Povolování trvalo (trvá) příliš dlouho. Už mohlo být po válce.

Ústupky ze strany Západu, pokud jde o Rusko a jeho omezování vojenské podpory Ukrajině nevedou k deeskalaci konfliktu a nastolení trvalého míru, nýbrž pouze vytvářejí podmínky pro další konflikt obdobného druhu v budoucnosti.

Válka na Ukrajině svojí zdlouhavostí a masovým zapojením širokých vrstev (mužského) obyvatelstva připomíná 1. světovou válku. A má i podobné následky, pokud jde o obyvatelstvo, pro které se stává násilí něčím běžným, co patří ke každodennímu (zvláště politickému) životu. Za tohoto stavu získaly politické strany a hnutí hlásící se k násilí, jako byl italský fašismus, německý nacionální socialismus či slovenská Hlinkova Lˇudová strana po 1. světové válce širokou podporu obyvatelstva. Dějiny se v tomto směru opakují.

Cením si, že v tomto článku je jasně uvedeno, že se v zásadě jednalo o konflikt mezi místními Araby a (židovskými) fanoučky izraelského mužstva Maccabi Tel Aviv.

Chybí zmínka, jakého původu byli ti útočníci. Nejspíše se jednalo o Araby žijící v Nizozemsku.

Mělo by jít o útok, který by ve svých důsledcích smetl celý ten předpotopní středověký systém, ve kterém mají hlavní a rozhodující slovo duchovní (ajatolláhové) a vedl k nastolení moderního světského právního státu, jak je tomu jinde, ve vyspělých zemích světa.

Dalo se očekávat, že tato rumunsky mluvící země a meziválečná součást Rumunska se navzdory poválečným přesunům obyvatelstva a rusifikaci (Dokonce tam byla vnucena azbuka při používání rumunštiny) přihlásí k Západu, to znamená k Rumunsku, ke kterému původem většiny obyvatelstva a jazykem patří.

To "setkání" může být každopádně zajímavé. Jsem zvědav.

Nezpochybnitelné zavržení německého nacionálního socialismu je do značné míry dáno jeho koncem, totální vojenskou porážkou, po které byli význační představitelé systému, pokud žili a byli zadrženi, přísně potrestáni a jejich dílo odsouzeno a zatraceno.

Konec komunismu, který hlásal na rozdíl od antisemitismu německých nacionálních socialistů třídní nenávist a dopouštěl se např. ve svých gulazích často podobných zločinů, byl odlišný. Jeho vůdci neutrpěli rozhodující vojenskou porážku a byli mezi nimi i tací, kteří si uvědomovali systémové nedostatky a usilovali o jejich odstranění, jako např. Chruščov, Dubček, Andropov či Gorbačov.

V Německu v univerzitních kruzích jsem se setkal s tím, že se lidé o některých věcech, jako je např. národ, nebyli ochotni bavit ani na objektivně vědecké úrovni. Studenti mi vysvětlovali, že je to "tabuizované" téma.

Zajímavá je situace v Itálii, kde se za 2. světové války ocitl italský fašismus ve stejném táboře s Německem a byl vojensky poražen. Tamější fašismus se sice hlásil k vůdcovskému principu jako NSDAP a k italskému státnímu zájmu, ale na druhé straně nevylučoval a nelikvidoval Židy, nýbrž umožňoval jim podílet se na systému.. Po porážce Itálie ve 2. světové válce a nastolení demokracie v zemi vzniklo v Itálii brzy silné neofašistické hnutí (MSI), ze kterého vyšla i nynější premiérka Giorgia Meloniová a ve společnosti to nevyvolávalo a nevyvolává (na rozdíl od Německa) žádné velké rozpaky.

Odkaz 1  

Obávám se, že tam ti Severokorejci budou pro Rusy spíše na obtíž. Těžko si tam budou zvykat a ruští spolubojovníci si budou těžko zvykat na ně. A jazyková bariéra sehraje svoji úlohu v situacích, kdy je třeba jednat bleskově. Otázkou bude také bojová motivace Sverokorejců. Někteří nasazení možná využijí k přeběhnutí na druhou stranu a k odchodu do Jižní Koreje.

Není uvedeno, kdo byl ten útočník.

Obávám se, že jediným rozumným řešením této války je pád Putina a jeho garnitury. Jednat by se mělo až s Putinovými nástupci, kteří nejsou bezprostředně zapleteni do této války.

Nejhorším možným řešením by bylo jednání s Putinovým vedením za zády Ukrajiny, něco na způsob jednání v Mnichově v září 1938, které dospělo k řešení národnostního konfliktu na území Českolovenska bez přímé účasti československé strany. Tak,. jak Mnichovská dohoda nezabránila rozpoutání 2. světové války, nějaká obdobná dohoda s Putinem by nezabránila Rusku v pokračování jeho politiky územní expanze.. Takže po Ukrajině by přišly na řadu další země bývalého SSSR a tzv. Východního bloku.

Zatímco co Čechům šlo v roce 1968 o obnovení občanských svobod potlačovaných předchozími diktaturami, Slovákům šlo v prvé řadě o federalizáciu. A to sovětům nevadilo, poněvadž to neohrožovalo existenci komunistické diktatury, kterou sovětské tanky přijely udržet. Slováci dosáhli svého a sovětský zákrok jim tolik nevadil jako Čechům. Tito Slované byli ostatně jejich oporou v obraně před někdejší maďarizací.

Erdogan sleduje svoji vlastní politiku, která je podle okolností panislámistická, panturkistická atd., v každém případě pragmatická... Také on má před očima, podobně jako Putin vidinu velikosti země, která tady byla v minulosti.

Slováci se oddělili od Čechů už v roce 1843, když přijali svůj vlastní jazyk.

Buď jak buď, i když je spisovná slovenčina Čechům nadále srozumitelná, zvláštní národ netvoří jenom jazyk. A vývoj Slovenska byl po staletí, po tisíc let značně odlišný od vývoje Česka, které mělo vlastní stát, zatímco Slováci představovali okrajovou oblast Uherského státu.

Buď jak buď, ze světové politiky víme, že optimálním řešením je národní stát, který představuje ty nejlepší podmínky pro řešení společenských problémů, pro klidný život společnosti.

Nadnárodní stát naopak představuje prostor pro nekonečné spory a žabomyší války. Žijící pokolení si jistě pamatují spory o pomlčku ve slově Československo. Jako studovaný historik si vzpomínám, že k něčemu takovému docházelo i denodenně na půdě rakouského parlamentu před rokem 1918. A když jsem se poněkud zabýval moderními dějinami Belgie, setkával jsem se s nekonečnými a často malichernými spory mezi Vallony a Vlámy, které nakonec vedly mimo jiné i k rozdělení staroslavné univerzity v Lovani.

S podobným obrazem se setkávám i při sledování španělské politiky vyznačující se nekonečnými spory mezi Katalánci, Kastilci a dalšími národnostmi, mezi Barcelonou a Madridem..

S vyhraněným nacionalismem Slováků jsem se setkal už za svého pobytu na studentské koleji. Jsou odlišným národem a nejlepším řešením pro ně je podle mého názoru zvláštní národní stát.

Tady platí železná logika: Pokud Putin ovládne Ukrajinu a Západ mu v tom nedokáže zabránit, půjde dále, aby uskutečnil svůj cíl, obnovil někdejší sovětskou říši včetně pásu vazalských států v Pobaltí, ve východní Střední Evropě a na Balkáně. Půjde případně i dále, až tam, kam mu to jeho možnosti a okolnosti dovolí...

To je každodenní obraz války v podání vojáka takové armády, jakou je ruská.

Jde o to, že Rusko porušilo jeden ze základních principů mezinárodního práva a rozpoutalo útočnou válku.

Divím se jen, že k tomu zatím nedošlo.

Pochopitelná reakce, za kterou stojí zdravý pud sebezáchovy.