutečně učit, je oheň na střeše. Všichni se začnou vzpírat, děti kvičí, že je toho moc (asi tak polovina co před 20 lety), rodiče to doma nechtějí poslouchat, pak si stěžují, učitel jde na koberec, dostane do čumáku, aby se příště krotil a nedělal všem "problémy", kromě jiného i sobě. Pozor, není řeč o nějakém pouhém memorování, jak tu rádi o tom všichni blábolí, ale zejména o pohnutí hlavou, pochopení a ukázání, že to žák umí uplatnit. Pak se přiblíží přijímačky, zúčastnění propadnou panice a viní školu, učitele. A tak pořád dokola..
Poslední otázka určitě ano, dokud se to nezačne sekat jako Baťa cvičky, roboticky, strojově. Spousta lidí takhle tvoří - a všechny stroje. Ale možná jsme opravdu jen lepší stroje, možná při určité úrovni složitosti opravdu nějak "samo" vznikne myšlení a sebeuvědomění, kdo ví. Dokud ale stroje tvoří kopírováním předloh, nejde o umění, stejně, jako nejde o umění, když takhle tvoří lidé. Myslím, že kýč je dobrý příklad, takové ty západy slunce a děti mezi květinkami a prdelky a zvířátka, protože to na diváky rozhodně působí, ale nejde o umění.
A děkuji za příjemnou debatu a přeji krásný zbytek dne 😉
Já také zdravím.
Ani jedno. A když má tedy někdo výjimečný (umělecký) prožitek z vraždy, přijmeme vraždu jako umění? Nebo až časem, až na to společnost postupnými kroky připravíme..? A když má většina lidí krásný prožitek ze svítání, stane se tohle uměním? A nebo až na monitoru, kam se jednou východy slunce začnou přenášet v přímém přenosu - jako UMĚNÍ ??? Nebo hokejové zápasy. A záznam z výjimečného zápasu bude mít časem nepředstavitelnou cenu - ovšem pouze "originál", kopie budou téměř bezcenné. Nebo jeho původní hmotný nosič? Čekají nás samé radosti 😄
Vražda je odsouzeníhodný trestný čin, přesto si s jejím motivem jako uměleckým činem (pak právem potrestaným) hrají umělci po tisíciletí. Jenže teď jste v argumentaci přeskočil na jinou kolej. My se nebavíme o tom, jestli je reálný život umění (i takové koncepce umění jsou) nebo jestli uměním je sama příroda, ale jak umělecké jsou jejich odrazy v jejich přepracování jinými lidmi, jak druzí lidé je vnímají. Jinak máte pravdu, vaše příklady se mohou stát uměním v případě, že to tak lidé budou vnímat. Je koncepce zenové zahrady a její provedení uměním?
Ale vůbec ne - ta výlučnost jedinečnost je přeci měřena prožitkem toho, kdo to přijímá! Líbí se vám metal nebo dechovka? Co z toho je umění?
Jednotně přijímané měřítko se týkalo ještě tak uměleckému realismu. Tzv moderní umělecké směry na konci století to zcela rozbily. Pravděpodobně jako první impresionismus.
To ej stejné, jako byste řekl, že dřív byl život něco jiného než dnes, protože my dnes už jako živé chápeme i stroje, které se nějak projevují, třeba auta, když s námi komunikují, nebo prostě jen sama zatroubí a zabrzdí, když je třeba. Myslet si můžeme cokoli, ale pokud si umění "nadefinujeme" nějak, jako jste to naznačil, tak mu tím sebereme výlučnost a jedinečnost - tedy jeho základní znaky, podobně, jako když si život nadefinujeme nějak, jako jsem to naznačil já, tak prostě jen dáme najevo, že jsme úplně mimo 😉
Ale vůbec ne - ta výlučnost jedinečnost je přeci měřena prožitkem toho, kdo to přijímá! Líbí se vám metal nebo dechovka? Co z toho je umění?
Já bych to přirovnání viděl takhle… moje babička měla krásné vyřezávané skříně od místního truhláře. Byl tam jeho rukopis, byl to kus nábytku, který měla na celý život svým způsobem originální kousek. Dneska už je truhlářů pomálu. Nikdo už se nesnaží nic vytvářet, profese která dřív byla skoro v každé ulici z měst vymizela. Vždyt si přece nábytek umí každý poskládat sám, stačí dojet do ikea, co na tom, že mají doma všichni stejnou skříň. Je to levné, dostupné hned a pro každého. Došlo k demokratizaci nábytku. Je pro všechny a levně, tak jako AI. Jen to kouzlo těch věcí se nějak vytratilo.
Musíte se naučit to kouzlo v tom najít a vidět. Až vaše pravnoučata na vás budou vzpomínat, budou říkat, že jste si žil v bezva nábytku z IKEA.
Umění je jedinečný způsob vyjádření lidských myšlenek, emocí, příběhů a vnímání světa prostřednictvím různých forem a médií, jako jsou obrazy, hudba, literatura, tanec, sochařství nebo film. Často slouží jako okno do duše tvůrce a nabízí divákům příležitost nahlédnout na svět očima někoho jiného.
Pomoci neuronové sítě si můžete naklikat pár hesel asi tak jako v e-shopu (chci zimní bundu, modrou, nepromokavou, s kapucí atd atd atd). Nejste ale nic jiného než "zadavatel", žádný umělec. Talent se tímto ve vás neprobudí.
Takto argumentovali před lety odpůrci elektronické hudby - přesto na ní už vyrostlo několik generací.
Podle Ottova slovníku je umění „úmyslné tvoření nebo konání, jehož výsledek nad jiné výtvory a výkony vyniká jistou hodnotou již při pouhém nazírání a vnímání, tj. hodnotou estetickou“.
(Generovat • vytvořit podle určitých pravidel.)
Ale dá se taky říct, že umění je uplácat z řídké stolice krychli, nebo ze stravy řídkou stolici a nebo příkazem AI "stvořit" obraz. Z toho pohledu možná, když malíře požádám, aby mi namaloval můj portrét, jsem umělcem já - a on je pouze nástrojem. Možné je (asi) všechno...
Jo, Otto, to je pojetí umění do konce 19. století. 20. a 21. ho zcela zlomilo. Dnes je uměním cokoli, co si najde čtenáře, diváky nebo posluchače, kteří to jako umění prožívají a uznávají, a navíc to jsou ochotni zaplatit. Líbí-li se vám to nebo nelíbí, je to jedno.
Zatímco předchozí Váš komentář bych do puntíku podepsal a zaleskal vám, tak tady si dovolím nesouhlasit. Je rozdíl mezi spojitým písmem a Comenia scriptem, a to nejen z hlediska rychlosti zápisu - ta není tak podstatná - jako především z toho důvodu, že při spojitém a nespojitém psaní funguje mozek jinak, vytvářejí se jiné spoje. Lze to přirovnat k digitálnímu a analogovému záznamu. Bacha nebo Beatles si můžete poslechnout jak z CD tak z vinylového LP, Vaše ucho to může vnímat stejně, ale není to totéž. Obojí může mít své výhody, v digitální podoběna jednu flešku té muziky naskládáte mraky, analogový záznam ji zachytí v úplnější a zvukově bohatější podobě. A stejně tak mozek vytrénovaný spojitým psaním funguje v některých ohledech jinak. V některých činnostech to může poskytnout komparativní výhodu oproti "nespojitému digitálnímu" uvažování.
Jakkoliv máte pravdu s rozdílností kurzívy a skriptu, současní písaři si prostě vybrali - podle mých průzkumů za posledních 15 let došlo v běžné praxi k masivnímu opouštění kurzívy a přechodu ke skriptu zcela spontánně. Většina populace prošla a prochází výukou kurzívy, ale v současnosti kolem 80 % dospívajících a dospělých písařů píše skriptem, spíše jeho intuitivní nápodobou, nebo nějakou osobní kombinací obou systémů. Důvodem pro tento přechod je všeobecné používání kuličkových psacích prostředků a fixů - starší psací prostředky spojené s kurzívou technicky (ocelové perko na násadce a plnicí pero) zcela vymřely a s nimi odchází i kurzíva. Mě samotného to mrzí, neb píšu celoživotně plnicím perem, ale tomuto procesu prostě nelze zabránit. Jenom připomínám, že už od konce 19. století se skript vyučoval na školách v USA a s největší pravděpodobností to na vzdělanosti americké a kanadské populace stopy nezanechalo. Takové obavy jdou od psychologů písma a grafologů, těm to dělá zásadní zmatek v interpretaci písma...
Psát rukou se ovšem dá i tiskace. Já jistě nejsem proti tomu, aby se děti učily psát psace i když brzy tuto schopnost nebudou v životě moc potřebovat. Rozvoj intelektu je jistě potřeba a bohužel mnoho dětí zanedbají rodiče už v předškolním věku a škola už někdy nemá šanci to napravit....
Nezlobte se, ale musím vám to zase vysvětlit - je jedno, jestli píšeme rukou spojité jednotažné písmo (= kurzíva, což obvyklý vzor školního písma u nás) nebo skriptem (= nápodoba písma tištěného, u nás např. Comenia Script A nebo B, Fraus a další naše podoby včetně různých tvarových průniků mezi kurzívou a skriptem), pořád je to písmo rukopisné, protože je psané rukou. Tzv. "psaní na stroji nebo na počítači" ve skutečnosti není psaní, ale vkládání, což je úplně jiná motorická a mentální činnost, i když výsledkem je také materializované slovo. Psaní rukou, jeho osvojení, je v určitém věku nutné, a kdyby se nekonalo, bude později výrazně chybět, je to stejné, jako kdybyste dítě nutil přeskočit motorickou etapu osvojení běhu s tím, že v dospělosti jen sem tam běžíte akorát, jen když vám ujíždí autobus, ale jinak ne. To, co jste napsal v článku, napadlo i jiné, bohužel i dětské psychology, kteří jsou sice na něco odborníci, ale školní grafomotorice, jak se ukázalo, moc nerozumí. Takhle jako vy psal např. do Učitelských novin mediálně známý dr. Václav Mertin z FF UK v roce 2019, a když jsme si to vysvětlili, tak se stejnými argumenty, jako máte vy, se stáhnul. I ve školství se občas ozývají hlasy směřující k výraznému omezení, nebo dokonce zrušení psaní rukou, protože se zdá, že se pracné a pomalé psaní dá něčím nahradit a ušetřit čas na něco jiného - zatím jsme to ale ustáli, i když takové názory budou různé lidi napadat pořád. Na závěr: "finské školství náš vzor" zrušilo psaní a v posledním srovnávání PISA se v žebříčku už začalo propadat, ale určitě to není jen zrušením psaní
Autorova úvaha vypadá na první pohled logicky - jsem dospělý, nepíšu rukou, jen na počítači. K čemu je psaní rukou pro děti dobré? Takto se ptali i v USA, kde počítače a klávesnice byly mnohem dostupnější už na počátku milénia, a v některých státech nakonec psaní rukou z výuky úplně vypustili. Ve srovnávacích testech po několika letech však zjistili, že se tím snížily intelektuální výkony dětí, a tak v některých státech USA psaní rukou znovu zpátky vrátili, jinde jen v menší míře. Dostupnost počítačů se zvýšila i v Evropě, a tak na přetřes vyvstala stejná otázka - jenže dnes už existuje poměrně mnoho studií i z evropských univerzit, že tam, kde žáci či vysokoškolští studenti pouze vkládají, ale nepíší rukou (to je přesný termín, ekvivalent pro angl. keyboarding x handwriting), je tato teze plně potvrzena. Otázkou tedy je - proč? Psaní rukou, jak se vlastně zjistilo až dnes v posledním desetiletí, není jen prostředkem k zápisu mluveného slova nebo zhmotnění vnitřní řeči, ale je především nástrojem k osvojení jazyka, vytvoření základů myšlení, a také že vede k plynulosti, soustavnosti, sebekontrole, orientaci v prostoru a také má estetické rozměry. Tyto a další přínosy psaní byly vždy vnímány jako přídavné, dnes však víme, že jsou mohutným přínosem k rozvoji osobnosti právě u dětí mezi šestým a dvanáctým rokem, ale i déle. Pokud chceme, aby se naše děti zdárně intelektuálně rozvíjely, psaní rukou jim nesmíme vzít - jak budou řešit v dospělosti psaní či vkládání, až budou intelektuálně zdatné a vzdělané, to bude jen na nich. České školství to zatím naštěstí vybojovalo, zatím..
I naše děti intelektuálně slábnou, to už i na tomto médiu zaznělo mnohokrát - kromě jiného k tomu přispívá právě i to, že děti ve škole málo píšou rukou. Naši vydavatelé cvičebnic pro malé školáky totiž už dávno podlehli dojmu, že stačí jen vyplňovat a doplňovat předem připravené texty (jsou tím samozřejmě znehodnoceny, musí se každoročně obnovovat, což je v této oblasti základem podnikání). K tomu přispěli i samotní učitelé, rodiče a děti, kteří pod tlakem času a menšími grafomotorickými schopnostmi dětí, nabyli přesvědčení, že výuku urychlí tím, že děti budou jen doplňovat a nebudou muset opisovat či psát celé souvislé věty. Jenže souvislá věta je samonosný celek, který musí být stvořen od A až do Z. Pro rozvoj představivosti, spojení slov s realitou a upevnění jazyka je přínosnější, když dítě musí rukou napsat "Na naší zahradě běhá náš pes a vesele štěká.", než doplnit vytečkované ..., kam má dítě z pouhé předpřipravené logiky doplnit slovo "pes", z čehož vzniká pouhý kvíz.
Jako učitel jsem nad tím přemýšlel dlouhou dobu, nakonec jsem se rozhodl dávat úkoly jen dobrovolně. Když někdo z principu úkoly nedělá, dělat je prostě nebude (nebo si je ve škole opíše) a já s tím stejně ve finále nic nezmůžu. Vymáhání úkolů jsem zkrátka ukončil, povinné úkoly nevnímám pozitivně, nemají podle mě smysl. (Je to samozřejmě věc diskuze.)
Já jsem to popravdě ve svých společenskovědních předmětech takto vyhodnotil už před dvaceti pěti lety. Jen mě zajímalo, jak to dnes řeší kolegové. Otázkou je matematika, jazyky, kde je potřeba procvičovat kontinuálně, v psaní na stroji úkoly dávám, nárazově tam pracovat nejde.
1
Sledujících
1
Sleduje
1
Sledujících
1
Sleduje
Rozklad školství se šíří s desetiletým zpožděním ze západu na východ, přičemž české školství ma tendenci kopírovat školství francouzské. Starší generace obvykle srovnávají to, co musely tehdy zvládat pro matutitu nebo výuční list. Ze 70 % dnešních maturantů z generace systém nevymačká tolik co z 30 %, výstupy se musely přizpůsobit, což starší generace s maturitním vysvědčením v ruce těžce nese s mnohem nižšími současnými požadavky v objektivních disciplínách. Pravdou je, že dnešní děti musí zvládat jiný svět, a to v zásadě najednou, zatímco dospělí si to osvojovali postupně desetiletí.