Oblek pana premiéra je náhodou ten nejautentičtější postoj, který člověk v naší politice široko daleko vidí. Je mi i tím velmi sympatický.

President Zelenskyj je člověk na svém místě. Statečný, lidský a odhodlaný. Historie na něj nezapomene a připíše ho do kapitoly, do které se Putin či Trump nepodívají ani ve snu; sami to nejspíš ve světlých chvilkách vědí.

Lego mě vždycky bavilo, akorát jsem nikdy neměl tolik součástek a navíc ještě v jedné barvě. Vůbec nechápu, kde to ti lidé berou.

Rusko je vší odpornosti futrál.

Líbilo by se mi to, pokud by to bylo zařízeno v dobovém stylu, krásné dveře a okna, parkety, prostě jako v sídle Matyáše Šándora nebo hraběte d’Artigase. A kolem zpustlá zahrada a ne tenhle Fort Knox. Bydlení ve věži musí přece být hlavně romantika a ne tohle.

Je příjemná změna nemuset se po tolika letech stydět za presidenta i premiéra.

Moc zajímavý článek. Sám jsem původně fotograf a dodnes jsem zůstal u focení na klasický film. Ale tenhle “camera roll” v telefonu samozřejmě mám a obsahuje přesně všechny výše uvedené kategorie. A vedle toho paralelně jinými kritérii řízený “camera roll” klasický.

Léta jsem jezdil starým spartakem. Držel jsem rychlost na hodnotě 60 kilometrů v hodině a ukázalo se, že tak mohu zdaleka nejlépe plánovat a dojíždět s přesností na minuty. Při takové rychlosti totiž celkem snadno udržím cestovní průměr právě těch 60 km/h, nikdo mě nezdržuje, takže nemusím zpomalovat (kromě krátkých úseku v obci) a když je to 120 kilometrů daleko, budu tam prostě za 2 hod. To byla pro mě určující zkušenost. Moderním autem samozřejmě nepojedu 60, ale přesně v tom rozmezí 100 až 110 je to akorát. Jako muzikant jsem toho najezdil spoustu a praxe mě naučila: co člověk nažene někde na dálnici, to ztratí během chvilky, když z té dálnice sjede: náklaďák, objížďka, semafor, šraňky atd.

Nádherně legrační je údaj, že 50,9% řidičů se považuje za mírně nadprůměrné. Mírněji nadprůměrné číslo už skoro neexistuje.

Neexistuje jiná realistická cesta než brutální zdražení a tedy návrat ke stavu v mýtické dávné minulosti, kdy si cesty na taková místa mohli dovolit jen bohatí. Není to pěkné, ale je to, obávám se, nevyhnutelné. Ta místa prostě nemohou uspokojit všechny a demokratizace turismu vytváří nezvladatelné situace. Turista chce vidět krásná stará místa, kde se žije starým – tedy rozumějme zastaralým a neudržitelným – způsobem života, chce vidět prádlo vyvěšené na ulici a ne “kulisy”, chce navštěvovat ty krásné malé restaurace, “kam chodí místní” a všichni to vědí. Výsledek je logický: bohatí investoři skoupí žádaná místa a maximalizují zisk. Budou vytvářet právě ty kulisy a sami pochopitelně bydlet mimo tenhle ruch se vším komfortem. K tomu nevyhnutelné spějí i všechny ty dobré nápady, jako bylo třeba Airbnb. Z laciného bydlení na gauči u někoho doma se stal hotelový průmysl se vším, čemu se člověk chtěl právě používáním takových alternativ vyhnout. Takže jediná cesta je, že na těch místech opravdu pekelně zdraží, což jim přinese samé výhody: zisky na stejné nebo spíš vyšší úrovni od výrazně bohatší (a tedy v úhrnu méně problematické) klientely a zároveň menší externality dané mnohem menším počtem návštěvníků. Nic jiného fungovat nemůže.

Jako u nás vždy: zatímco dámy si vezmou hezké šaty, stráví dopoledne u kadeřnice a na kosmetice, pánové si vezmou tenisky a tričko a aby se neřeklo, hodí přes to nějaké plus mínus sako. Nejspíš v tom chodí i na ryby.

Lidi, nikdo se na vás nezlobí, že jste na to tehdy koukali, když nic lepšího nebo aspoň jiného nebylo. Dokonce ani není třeba se za to stydět, ostatně v každé době člověk musí nějak žít. Ale vážně si nemusíme nalhávat, že to nebyla totální politická agitka, jejíž odpudivost a zatuchlost je dávno patrná už z velké dálky.

Takže prostě další český film, ach jo.

To je opravdu strašný lapsus, takhle to zmatlat. Tady náš místní kameník seká písmo na náhrobcích rovnou do mramoru bez předkreslení a rozměření a vždycky to udělá perfektně. Viděl jsem ho pracovat na vlastní oči a bylo to fascinující. A ve Vatikánu, kde mohou srovnávat s absolutní historickou špičkou klasického písma i kamenické práce, je taková chyba absolutně nepochopitelná a neomluvitelná.

Všechny dálnice krajinu hyzdí a to velmi brutálně. Naopak dálnice nedodělaná, z níž je patrné jen tu a tam nějaké torzo, ji hyzdí relativně nejméně. Naopak do krajiny vnáší zvláštní zadumanou romantiku.

Každý ruský neúspěch je důvodem k aspoň malé radosti. V tomhle jsem jednoduchý člověk.

Málo se hovoří o tom, že přesně tohle je jedna z výrazných externalit alkoholu a alkoholismu, tedy výrazná korelace se zločinností a s náklady na nápravu a trest. Odpůrci elektromobility třeba rádi počítají poslední pětník, který stojí těžba kobaltu někde v Africe a převoz každého gramu letadlem nebo lodí, každý šesták ztráty prodejní ceny a tak. No a skryté náklady alkoholu jsou přesně tohle: neštěstí, nehody, těžká ublížení na zdraví, vraždy, starost o vězně, péče o zraněné a náprava hmotných škod.

Jsem muzikant a u nás to chodí takhle: do not se věc má napsat tak, aby se to snadno četlo a každý to pochopil. To často znamená informace tuplovat, napsat něco navíc, aby se opravdu vyloučil omyl. Protože smyslem není někomu zatěžovat mozek, ale naopak mu pomoci. Sice víme, že třeba posuvka platí vždycky jenom pro jeden takt, ale raději v tom příštím taktu označíme konec její platnosti. Takže když je třeba zničehonic snížit rychlost na 50 km/h, muzikant by tam prostě nalepil padesátku v červeném kroužku a ne jenom nějakou šedivou ceduli, která ukončuje platnost předchozího značení.

Kdo jakkoli omlouvá nebo dokonce adoruje Rusko, ten omlouvá či adoruje tohle. Tohle - tedy likvidovat novináře - mimochodem doporučoval náš bývalý prezident Putinovi.

Práce kvapná málo platná.