Cením si, že v tomto článku je jasně uvedeno, že se v zásadě jednalo o konflikt mezi místními Araby a (židovskými) fanoučky izraelského mužstva Maccabi Tel Aviv.

Chybí zmínka, jakého původu byli ti útočníci. Nejspíše se jednalo o Araby žijící v Nizozemsku.

Mělo by jít o útok, který by ve svých důsledcích smetl celý ten předpotopní středověký systém, ve kterém mají hlavní a rozhodující slovo duchovní (ajatolláhové) a vedl k nastolení moderního světského právního státu, jak je tomu jinde, ve vyspělých zemích světa.

Dalo se očekávat, že tato rumunsky mluvící země a meziválečná součást Rumunska se navzdory poválečným přesunům obyvatelstva a rusifikaci (Dokonce tam byla vnucena azbuka při používání rumunštiny) přihlásí k Západu, to znamená k Rumunsku, ke kterému původem většiny obyvatelstva a jazykem patří.

To "setkání" může být každopádně zajímavé. Jsem zvědav.

Nezpochybnitelné zavržení německého nacionálního socialismu je do značné míry dáno jeho koncem, totální vojenskou porážkou, po které byli význační představitelé systému, pokud žili a byli zadrženi, přísně potrestáni a jejich dílo odsouzeno a zatraceno.

Konec komunismu, který hlásal na rozdíl od antisemitismu německých nacionálních socialistů třídní nenávist a dopouštěl se např. ve svých gulazích často podobných zločinů, byl odlišný. Jeho vůdci neutrpěli rozhodující vojenskou porážku a byli mezi nimi i tací, kteří si uvědomovali systémové nedostatky a usilovali o jejich odstranění, jako např. Chruščov, Dubček, Andropov či Gorbačov.

V Německu v univerzitních kruzích jsem se setkal s tím, že se lidé o některých věcech, jako je např. národ, nebyli ochotni bavit ani na objektivně vědecké úrovni. Studenti mi vysvětlovali, že je to "tabuizované" téma.

Zajímavá je situace v Itálii, kde se za 2. světové války ocitl italský fašismus ve stejném táboře s Německem a byl vojensky poražen. Tamější fašismus se sice hlásil k vůdcovskému principu jako NSDAP a k italskému státnímu zájmu, ale na druhé straně nevylučoval a nelikvidoval Židy, nýbrž umožňoval jim podílet se na systému.. Po porážce Itálie ve 2. světové válce a nastolení demokracie v zemi vzniklo v Itálii brzy silné neofašistické hnutí (MSI), ze kterého vyšla i nynější premiérka Giorgia Meloniová a ve společnosti to nevyvolávalo a nevyvolává (na rozdíl od Německa) žádné velké rozpaky.

Odkaz 1  

Obávám se, že tam ti Severokorejci budou pro Rusy spíše na obtíž. Těžko si tam budou zvykat a ruští spolubojovníci si budou těžko zvykat na ně. A jazyková bariéra sehraje svoji úlohu v situacích, kdy je třeba jednat bleskově. Otázkou bude také bojová motivace Sverokorejců. Někteří nasazení možná využijí k přeběhnutí na druhou stranu a k odchodu do Jižní Koreje.

Není uvedeno, kdo byl ten útočník.

V článku je několik nepřesností týkajících dějin Německa. Namátkou:

Pokud jde o sjednocení Německa, sjednotilo se hospodářsky vyspělé průmyslové Porýní (a Porúří) a také Sasko a Durynsko se zemědělskými oblastmi "na východ od Labe", čímž je myšleno historické Prusko. Také velká část Bavorska tehdy mezi vyspělé části nepatřila.

Pokud jde o průběh 1. světové války, Německo bylo sice po vstupu USA do války na západní frontě zatlačeno zpět, ale poraženo nebylo. Pro další průběh války bylo podstatné, že se do Německa rozšířila z Ruska bolševická revoluce, což vedlo k hospodářsko-politickému rozvratu země, na čemž se podílelo zvláště vojenské námořnictvo, které se do bojů téměř nezapojilo. Za tohoto stavu podepsal německý politik z druhořadé katolické strany Centrum Mathias Erzberger 11. listopadu příměří v Compiegne, kterým byly ukončeny boje na západní frontě.

Po ní následovala 1919 Versailleská smlouva, která byla pro Německo nevýhodná. Německo nebylo Versailleskou smlouvou ani zničeno, ani usmířeno. V německé veřejnosti se v této souvislosti rozvinula diskuse o tom, kdo zavinil porážku (Kdo vrazil dýku do zad). Podle této teorie by armáda na bojištích nikdy neprohrála, kdyby ji nezradili civilisté v zázemí, zejména republikáni, kteří svrhli dynastii Hohenzollernů během listopadové revoluce roku 1918, a kteří 11. listopadu 1918 podepsali příměří. Hitler a nacionální socialisté pak ve svém výkladu zdůrazňovali úlohu mezinárodního židovstva při porážce Německa.

Odkaz  %

Obávám se, že jediným rozumným řešením této války je pád Putina a jeho garnitury. Jednat by se mělo až s Putinovými nástupci, kteří nejsou bezprostředně zapleteni do této války.

Nejhorším možným řešením by bylo jednání s Putinovým vedením za zády Ukrajiny, něco na způsob jednání v Mnichově v září 1938, které dospělo k řešení národnostního konfliktu na území Českolovenska bez přímé účasti československé strany. Tak,. jak Mnichovská dohoda nezabránila rozpoutání 2. světové války, nějaká obdobná dohoda s Putinem by nezabránila Rusku v pokračování jeho politiky územní expanze.. Takže po Ukrajině by přišly na řadu další země bývalého SSSR a tzv. Východního bloku.

Je jen otázkou času, kdy tam znovu přijde ke slovu hnutí požadující změnu politického uspořádání této, pokud jde o počet obyvatel, největší země světa. To předchozí bylo v roce 1989 násilím potlačeno.

Vypadá to, že se to urovnalo a mohlo by být vše při starém: Z podporovatele Ukrajiny se nestává podporovatel Putina.

To je to rozumné, co mohli za daného stavu udělat.

Vysvětlení, že za útokem stojí Ukrajina, se zdá být logické. Mohlo by to pro ni ale znamenat omezení podpory ze strany západních zemí, které by se takto mohly dostat do (větších) hospodářských potíží. Není to tedy příliš pravděpodobné.

Kdo musí mít na zničení mostu zájem, je jedna z válčících stran, to znamená Ukrajina. Ukrajincům se tedy podařilo překonat ruský systém ochrany mostu.

Nechápu tu ruskou reakci. Po tom, co Rusko vojensky obsadilo Krym a východní oblasti Ukrajiny, bombarduje ukrajinská města a zabíjí ukrajinské občany bez ohledu na pohlaví a věk, je ukrajinský útok na most přes Kerčskou úžinu pouze logickou odpovědí. Pokud tedy jde o akci ukrajinské strany.

To je okamžik, který jsem dlouho očekával a divím se, že k tomu nedošlo už dříve. Patrně byl most velmi dobře střežen.

Krym je poloostrov, který není na souši spojen s Ruskem, nýbrž prostřednictvím Perekopské šíje s Ukrajinou. Pokud Rusové ovládají severní pobřeží Azovského moře a Perekopskou šíji, budou moci využívat toto pozemní spojení. V případě, že by do tohoto prostoru pronikly ukrajinské síly, budou po vyřazeni mostu přes Kerčský průliv odkázáni na trajektové spojení přes Černé moře.

Legitimita tohoto režimu, který se v roce 1949 dostal v Číně vojenskou cestou "na věčné časy" k moci, je nanejvýš problematická. A Česku chtějí diktovat a poroučet z pozice silnějšího.

Ukrajina sama o sobě je, pokud jde o počet obyvatel, hospodářský potenciál a velikost armády, slabší než Rusko. Tím, že Ukrajinu podporuje hospodářsky a dodávkami zbraní i vojensky Západ, poměr sil na bojišti se, jak nyní vidíme, postupně obrací v neprospěch Ruska. Hrozba použití jaderných zbraní, které jsou samy o sobě pro svoji dvojsečnost nepoužitelné, je projevem zoufalství ze strany Ruska zahnaného do kouta.

Tato skutečnost bude mít jistě neblahý dopad na stav ruského hospodářství a při vojenských neúspěších Ruska na Ukrajině může urychlit rozklad stávajícího politického systému Ruska.