Když bydlíte v paneláku s kočkou, tak ta musí celý svůj kočičí život strávit doma.
Jestliže žijete ve vlastním domě se zahradou, a vaši sousedé taky, je pro kočku nejvhodnější naučit ji odmalička chodit do zahrady. (Pokud to není dospělá zaběhlá kočka.) Vedlejší výhodou tohoto způsobu kočičího života je to, že nemusíte mít pro ni doma „kočičí záchod" – má-li ,potřebu', řekne si o to sama (zaškrábá o podlahu). Je-li v okolí koček víc, každá kočka si vytvoří svůj vlastní kočičí revír, a ten si hlídá. Kocouři naopak navštěvují okolní kočičí 'revíry' (a 'značkují' je).
Tam kde žijí kočky, neexistují hlodavci. (Když jsme si pořídili mladého kocoura, vypustili jsme jej do zahrady. Ten se nám jednou vrátil do 4. patra pochlubit se uloveným potkanem. Moje máma s hrůzou a křikem vyskočila na židli). Je pravda, že kočky loví ptáky. Jenže ptáci jsou inteligentní (víc než někteří politici), a naučí se vyhýbat se místům, kam se mohou kočky dostat (tím se naučí vyhnout se i jiným predátorům).
To, jakou měl kdo vojnu, záleželo na mnoha okolnostech: u jakého útvaru sloužili (čím menší, tím lepší). U jakého druhu zbraně: nejhorší asi motostřelci (pěšáci). K jaké odbornosti byl kdo povolán (nejlíp na tom byli asi spojaři). A vůbec nejdůležitější bylo to, jaká v jednotce vznikla parta! – Čím jednotnější, tím pevnější... Také záleželo na postoji velitelského sboru (lampasáků).
Já jsem zažil celou dvouletou službu; první rok coby „bažant" v západních Čechách. – Žádnou šikanu jsem nezažil. (Asi proto, že moji nadřízení neměli potřebu léčit svoje mindráky.) Druhý rok vojny jsem prožil u nového malého útvaru na východě Slovenska. – tam jsme se, čerství „mazáci", sešli ze všech možných posádek ČSSR, a stala se z nás parta, se kterou nikdo nemohl „vyjebat". Důkazem je to, že jsem i po 60 letech s několika z nich v kontaktu. (Dva z nich tento svět už opustili, jsou ale v kontaktu se mnou jejich dcery...)
K pojmu „smrt" se mohu vyjádřit svým vlastním „zážitkem": zničeho nic jsem se „probudil" v posteli na ARO... Jak jsem se tam dostal a proč, jsem neměl nejmenší potuchy. A taky jsem neměl tušení od kdy a jak dlouho už tam ležím. (Deset dní, jak jsem byl informován.) Prostě jsem se octl „na věčnosti" – přestal jsem existovat jak v prostoru, tak v ČASE.
– Žádný „tunel se světýlkem na konci tunelu", ani nic úžasného, ani fascinujícího...
(Na tu „událost" mám na pravém zápěstí dosud „stigma" po zavedení sondy do srdce...)
Proč bych chtěl návrat ke vládě „dělnické třídy":
Protože pokud bych se narodil jako příslušník jiné ,třídy', třeba buržoazní, vykořisťovatelské, například v rodině živnostníka (třeba pekaře), obchodníka (mlíkaře), právníka (opravdového, ne rychlokvašeného po r.'48 anebo po '90 v Plzni), či sedláka (kulaka), měl bych zaručeno že se automaticky stanu sám příslušníkem té vládnoucí, tedy dělnické třídy. Mělo by to svoje výhody; jako popelář či podavač na stavbě bych měl větší plat než třeba učitel, dílenský mistr ve fabrice, nebo konstruktér. Měl bych minimum starostí; vůbec bych se nemusel starat o práci – „dělnická třída" by mi vždycky nějakou našla, bez ohledu na kvalifikaci. Šanci měl ,tenkrát' každý; holičský tovaryš nebo řezník (pokud byli „třídně uvědomělí”), se mohli stát ředitelem podniku, JZD, náčelníkem štábu útvaru armády, či usvědčovat zavilé nepřátele, podrývající naši pevnou hráz socialismu. Potřebnou kvalifikaci zajišťovala červená knížka se srpem a kladivem. (Zářným příkladem je jistý truhlářský tovaryš, který se, díky svojí pílí získanou dovedností v oboru „jak zakroutit buržoasii krkem“, stal prezidentem republiky). Umělec či profesor se mohl stát řidičem traktoru nebo ošetřovatelem dojnic (Příkladem budiž docent fyziky z VUT, kterému strana umožnila vymanit se ze zatuchlého prostoru laboratoře do zdravého prostředí malebné Vysočiny, věnovat se tam sběru králičích kožek.)
K té informaci pana historika Fidlera: „20. listopadu? Vždyť to bylo teprve v pondělí po páteční demonstraci, ta informace o dění v Praze se teprve rozšiřovala do dalších měst a na další vysoké školy. Pochybuji, že by o tom na škole v Bratislavě vůbec věděli, co se děje,“
– To co se tehdy dělo v Praze, se během několika hodin rozšířilo jak v Brně tak v Bratislavě, a to prostřednictvím rakouské televize (na kterou měli všichni naladěné antény).
Hned v pondělí se sešli všichni studenti (píši za Elektrofakultu) v aule na Úvoze, a po schůzi vyrazili společně manifestovat na Náměstí Svobody. (Z celé fakulty jsme tam byli tři zaměsrnanci.) V úterý se konala schůze celé katedry, kde jedna polovina kolegů varovala: "Pozor, ať na to nedoplatíme! Máme rodiny a děti!..."
Pane Středulo, Vy buďto nevíte, anebo "nevíte", že v době kdy gen. Pavel zahajoval svoji vojenskou kariéru, 'červená knížka' byla nutnou podmínkou. Bez ní by každý důstojník 'lidové armády' skončil maximálně jako nadporučík.
Podotýkám, že nejsem voličem gen. Pavla. Avšak z důvodu Vaší podraznické 'agitace' rozhodně nebudu volit ani Vás...
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Proč bych chtěl návrat ke vládě ,dělnické třídy':
Protože pokud bych se narodil jako příslušník jiné ,třídy', třeba buržoazní, vykořisťovatelské, například v rodině živnostníka (třeba pekaře), obchodníka (mlíkaře), právníka (opravdového, ne rychlokvašeného po r.'48 anebo po '90 v Plzni), či sedláka (kulaka), měl bych zaručeno že se automaticky stanu sám příslušníkem té vládnoucí, tedy dělnické třídy. Mělo by to svoje výhody; jako popelář či podavač na stavbě bych měl větší plat než třeba učitel, dílenský mistr ve fabrice, nebo konstruktér. Měl bych minimum starostí; vůbec bych se nemusel starat o práci – „dělnická třída" by mi
vždycky nějakou našla, bez ohledu na kvalifikaci. Šanci měl ,tenkrát' každý; holičský tovaryš nebo řezník (pokud byli ,třídně uvědomělí'), se mohli stát ředitelem podniku, JZD, náčelníkem štábu útvaru armády, či usvědčovat zavilé nepřátele, podrývající naši pevnou hráz socialismu. Potřebnou kvalifikaci zajišťovala červená knížka se srpem a kladivem. (Zářným příkladem je jistý truhlářský tovaryš, který se, díky svojí pílí získanou dovedností v oboru „jak zakroutit buržoasii krkem“, stal prezidentem
republiky). Umělec či profesor se mohl stát řidičem traktoru nebo ošetřovatelem dojnic (Příkladem budiž docent fyziky z VUT, kterému strana umožnila vymanit se ze zatuchlého prostoru laboratoře do zdravého prostředí malebné Vysočiny, věnovat se tam sběru králičích kožek.) Kdo ve svém oboru vynikal (překračoval pracovní normu), byl odměněn: dostal diplom, případně „čestný odznak“.
1 odpověď