Asi nelze souhlasit do slova a do písmene s celým článkem, ale klobouček před autorovou snahou o objektivní a nestranný pohled na problematiku, což je právě to, co řadě lidí bude nejvíce vadit.

K tomu se nedá nic moc dodat. Z uvedeného je zřejmé, pan poradce prezidenta Kolář má vazby na jiné složky ( lidi, skupiny, orgány ) v USA, než jsou ti, kteří podporují Trumpa. U pana prezidenta je to zřejmě podobné, pouze je to prostřednictvím poradce Koláře. Je na každém, aby si vyhodnotil sám pro sebe, co to znamená. Jedno je jisté, pan poradce ( a dokonce ani pan prezident ) nejsou Česko, ale jen lidé, kteří dočasně ovlivňují chování Česka vůči USA, a to nějak v případě vládnoucího deep state Demokratů a jinak v případě, že se prezidentem stane Trump. Česko jako takové je natolik nevýznamné, že jeho názory jsou pod rozlišovacími vlastnostmi USA, ať tam již vládne kdokoli. A že pan Kolář přijde o nějaké vlivné známosti a tím i možnosti? No to se prostě stává.

Pokud odhlédneme od možnosti naplnit stranické pokladny či namastit si vlastní, jak píše jeden z přispěvatelů, tak vnímání Ruska Polskem je celkem pochopitelné. Historicky došlo k opakovanému dělení Polska a Rusové u toho byly vždy. To, že Poláci naopak historicky neváhali ukrojit si dílky sousedních států jakmile k tomu byla příležitost není podstatné. Současné Polsko hraje výrazně americkou kartu, neboť s USA žádnou špatnou historickou zkušenost nemají a chtějí se stát pro USA nepostradatelnými obhájci jejich zájmů. Současně tak mají v zádech Američany jak proti Rusům, tak i proti Němcům, ale i proti Ukrajincům. Z ostatních strach nemají. Takže z hlediska Polska celkem historicky pochopitelný způsob uvažování. Na rozdíl od rusofóbních Čechů, kteří s Ruskem nesousedí, mají s ním sice také špatnou historickou zkušenost ( 1968 a násl. ), ale vůči Němcům, kteří jim způsobili historicky násobně větší újmy, fobii nemají. S demokracií či autoritativním režimem, jak si mnozí myslí, to nemá nic společného. Státy své zájmy, ať již domnělé či smyšlené hájí bez ohledu na panující režim. A že platí dnes spojenci, zítra nepřátelé, si snad uvědomují i ti, kteří nejsou v historii zrovna kovaní.

Svatá prostoto. Opravdu jsem si nemyslel, že se dožiju toho, aby zde na SEZNAMU byl publikován článek, který popisuje realitu takovou, jaké opravdu je. Jediné, co chybí je, že Rusko mělo v rozhodné době informace ( ať již pravdivé bebo zpravodajsky podvržené ), že Ukrajina chystá v krátké době útok na dvě odtržené republiky s cílem je znovu získat pod svoji kontrolu. Jinak je článek naprosto přesný a obsahu je v něm i možná nechtěné sdělení o účelových a ideově zbarvených tvrzeních tzv." kolektivního západu", jak se Rusko chystá chystá vojensky obsadit celou Ukrajinu a všechny bývalé satelity SSSR, případně i další země. Ještě bych dodal, že Putin totálně zklamal jako bývalý špion, když neprokoukl, že to, co se stane, bude znamenat dlouhodobé poškození Ruska na vnitřní i mezinárodní úrovni. Jenže, jak je to obvyklé všude na světě, státy své chyby nepřiznávají.

Samozřejmě, že zdraví je základním předpokladem k výkonu takřka všeho. Na věku a s tím do značné míry souvisejícím zdraví nezmění nikdo nic, dokonce ani fandové jedno či druhého kandidáta na prezidenta USA. Přesto je historicky dokázáno, že i nemocný prezident ( král, diktátor apod.) může vykonávat svoji funkci dobře nebo i skvěle. Abychom nechodili daleko, tak třeba Delano Roosevelt. Společným zájmem rozhádaných a fanouškovsky naladěných Čechů by mělo, aby byl zvolen ten, který he schopen přinést do současného světa větší stabilitu, předvídatelnost, potřebnou míru úcty k jiným národům, zřízením a vědomí, že Amerika zde není od toho, aby bačovala celý svět. USA jsou nebezpečné především samy sobě právě svojí rozpolceností a nevraživostí obou kandidátských táborů. V živém přenosu zde můžeme vidět, že ani demokratické zřízení není žádnou zárukou, že z voleb vzejde inteligentní, moudrý a schopný vůdce národa, což je s ohledem na oba kandidáty zřejmé. A to je opravdu velká škoda pro celý svět.

Položit do úvodu otázku, kterou cestou se SOCDEM vydá, jestli Demokratickou, či konzervativně-nacionální, je velká novinářská prase.ina. Korektní otázka by byla, zda to bude cesta liberálně progresivistická nebo konzervativně-národovecká. Obě cesty mohou, ale také nemusí, být demokratické.

Domnívám se, a nemyslím to jako pokus o špatný vtip, že by stálo za to, aby byly důkladně prozkoumány majetkové poměry paní von Leyen, případně majetkové poměry dalších osob a nichž by bylo možné se důvodně domnívat, že by mohly ukrývat její majetek. Nelze vyloučit, že výsledek by překvapil.

Já především myslím, že vaše babička by byla hodně překvapená z toho, co z vás dokáže vypadnout. Vládnoucí strany sice můžete titulovat jako demokratické, ale takové značení si plně zaslouží všechny další strany, které nezpochybňují naši Ústavu, neboť právě ta je kritériem demokracie. A to, pokud je mi známo, nezpochybňují ani vaši populisté a dokonce ani vaši proruští patolízalové. Pokud by však přesto došlo k tomu, že se v této republice někdo vážně bavit o systémové změně společensko-politického zřízení, tak ani to automaticky neznamená útok na demokracii jako takovou, neboť systémová změna paradoxně může znamenat snahu o více demokracie. A to se nebavíme o nákupech hlasů při sjezdech či jiných obdobných sletech demokratických stran, kde se volí nové vedení a přijímají programové dokumenty, ani o zákulisních dohodách stranických šíbrů, a už vůbec se nebavíme o podstatě demokracie jako vládě většiny s umožněním fungování menšiny, neboť se lze obtížně tvářit, že většina vzešlá z voleb, v nichž byla volební účast plus mínus 30%, v případě senátu ještě daleko méně, je většinou demokratickou. Vaše babička by nejspíše řekla, starej se o to, aby to, co řekneš mělo hlavu a patu, a nebylo jen výpotkem nedostatečné mozkové činnosti.

Likvidací strany je představa, že se 2-4% preferencí či volebním výsledkem 2,8% se dělá politika, která může něco ovlivnit. Sociálně demokratická je již z podstaty plebejská a vždy se dělala po hospodách a ulicích. Tomáš Petříček je bezva kluk, ale nikdy nezažil, jaké to je nemít na zplacení některé složenky nebo se rozhodovat, jestli děti pojedou na školní výlet nebo dostanou nové boty. O Petře Buzkové nemůžu říct, že by byla bezva holka. Přesto akce olovo vůči byla vůči ní čisté svinstvo.

Nová předsedkyně to mít mít hodně těžké. Nelze dopředu říct, že to bude další neúspěch ( asi by byl poslední ), ale lze už teď říct., že zaměření politiky na sociální jistoty, zvyšování daní, boj za co největší přerozdělování stále se zmenšujícího koláče a navíc v době, kdy většina legislativy již přichází z Bruselu, je v ČR do značné míry k takovému neúspěchu předurčeno. Jiná věc by byla, kdyby SOCDEM byla schopna představit voličům věrohodný (!) a realizovatelný (!) ekonomický program, který by zdroje pro štědřejší sociální politiku vytvářel, stejně jako pro zdravotnictví, školství a bezpečnost. To je však v současnosti limitováno nadnárodními institucemi, především silou tlačeným green dealem, ovládnutím klíčových ekonomických subjektů zahraničním kapitálem, stejně jako cíleným zdražováním energie a v důsledku toho stále větší nekonkurenceschopností Evropa, což vše je znakem v podstatě lokajské a periferní politiky. Přitom všem platí, že bez zásadní změny výše uvedeného bude stát a většina obyvatelstva dále chudnout. V takovém prostředí silnou sociální politiku dělat prostě nejde. No a systémovou či alespoň zásadní změnu v ČR nechce téměř nikdo, a pokud by snad i chtěl, tak se bojí ( oprávněně ), že by ho to smetlo. Jinými slovy bludný kruh z něhož je těžké vystoupit a nemyslím si, že by na to Jana Maláčová měla, a to ani společně s pěti Konečnými. Konsenzus na nutnosti zcela zásadních změn se bude vytvářet dlouho, pomalu, obtížně a určitě ne v jen v malém státě bez vlastních politik, jako je ČR.

Je dobře, že v ČR máme "novináře", kteří se ani nesnaží budit zdání objektivity a po vzoru všech "Kojzlarů" bojují otevřeně za tu !pravdu" o níž jsou bytostně přesvědčeni. Je zřejmé, že pan autor by sociální demokracii nevolil ani kdyby měl ruku v palečnici. To mu však nebrání dávat knížecí rady, které podle jeho názoru můžou tuto partaj resuscitovat k životu. Na rozdíl od něj si myslím, že sociální demokracii nemůže pomoci z agonie nic jiného než odvaha. Jde o odvahu omluvit se všem voličům za všechny chyby, přešlapy i nesporný podíl na politickém marasmu, který ovládl prakticky všechny současné partaje, a který spočívá v principu v tom, že nedělají politiku, ale politikaří. Pokud si SOCDEM poprvé v polistopadové historii uvědomí, že děla politiku znamená zabývat se problémy lidí v této zemi a nabízet ji řešení těchto problémů bez ohledu na to, zda je takové nabízené řešení levicové nebo pravicové, populistické nebo liberální či konzervativní. To totiž ještě nikomu nikdy nepomohlo. Musí jasný cíl na němž se většinově shodnou a v čele lidi, kteří pro dosažení tohoto cíle budou dělat vše a nenechají se od nikoho ani koupit, ani zastrašit novinářskou soldateskou. Musí hovořit jednoduše, jasně a jednoznačně a především pravdivě, i když ta pravda nebude vždy příjemná a tzv. "politicky chytrá" a bude třeba i hodně bolet. Pak můžou mít šanci už jenom proto, že se budou odlišovat od všech ostatních. Obávám se však, že lidi tohoto typu v SOCDEM nejsou, stejně jako nejsou v ostatních současných politických stranách.

Je to hodně velké zjednodušení. Svět jednoduchý není a už vůbec není černobílý. Blíže realitě by bylo - liberální demokracie jako směsice multikulturismu, levičáských ideí ( nikoli levicových ), sociálního inžernýství se snaží přesvědčit zbytek světa, že tím nejlepším, co lidstvo mohlo potkat a všichni, kdo si to nemyslí, jsou ti špatní. Výjimku z toho tvoří ti, kteří svůj nedostatek v ideích liberální demokracie kompenzují protiruským, případně alespoň protičínským postojem. Pro potřeby obhájit tyto své idee pak liberální demokracie zásadně používá metodu dvojího metru. Namísto pochopení pro jiné typy státních režimů šíří předsudečnou nenávist, opět s omluvenkou pro vše protiruské a protičínské. Ano, prezident má pravdu v tom, že Rusko nesdílí naše myšlenky a hodnoty ( podobně jako celý muslimský a budhistický svět a zhruba půlka USA ). Jenže logicky musí následovat otázka, zda to je zločin?

Kdyby měla babička gule, byl by to dědeček. Přesto, je téměř jisté, že pokud by Ukrajina ponechala ve své Ústavě neutralitu a nenahradilo by ji proklamací o vstupu do NATO, Rusko by neprovedlo svoji agresi. Nepřišla by o část území, a kdyby byla prodloužena s Ruskem smlouva oi jeho základně na Krymu, tak i ten ji mohl zůstat. Cena za to by byla jakási polosuverenita, protože by pokračoval silný ruský vliv na některé segmenty politiky Ukrajiny. Ale tak tomu je větší či menší míře u spousty států, kde mají k jejich smůle velmoci své zájmy. Na druhé straně by zde nebyly sta tisíce mrtvých a zmrzačených Ukrajinců a možná ani tak masivní migrace. Toto si měli dát Ukrajinci na misky vah. Současně platí, že situace využili některé velmoci, především USA, protože pro ně proamerický stát velikosti Ukrajiny v sousedství a tzv. na dostřel Ruska, byl pochopitelně velkým lákadlem. K tomu pak stačí již jen přičíst osobní byznysové zájmy nejmenovaných politiků, a na válku bylo úspěšně zaděláno. O demokracii a lidská práva zde opravdu nikde nešlo, tak jako téměř nikde.

Jako už několikrát, musím zdůraznit, že diskuze pod články na netu je natolik prostorově omezená, že umožňuje pouze heslovité vyjadřování, mnohdy bez potřebné argumentace. Navíc, bohužel(!!!), nemalé části přispěvatelů žádná argumentace nechybí, spíš je naopak obtěžuje, protože už vyžaduje nějaké znalosti a nějaké přemýšlení. O to jsou jejich názory radikálnější a jednoznačnější. Takže - historie, stejně jako lidský život, nebývá černobílá a jednoznačná. Je možné, per partes, i na nacistickém režimu nacházet světlá místečka. Nicméně už samotná zrůdná filosofie a rasistická podstata nacizmu je jednoznačně odsouzeníhodná, z pohledu Slovanů zejména. A to na rozdíl od komunistické ideje boje za osvobození pracujících a chudých, kde se jako zrůdná ukázala až praxe. Proto také také dávat na roveň nacismus a komunismus vždy kulhá na obě nohy. A revize dějin, konkrétně pak revize výsledků Jaltské konference jako důsledku vítězství nesourodých spojenců, běží intenzivně již řadu let a je stále intenzivnější. Že jedním z původně ne úplně chtěných výsledků Jalty bylo blokové uspořádání světa a nakonec studená válka, je prostě historický fakt. Že v důsledku blokového uspořádání se odehrály nejrůznější svinstva a hrůzy, včetně mnoha proxy válek, je také fakt. Že zásadně ve větší míře to odneslo obyvatelstvo východního bloku je také fakt. Že odsouzení zejména 50tých let je zcela na místě, je z tohoto pohledu zcela správné. Nicméně intenzivní poukazování právě pouze na svinstva 50tých let ve východním bloku je v současné době dobře vyhnojenou půdou pro revizi nacismu je bohužel taky fakt.

Nevím, co a jak Rusko v Evropě testuje. Ale je neoddiskutovatelný fakt, že Evropa se snaží všemožně poškodit Rusko a Rusko se všemožně snaží poškodit Evropu, přičemž současně platí, že obě strany poškozují tímto jednáním především samy sebe.

Má-li něco dopadnout špatně, dopadne to ještě hůř. Způsob, který kolektivní západ zvolil a stále obhajuje k prosazování fixní ideje, že parlamentní demokracie je tak dobrý typ vládnutí, že jej musí (!!!) převzít každý, na koho ukáže, se ukazuje jako ne zcela dobrý pro mírovou koexistenci různých režimů, filosofií a politik. Tím, že o tom nepřipustíme ani diskuzi, ještě neznamená, že nás reality nepřeválcuje.,

Je mi líto, ale dle mého názoru nemají pravdu ti, kteří článek označují a hámotinu a autora za osobu slabší na duchu. Toto je velmi seriozní pokus o účelově výběrové hodnocení velmi nedávné historie, v současnosti ani zdaleka výjimečný. Domnívám se, že autor splnil všechny předpoklady, aby mohl psát učebnice dějepisu pro základní a střední školy. Mohu se pochopitelně mýlit a je možné připustit i variantu, že autor tomu, co napsal skutečně věří. Nezdá se mi však pravděpodobná.

Vypada to s pravnim statem v CR vylozene dobre. Prispevky typu "Za mne meli srovnat Belehrad se zemi" o tom jasne svedci stejne jako zarazeni tech, kteri se vyslovili proti bombardovani Srbska mezi proruske svabi. Podstaou opreace v byvale Jugoslavii bylo, ze zde nekolik statu melo sve zajmy na rozbiti Jugoslavie, ktera predstavovala regionalni (balkanskou) velmoc. Jednalo se predevsim o USA, ktere obecne nemaji rady ty staty, ktere jsou natolik vlivne, ze jsou schopny regionalne predstavovat na USA nezavislou politiku, Italii, Rakousko a Nemecko. Tento spolecny zajem vedl k nadiktovani pro Jugoslavii neprijatelnych mirovych podminek. A pak jiz mohla operace s cilem rozbit Juslavii zacit. Soucasne plati, ze vzajemna nevrazivost mezi jednotlivymi narody Jugoslavie mela historicke souvislosti a nemusel ji nikdo nejak extra prizivovat. To je ale jiny pribeh, nez ucelove rozbiti statu.

V první řadě, článek je zkratka, která neobsahuje ( nemůže ) řádnou argumentaci ani toho, co bylo před r. 89, ani toho, co bylo po něm. Za druhé - zcela objektivně se nemůže jednat pouze o srovnání dvou režimů, ale prostě doby a vývoje. Tak jako padesátá léta byla jiná než osmdesátá, tak devadesátá byla jiná, než je současnost. A není to jen o technických věcech, je to i poznání, o společesnké objednávce apod.. V celé historii lidstva měla každá doba své plusy a mínusy, někdy bylo víc těch, jindy druhých, ale vždy platilo, že se postupně kvalita života a poměry lidí s mnoha výkyvy zlepšovaly. Chápu jak ty, kteří mají tendenci s nostalgií vzpomínat na věci, které se jim líbily a vytěsňovat ty, které už tak pěkné nebyly. Chápu i ty, kterým bylo v tehdejší době ublíženo, mnohdy i hodně a nemají vůli ani odpustit, ani zapomenout, a proto nedokážou ( stejně jako ti první ) hodnotit objektivně. Co opravdu moc nechápu, je současná téměř absolutní rusofobie, když přece nám Čechům historicky nesrovnatelně více ublížili Němci ( na to by řada lidí také ráda úplně zapomněla ) než Rusové, což lze i exaktně doložit např. počty mrtvých. A ve zbytku lze říci, že spoustu špatného jsme si za socíku a dnes kapitalismu zavinili sami tím naším věčným vlezdoprdelkovstvím dříve Moskvě a dnes tzv. kolektivnímu Západu. Snad právě toho si nás tak málo váží jak Rusové, tak ti na Západě.

Když dovolíte, přece jen si dovolím věřit víc svým prarodičům a rodičům ( těm bylo v r. 1945 15 ), kteří mi o tom jako klukovi vyprávěli. Děda, jako téměř každý železničář byl národní socialista ( byl po r. 1948 dán jako výpravčí do předčasného důchodu za to, že zastavil a dál nepustil vlak jedoucí ze severu na podporu Gottwalda do Prahy ). To dodávám navíc jen jako odpověď přispěvateli Davidu Horákovi a jemu podobným. Ona se historie dá překroutit, přepsat či jinak znásilnit, ale ona ta mrcha pravda vždycky nějak přežije a zase vypluje.