"Profesionálové se satelity" by dokázali udělat během několika hodin z Afghánistánu jeden velký kráter. Což ovšem z politických důvodů nesměli.
– Dááávno už vystihl spisovatel Patrick Ryan ve svém díle „Jak jsem vyhrál válku", jak se jeden veterán z Afgánistánu vyjádřil, že „lstivé Afgánce nelze porazit"...
Na rotného s VŠ asi těžko. A cestičku měl umetenou dobrým kadrovým profilem svých rodičů...a to mu jistě nevadilo. Prostě svou kariéru podřídil všemu, včetně poslušnosti bývalému režimu. Věděl moc dobře proč to dělá, akorát když vstupoval v roce 1985 do strany, tak nečekal, že se to za čtyři roky zvrtne. Potom mu nezbývalo nic jiného než převrátit kabát a tvrdit, že ve svých 24 letech nebyl ještě natolik mentálně vyspělý, aby mohl vyhodnotit svůj vstup do KSČ jako nesprávný.
Na té VŠ – VAAZ (Vojenská akademie Antonína Zápotockého), bylo základním předpokladem studia členství v KSČ.
Babiše nemusím. Pavla nikdo nenutil, aby vstoupil do KSČ. Kdo nechtěl ten kandidátku nepodepsal.
Prostě chtěl budovat kariéru za každou cenu. Složil přísahu ČSLA pod záštitou KSČ. To ho také někdo nutil? Doma byl takhle veden, ale v dospělosti si může o svém osudu snad rozhodnout každý sám. Takže pouze kecy v kleci na obhajobu komouše na hradě. Je to smutná story.
V té době o svém osudu nikdo nerozhodoval sám. Kdo chtěl pro sebe jinou kariéru než být furt příslušníkem „vládnoucí dělnické třídy", tak musel podepsat kandidátku do KSČ. Ten „komouš na hradě" by to bez „červené knížky" dotáhl akorát na rotného... (Už když chtěl kdokoliv po základce na střední školu s maturitou, tak se k tomu vyjadřovaly pouliční drbny, zvané uliční důvěrnice.)
Píšete nesmysli , jsem ročník 49 , a nic co jste zpatlal v "článku" není pravda , do jídelny chodil kdo chtěl , je pravda že hloupější děti si mysleli , jako vy , že jim učitelé ubližují .Vyplatí se vám takovéto články psát , jistě vás někdo k tomu nabádá .
Do školní jídelny nechodili ti co chtěli, nýbrž proto, že museli. Tenkrát v 50. a 60. letech museli pracovat oba rodiče, aby si byli schopni zařídit domácnost. A to byl taky důvod, proč školní jídelny existovaly.
Proč bych chtěl návrat ke vládě „dělnické třídy":
Protože pokud bych se narodil jako příslušník jiné „třídy", třeba buržoazní, vykořisťovatelské, například v rodině živnostníka (třeba pekaře), obchodníka (mlíkaře), právníka (opravdového, ne rychlokvašeného po r.'48 anebo po '90 v Plzni), či sedláka (kulaka), měl bych zaručeno že se automaticky stanu sám příslušníkem té vládnoucí, tedy dělnické třídy. Mělo by to svoje výhody; jako popelář či podavač na stavbě bych měl větší plat než třeba učitel, dílenský mistr ve fabrice, nebo konstruktér. Měl bych minimum starostí; vůbec bych se nemusel starat o práci – „dělnická třída" by mi vždycky nějakou našla, bez ohledu na kvalifikaci. Šanci měl „tenkrát" každý; holičský tovaryš (pokud byl „třídně uvědomělý”), se mohl stát ředitelem podniku, JZD, či náčelníkem štábu útvaru armády (zářným příkladem je jistý truhlářský tovaryš, který se, díky svojí pílí získanou dovedností v oboru „jak zakroutit buržoasii krkem“, stal prezidentem republiky). Umělec či profesor se mohl stát řidičem traktoru nebo ošetřovatelem dojnic (Příkladem budiž docent fyziky z VUT, kterému strana umožnila vymanit se ze zatuchlého prostoru laboratoře do zdravého prostředí malebné Vysočiny, věnovat se tam sběru králičích kožek.)
Ta vedoucí síla se nestarala pouze o hmotné blaho nás, prostých lidí, především se starala o duchovní povznesení celého národa. Ideovým pilířem komunismu je nevíra v žádného boha. Tato ,víra' byla zakotvena v církvi ateistické. Jejím prorokům, Marxovi, Engelsovi a Leninovi byla prokazována mimořádná úcta při každé příležitosti, například na poutích 1.máje, výročí VŘSR, a běžně na každé schůzi KSČ. Jejími misionáři byli ateističtí propagandisté. Ateistická víra má tu úžasnou vlastnost, že k jejímu pochopení není potřeba žádného vzdělání. Naopak se však její misionáři mohli chlubit hlubokým vzděláním, získaným ve Večerní univerzitě Marxismu-Leninismu (VUML) v oboru zvaném „vědecký materialismus”. (Nejpádnějším argumentem dokazujícím neexistenci boha byla vesmírná mise sovětského kosmonauta Gagarina, který po obletu zeměkoule dosvědčil, že ve vesmíru nepotkal žádného anděla.)
Proč bych chtěl návrat ke vládě „dělnické třídy":
Protože pokud bych se narodil jako příslušník jiné „třídy", třeba buržoazní, vykořisťovatelské, například v rodině živnostníka (třeba pekaře), obchodníka (mlíkaře), právníka (opravdového, ne rychlokvašeného po r.'48 anebo po '90 v Plzni), či sedláka (kulaka), měl bych zaručeno že se automaticky stanu sám příslušníkem té vládnoucí, tedy dělnické třídy. Mělo by to svoje výhody; jako popelář či podavač na stavbě bych měl větší plat než třeba učitel, dílenský mistr ve fabrice, nebo konstruktér. Měl bych minimum starostí; vůbec bych se nemusel starat o práci – „dělnická třída" by mi vždycky nějakou našla, bez ohledu na kvalifikaci. Šanci měl „tenkrát" každý; holičský tovaryš (pokud byl „třídně uvědomělý”), se mohl stát ředitelem podniku, JZD, či náčelníkem štábu útvaru armády (zářným příkladem je jistý truhlářský tovaryš, který se, díky svojí pílí získanou dovedností v oboru „jak zakroutit buržoasii krkem“, stal prezidentem republiky). Umělec či profesor se mohl stát řidičem traktoru nebo ošetřovatelem dojnic (Příkladem budiž docent fyziky z VUT, kterému strana umožnila vymanit se ze zatuchlého prostoru laboratoře do zdravého prostředí malebné Vysočiny, věnovat se tam sběru králičích kožek.)
Nejpádnějším důkazem obrovské životní úrovně našich pracujících svědčí jejich nesmírná kupní síla – jakmile se v obchodě objevilo cokoliv, jedno jestli chleba, mléko, lednička nebo pračka, a především maso (nebo taky pomeranče), tak to během pár chvil zmizelo.
Na uvedených předchozích i následujících vymoženostech pracujícího lidu měla absolutní zásluhu slavná komunistická strana – o její záslužnosti a nezpochybnitelné autoritě svědčí výsledky všech socialisticko-demokratických voleb od r. 1948 po 1988, kdy pokaždé získala 98,9 – 99,8 % hlasů.
A fungoval průmysl, postavily se elektrárny, přehrady a bytový fond, ze kterého těží ČR dodnes(35 let po revoluci) Co zvládl nový režim kromě brutálního rozkradeni národního majetku v 90. letech? Napadá mě ještě soustavné zadlužování státu.
Proč bych chtěl návrat ke vládě „dělnické třídy":
Protože pokud bych se narodil jako příslušník jiné „třídy", třeba buržoazní, vykořisťovatelské, například v rodině živnostníka (třeba pekaře), obchodníka (mlíkaře), právníka (opravdového, ne rychlokvašeného po r.'48 anebo po '90 v Plzni), či sedláka (kulaka), měl bych zaručeno že se automaticky stanu sám příslušníkem té vládnoucí, tedy dělnické třídy. Mělo by to svoje výhody; jako popelář či podavač na stavbě bych měl větší plat než třeba učitel, dílenský mistr ve fabrice, nebo konstruktér. Měl bych minimum starostí; vůbec bych se nemusel starat o práci – „dělnická třída" by mi vždycky nějakou našla, bez ohledu na kvalifikaci. Šanci měl „tenkrát" každý; holičský tovaryš (pokud byl „třídně uvědomělý”), se mohl stát ředitelem podniku, JZD, či náčelníkem štábu útvaru armády (zářným příkladem je jistý truhlářský tovaryš, který se, díky svojí pílí získanou dovedností v oboru „jak zakroutit buržoasii krkem“, stal prezidentem republiky). Umělec či profesor se mohl stát řidičem traktoru nebo ošetřovatelem dojnic (Příkladem budiž docent fyziky z VUT, kterému strana umožnila vymanit se ze zatuchlého prostoru laboratoře do zdravého prostředí malebné Vysočiny, věnovat se tam sběru králičích kožek.)
(O tom svědčí to že jeho koncepci drze okopírovala západoněmecká firma Porsche a nestydatě na tom vydělávala.)
O bydlení taky nemusel mít starost; každý v té době někde bydlel, anebo byl v pořadníku na bydlení (někdy třeba deset let). Kdo byl na nějakém strategickém a odpovědném postu, např. příslušník ozbrojených složek, dostatečně vysoko postavený funkcionář, ale i horník nebo hutník, ten dostal bydlení hned jak nastoupil. Ten kdo musel čekat, mohl si krátit čas čekání na bydlení svépomocnou výstavbou po šichtě v práci. Pracující měl zajištěnou pracovní dobu minimálně 48 hodin týdně, často s možností pracovat 12 i víc hodin denně, nebo taky v neděli. (Asi od r. 1960 se týdenní pracovní doba, k lítosti pracujících, populisticky zkrátila na 46 hodin (v sobotu se makalo pouhých 6 hodin, ale komu to nestačilo, mohl i déle). A asi od 1966 byly zavedeny „volné soboty", opět s možností vyžít se v práci i o těch sobotách. Po r.1969 byly oblíbené tzv. „pracovní soboty", po vzoru sovětských „subotniků". Také se konaly charitativní akce prostřednictvím „sbírek solidarity" ve prospěch třeba vykořisťovaných horníků v Británii (kteří měli asi desetkrát větší plat než horníci naši), nebo ve prospěch bojovníků proti kolonialismu (kteří se pak po osvobození z „koloniálního jha“, zbraněmi pořízenými ze sbírky vraždili navzájem).
Když člověk byl, anebo se stal příslušníkem vládnoucí, dělnické třídy (ani ne tak skutečné, nýbrž té „virtuální" – funkcionáři KSČ), měl zajištěno přednostní právo na vzdělání pro své potomky, čehož jsme svědky nyní, když nám vládnou takto vzdělaní potomci té předchozí vládnoucí třídy.
Vysoké školství mělo v té době úžasnou úroveň, o jaké se školám na západě mohlo jenom zdát: kam se však poděly ty nejdůležitější
předměty, jako „Dějiny dělnického hnutí", „Politická ekonomie", „Základy Marxismu-Leninismu", „Vědecký komunismus"? Co můžeme chtít po mladých magistrech, inženýrech, doktorech, kterým od r.1990 tyto předměty odpadly ze státnic? Pro objektivitu se musím zmínit také o zdravotnictví: když jsem dostal horečku, nešel jsem já k doktorovi, ten doktor přijel ke mně! (Jen jej musel někdo přivolat telefonem, což bylo ve městě jednoduché – k nejbližší telefonní budce to nebylo víc než 1 km. Horší to bylo na vesnici – tam byl telefon zpravidla jen u předsedy MNV, JZD, nebo v hospodě. – To je, přiznávám, trochu od věci...) Když objektivita, tak objektivita: to že lékař jezdil za pacientem i v jiných případech než bylo vyplnění úmrtního listu, byl zřejmě „přežitek" z doby před 2.WW. Stejně tak většina lékařů-praktiků v té době vystudovala před válkou. Mladí, pováleční lékaři, zpravidla odborně „zráli" v nemocnicích, a tak když například poslal starý praktik do špitálu pacienta s diagnózou „zánět srdce", mladí odborníci řekli „co nás bude starej felčar poučovat", a začali pacienta léčit na revmatismus; pacient po pár měsících umřel na zánět srdce...
Proč bych chtěl návrat ke vládě „dělnické třídy": Pokud bych se narodil jako příslušník jiné „třídy", třeba buržoazní, vykořisťovatelské, například v rodině živnostníka (třeba pekaře), obchodníka (mlíkaře), právníka (opravdového, ne rychlokvašeného po r.'48 anebo po '90 v Plzni), či sedláka (kulaka), měl bych zaručeno že se automaticky stanu sám příslušníkem vládnoucí, tedy dělnické třídy. Mělo by to svoje výhody; jako popelář či podavač na stavbě bych měl větší plat než třeba učitel, dílenský mistr ve fabrice, nebo konstruktér. Měl bych minimum starostí; vůbec bych se nemusel starat o práci – „dělnická třída" by mi vždycky nějakou našla, bez ohledu na kvalifikaci. Šanci měl "tenkrát" každý; holič (pokud byl „třídně uvědomělý”), se mohl stát ředitelem podniku, či JZD, umělec či profesor se mohl stát řidičem traktoru nebo ošetřovatelem dojnic. Kdo ve svém oboru vynikal (překračoval pracovní normu), byl odměněn: dostal diplom, případně „čestný odznak“. Ti nejpracovitější a nejuvědomělejší úderníci, kterým se navíc podařilo, díky příkladně skromnému životu, ušetřit asi dvě roční výplaty, byli odměněni poukazem na nejmodernější automobil, zvaný Spartak. Ještě o něco později, kdy se mladé socialistické společnosti, za nezištné pomoci neporazitelné SSSR, podařilo vymknout se imperialistickým intrikám, stoupla životní úroveň obyvatel natolik, že světově proslulá automobilka Škoda nestíhala uspokojovat lavinově narostlou poptávku po nejpokrokovější generaci automobilů Škoda-MB.
(O tom svědčí to že jeho koncepci drze okopírovala západoněmecká firma Porsche a nestydatě na tom vydělávala.)
O bydlení taky nemusel mít starost; každý v té době někde bydlel, anebo byl v pořadníku na bydlení (někdy třeba deset let). Kdo byl na nějakém strategickém a odpovědném postu, např. příslušník ozbrojených složek, dostatečně vysoko postavený funkcionář, ale i horník nebo hutník, ten dostal bydlení hned jak nastoupil. Ten kdo musel čekat, mohl si krátit čas čekání na bydlení svépomocnou výstavbou po šichtě v práci. Pracující měl zajištěnou pracovní dobu minimálně 48 hodin týdně, často s možností pracovat 12 i víc hodin denně, nebo taky v neděli. (Asi od r. 1960 se týdenní pracovní doba, k lítosti pracujících, populisticky zkrátila na 46 hodin (v sobotu se makalo pouhých 6 hodin, ale komu to nestačilo, mohl i déle). A asi od 1966 byly zavedeny „volné soboty", opět s možností vyžít se v práci i o těch sobotách. Po r.1969 byly oblíbené tzv. „pracovní soboty", po vzoru sovětských „subotniků". Také se konaly charitativní akce prostřednictvím „sbírek solidarity" ve prospěch třeba vykořisťovaných horníků v Británii (kteří měli asi desetkrát větší plat než horníci naši), nebo ve prospěch bojovníků proti kolonialismu (kteří se pak po osvobození z „koloniálního jha“, zbraněmi pořízenými ze sbírky vraždili navzájem).
... Přepočítávání všeho na průměrnou mzdu tehdy a nyní mohou fakt jenom pokrytci, protože každý ví, že průměrná mzda je cifra, do které jsou započítávány mzdy lidí s nadstandardními příjmy a že této cifry nedosahuje 70% populace. Víte kolik procent obnášel z platu nájem včetně nákladů na energie, vodu, plyn a teplo tehdy? 15-20%. Víte kolik je to dnes? 40-60% a přitom lidi bydlí v těch samých bytech v žádných nově postavených. Kolik bytů se postavilo tehdy a kolik za posledních 35 let? Absolutně nesrovnatelně v porovnáni s tehdy. Ano, postavilo se víc rodinných domů, tzv. bytových jednotek naplocho, kam se jezdí jen přespávat a kde není zavedená infrastruktura ve smyslu školky-obchody-služby, za kterými musí dojíždět. Proč si myslíte, že se tehdy rodilo o 15% víc populace? No protože lidi měli jistoty, že je stát a ti, co je nuceně volili, nenechají v blátě až po uši. V občanské oblasti měli lidé zastání a domy nepotřebovaly nedobytné zámky, mříže, elektronická zabezpečení a kamerové systémy, protože bylo téměř absolutní bezpečí. Kdo by chtěl rodit to tohohle marasmu, co je dnes, kdy nemáte žádnou budoucnost, protože liberalističtí a progresivističtí politici nevytvářejí prostředí, do kterého by se lidem chtělo rodit potomky, kterým ve školách vymývají mozky úplně stejně jako za socialismu. Všechno souvisí se státním zřízením a tím i ceny zboží a služeb, protože to zřízení a volení lídři vytvářejí pro to podmínky, čili mají na to velký vliv. Samostatnost existuje jen v přírodě, nikoli mezi lidmi, protože jste vždycky odkázána na společnost kolem...
Proč bych chtěl návrat ke vládě „dělnické třídy": Pokud bych se narodil jako příslušník jiné „třídy", třeba buržoazní, vykořisťovatelské, například v rodině živnostníka (třeba pekaře), obchodníka (mlíkaře), právníka (opravdového, ne rychlokvašeného po r.'48 anebo po '90 v Plzni), či sedláka (kulaka), měl bych zaručeno že se automaticky stanu sám příslušníkem vládnoucí, tedy dělnické třídy. Mělo by to svoje výhody; jako popelář či podavač na stavbě bych měl větší plat než třeba učitel, dílenský mistr ve fabrice, nebo konstruktér. Měl bych minimum starostí; vůbec bych se nemusel starat o práci – „dělnická třída" by mi vždycky nějakou našla, bez ohledu na kvalifikaci. Šanci měl "tenkrát" každý; holič (pokud byl „třídně uvědomělý”), se mohl stát ředitelem podniku, či JZD, umělec či profesor se mohl stát řidičem traktoru nebo ošetřovatelem dojnic. Kdo ve svém oboru vynikal (překračoval pracovní normu), byl odměněn: dostal diplom, případně „čestný odznak“. Ti nejpracovitější a nejuvědomělejší úderníci, kterým se navíc podařilo, díky příkladně skromnému životu, ušetřit asi dvě roční výplaty, byli odměněni poukazem na nejmodernější automobil, zvaný Spartak. Ještě o něco později, kdy se mladé socialistické společnosti, za nezištné pomoci neporazitelné SSSR, podařilo vymknout se imperialistickým intrikám, stoupla životní úroveň obyvatel natolik, že světově proslulá automobilka Škoda nestíhala uspokojovat lavinově narostlou poptávku po nejpokrokovější generaci automobilů Škoda-MB.
Samozřejmě že nic.Jen milióny životů položila zachránila za 2 sv.v.Léta se z Ruska vysavají ropa a plyn atd.Skladatelé,spisovatelé atd.Lžete to je fakt hnus!!!
Tak až budete potřebovat doma spustit topení, nebo natankovat auto, tak si uvědomte že to vysssáváte z ruských dobrodinců...
Je fakt, že měli vynikající spisovatele – mám ve své knihovně jednoho: Solženicina a jeho dílo Souostroví Gulag. – Doporučuji přečíst (Je to trochu jiný žánr než Pavlík Morozov...) .
A ještě zmíním úspěch ruské vědy na poli chemie – vynález nejúčinějšího léku na všechno: novičok.
Lidé tehdy měli k sobě daleko blíž než v současnosti – každé ráno se mohli navzájem setkávat, vzájemně komunikovat a utužovat vztahy, a to ve frontě na mléko a rohlíky, odpoledne pak na chleba, v sobotu na maso, v sezóně dovolených ve frontě na „výjezdní doložku“ k cestovnímu pasu do Jugoslávie (pokud měli to štěstí, že se jim podařilo předtím úspěšně vystát frontu na ten cestovní pas)...
(Kdejaký blbec poukazuje na fronty na pomeranče nebo na banány, jenomže tato příležitost ke vzájemné komunikaci se vyskytovala jen jednou za dlouhý čas.)
Také se konaly charitativní akce prostřednictvím „sbírek solidarity" ve prospěch třeba
vykořisťovaných horníků v Británii (kteří měli asi desetkrát větší plat než horníci naši, ale poněvadž neustále stávkovali za ještě vyšší a ještě spravedlivější plat, tak žádný nedostávali), nebo ve prospěch
bojovníků proti kolonialismu (kteří se pak po osvobození z „koloniálního jha“, zbraněmi pořízenými ze sbírky vraždili navzájem).
Když člověk byl, anebo se stal příslušníkem vládnoucí, dělnické třídy (ani ne tak skutečné, nýbrž té virtuální – funkcionáři KSČ), měl zajištěno přednostní právo na vzdělání pro své potomky, čehož jsme
svědky nyní, když nám vládnou takto vzdělaní potomci té předchozí vládnoucí třídy. Vysoké školství mělo v té době úžasnou úroveň, o jaké se školám na západě mohlo jenom zdát, a kterou nám závidějí dodnes – kam se však poděly ty „základní pilíře vzdělanosti“, jakými byly „Dějiny
dělnického hnutí", „Politická ekonomie", „Základy Marxismu-Leninismu", „Vědecký komunismus"? Co teď můžeme chtít po mladých magistrech, inženýrech, doktorech, kterým od r.1990 tyto předměty
odpadly ze státnic? Také o žáky nižších Také o žáky nižších stupňů bylo náležitě pečováno: poslední týdny prázdnin byly každým rokem
organizovány formou chmelových, a první týdny školního roku formou bramborových brigád. – To mělo navíc výchovný vliv: žáci poznali, co znamená makat na poli, a naučili se vážit si práce... (A získali tak pádnou motivaci pro učení se.)
A i ti nejmladší žáci se s radostí a hrdostí zapojovali do pomoci národnímu hospodářství a tak zároveň do boje proti imperialistickým intrikám – a to tím, že o prázdninách sbírali a likvidovali na
družstevních polích ,amerického brouka': mandelinku bramborovou, zavlečenou k nám západními diverzanty.
Na víře v Boha vadilo komunistům nejvíc ,Desatero', především 7. a 10. přikázání: nepokradeš a nepožádáš majetku bližního svého. Přesto se dokázali přenést přes svůj nesmiřitelný ideový rozpor s vyznavači jiného náboženství než ateismus, dokonce dokázali vyjít vstříc hlasatelům katolické víry aplikováním hesla svatého Benedikta: „Ora et Labora” tím, že jim umožnnili realizovat tu druhou část tohoto hesla v uranových dolech, a umožnili jim tak získat skutečnou svatozář už za svého života. A na ten věčný nemuset moc dlouho čekat. Spolu s křesťanskými duchovními v těch dolech bylo umožněno poznávat zářivou budoucnost také příslušníkům jiných stavů, například velkým sedlákům, kteří byli do té doby vystavováni nebezpečí úžehu od slunka při práci na svých velkých polích. Na to, aby se hlasatelé „tmářských ideologií” (křesťanství) moc ,neodvazovali', a neohrožovali tak
neochvějné učení marx-leninské, a nemátli prosté pracující občany, dohlížela instituce sdružující tzv. „církevní tajemníky”, působící ve všech krajích i okresech.
Lidé tehdy měli k sobě daleko blíž než v současnosti – každé ráno se mohli navzájem setkávat, vzájemně komunikovat a utužovat vztahy, a to ve frontě na mléko a rohlíky, odpoledne pak na chleba, v sobotu na maso, v sezóně dovolených ve frontě na „výjezdní doložku“ k cestovnímu pasu do Jugoslávie (pokud měli to štěstí, že se jim podařilo předtím úspěšně vystát frontu na ten cestovní pas)...
(Kdejaký blbec poukazuje na fronty na pomeranče nebo na banány, jenomže tato příležitost ke vzájemné komunikaci se vyskytovala jen jednou za dlouhý čas.)
Také se konaly charitativní akce prostřednictvím „sbírek solidarity" ve prospěch třeba
vykořisťovaných horníků v Británii (kteří měli asi desetkrát větší plat než horníci naši, ale poněvadž neustále stávkovali za ještě vyšší a ještě spravedlivější plat, tak žádný nedostávali), nebo ve prospěch
bojovníků proti kolonialismu (kteří se pak po osvobození z „koloniálního jha“, zbraněmi pořízenými ze sbírky vraždili navzájem).
Ta přesto nikdy nezpychla, a společně s ostatními stranami (vzhledem k jejich bezvýznamným volebním výsledkům) tvořila jednu vzájemně spolupracující komunitu, zvanou Národní fronta – NF. Ta spolupráce spočívala především v tom, že v každé z těch ostatních stran (Socialistická a Lidová) působili nezištně političtí odborníci a instruktoři, vychovaní a pověření komunistickou stranou, profesionálně sdružení v instituci StB. (Přestože ty dvě strany zdaleka nemohly konkurovat té vedoucí, tak je ta komunistická brala natolik vážně, že v nich působilo víc STBáků, než měly členů.) Ta vedoucí strana se nestarala pouze o hmotné blaho nás, prostých lidí, především se starala o duchovní povznesení celého národa. Ideovým pilířem komunismu je nevíra v žádného boha. Tato ,víra' byla zakotvena v církvi ateistické. Jejím prorokům, Marxovi, Engelsovi a Leninovi byla prokazována
božská úcta při každé příležitosti, například na poutích 1.máje, výročí VŘSR, a běžně na každé schůzi KSČ. Jejími misionáři byli ateističtí propagandisté. Ateistická víra má tu úžasnou vlastnost, že k jejímu
pochopení není potřeba žádného vzdělání. Naopak se však její misionáři mohli chlubit hlubokým vzděláním, získaným ve Večerní univerzitě Marxismu-Leninismu (VUML) v oboru zvaném „vědecký
materialismus”. (Nejpádnějším argumentem dokazujícím neexistenci boha byla vesmírná mise sovětského kosmonauta Gagarina, který po obletu zeměkoule dosvědčil, že ve vesmíru nepotkal žádného anděla.) Pro výkon bohoslužeb této konfese byla zřízena četná tzv. Agitační střediska.
Na víře v Boha vadilo komunistům nejvíc ,Desatero', především 7. a 10. přikázání: nepokradeš a nepožádáš majetku bližního svého. Přesto se dokázali přenést přes svůj nesmiřitelný ideový rozpor s vyznavači jiného náboženství než ateismus, dokonce dokázali vyjít vstříc hlasatelům katolické víry aplikováním hesla svatého Benedikta: „Ora et Labora” tím, že jim umožnnili realizovat tu druhou část tohoto hesla v uranových dolech, a umožnili jim tak získat skutečnou svatozář už za svého života. A na ten věčný nemuset moc dlouho čekat. Spolu s křesťanskými duchovními v těch dolech bylo umožněno poznávat zářivou budoucnost také příslušníkům jiných stavů, například velkým sedlákům, kteří byli do té doby vystavováni nebezpečí úžehu od slunka při práci na svých velkých polích. Na to, aby se hlasatelé „tmářských ideologií” (křesťanství) moc ,neodvazovali', a neohrožovali tak
neochvějné učení marx-leninské, a nemátli prosté pracující občany, dohlížela instituce sdružující tzv. „církevní tajemníky”, působící ve všech krajích i okresech.
Ti nejpracovitější a nejuvědomělejší ,úderníci', kterým se navíc podařilo, díky
příkladně skromnému životu, ušetřit asi dvě roční výplaty, byli odměněni poukazem na nejmodernější automobil zvaný Spartak, vystavený společně závodními výbory KSČ a ROH. Ještě o něco později, kdy se mladé socialistické společnosti, za nezištné pomoci neporazitelného SSSR, podařilo vymknout se imperialistickým intrikám, stoupla životní úroveň obyvatel natolik, že světově proslulá automobilka Škoda nestíhala uspokojovat lavinově narostlou poptávku po nejpokrokovější generaci automobilů: Škoda-MB. (O kvalitě této značky svědčí to, že jeho koncepci drze okopírovala západoněmecká firma Porsche, a nestydatě na tom vydělává dosud.) O té naší obrovské životní úrovni nejvíc svědčí to, že
přes srovnatelnou cenu (vůči příjmům) obou typů vozů (Porsche a eMBéčka) u nás byl zájem (o ta MB) tak velký, že nedočkaví zájemci museli trávit i několik nocí ve frontách před prodejnou... Nejpádnějším důkazem obrovské životní úrovně našich pracujících svědčí jejich nesmírná kupní síla
– jakmile se v obchodě objevilo cokoliv, jedno jestli chleba, mléko, lednička nebo pračka, a především maso (nebo taky pomeranče), tak to během pár chvil zmizelo. Na uvedených předchozích i následujících vymoženostech pracujícího lidu měla Na uvedených předchozích i následujících vymoženostech pracujícího lidu měla absolutní zásluhu slavná komunistická strana – o její záslužnosti a nezpochybnitelné autoritě svědčí výsledky všech
socialisticko-demokratických voleb od r. 1948 po 1988, kdy pokaždé získala 98,9 – 99,8 % hlasů.
Ta přesto nikdy nezpychla, a společně s ostatními stranami (vzhledem k jejich bezvýznamným volebním výsledkům) tvořila jednu vzájemně spolupracující komunitu, zvanou Národní fronta – NF. Ta spolupráce spočívala především v tom, že v každé z těch ostatních stran (Socialistická a Lidová) působili nezištně političtí odborníci a instruktoři, vychovaní a pověření komunistickou stranou, profesionálně sdružení v instituci StB. (Přestože ty dvě strany zdaleka nemohly konkurovat té vedoucí, tak je ta komunistická brala natolik vážně, že v nich působilo víc STBáků, než měly členů.) Ta vedoucí strana se nestarala pouze o hmotné blaho nás, prostých lidí, především se starala o duchovní povznesení celého národa. Ideovým pilířem komunismu je nevíra v žádného boha. Tato ,víra' byla zakotvena v církvi ateistické. Jejím prorokům, Marxovi, Engelsovi a Leninovi byla prokazována
božská úcta při každé příležitosti, například na poutích 1.máje, výročí VŘSR, a běžně na každé schůzi KSČ. Jejími misionáři byli ateističtí propagandisté. Ateistická víra má tu úžasnou vlastnost, že k jejímu
pochopení není potřeba žádného vzdělání. Naopak se však její misionáři mohli chlubit hlubokým vzděláním, získaným ve Večerní univerzitě Marxismu-Leninismu (VUML) v oboru zvaném „vědecký
materialismus”. (Nejpádnějším argumentem dokazujícím neexistenci boha byla vesmírná mise sovětského kosmonauta Gagarina, který po obletu zeměkoule dosvědčil, že ve vesmíru nepotkal žádného anděla.) Pro výkon bohoslužeb této konfese byla zřízena četná tzv. Agitační střediska.
Proč bych chtěl návrat ke vládě ,dělnické třídy':
Protože pokud bych se narodil jako příslušník jiné ,třídy', třeba buržoazní, vykořisťovatelské, například v rodině živnostníka (třeba pekaře), obchodníka (mlíkaře), právníka (opravdového, ne rychlokvašeného po r.'48 anebo po '90 v Plzni), či sedláka (kulaka), měl bych zaručeno že se automaticky stanu sám příslušníkem té vládnoucí, tedy dělnické třídy. Mělo by to svoje výhody; jako popelář či podavač na stavbě bych měl větší plat než třeba učitel, dílenský mistr ve fabrice, nebo konstruktér. Měl bych minimum starostí; vůbec bych se nemusel starat o práci – „dělnická třída" by mi
vždycky nějakou našla, bez ohledu na kvalifikaci. Šanci měl ,tenkrát' každý; holičský tovaryš nebo řezník (pokud byli ,třídně uvědomělí'), se mohli stát ředitelem podniku, JZD, náčelníkem štábu útvaru armády, či usvědčovat zavilé nepřátele, podrývající naši pevnou hráz socialismu. Potřebnou kvalifikaci zajišťovala červená knížka se srpem a kladivem. (Zářným příkladem je jistý truhlářský tovaryš, který se, díky svojí pílí získanou dovedností v oboru „jak zakroutit buržoasii krkem“, stal prezidentem
republiky). Umělec či profesor se mohl stát řidičem traktoru nebo ošetřovatelem dojnic (Příkladem budiž docent fyziky z VUT, kterému strana umožnila vymanit se ze zatuchlého prostoru laboratoře do zdravého prostředí malebné Vysočiny, věnovat se tam sběru králičích kožek.) Kdo ve svém oboru vynikal (překračoval pracovní normu), byl odměněn: dostal diplom, případně „čestný odznak“.
Ti nejpracovitější a nejuvědomělejší ,úderníci', kterým se navíc podařilo, díky
příkladně skromnému životu, ušetřit asi dvě roční výplaty, byli odměněni poukazem na nejmodernější automobil zvaný Spartak, vystavený společně závodními výbory KSČ a ROH. Ještě o něco později, kdy se mladé socialistické společnosti, za nezištné pomoci neporazitelného SSSR, podařilo vymknout se imperialistickým intrikám, stoupla životní úroveň obyvatel natolik, že světově proslulá automobilka Škoda nestíhala uspokojovat lavinově narostlou poptávku po nejpokrokovější generaci automobilů: Škoda-MB. (O kvalitě této značky svědčí to, že jeho koncepci drze okopírovala západoněmecká firma Porsche, a nestydatě na tom vydělává dosud.) O té naší obrovské životní úrovni nejvíc svědčí to, že
přes srovnatelnou cenu (vůči příjmům) obou typů vozů (Porsche a eMBéčka) u nás byl zájem (o ta MB) tak velký, že nedočkaví zájemci museli trávit i několik nocí ve frontách před prodejnou... Nejpádnějším důkazem obrovské životní úrovně našich pracujících svědčí jejich nesmírná kupní síla
– jakmile se v obchodě objevilo cokoliv, jedno jestli chleba, mléko, lednička nebo pračka, a především maso (nebo taky pomeranče), tak to během pár chvil zmizelo. Na uvedených předchozích i následujících vymoženostech pracujícího lidu měla Na uvedených předchozích i následujících vymoženostech pracujícího lidu měla absolutní zásluhu slavná komunistická strana – o její záslužnosti a nezpochybnitelné autoritě svědčí výsledky všech
socialisticko-demokratických voleb od r. 1948 po 1988, kdy pokaždé získala 98,9 – 99,8 % hlasů.
3
Sledujících
28
Sleduje
3
Sledujících
28
Sleduje
A také málokdo ví, že Sovětský svaz začal vyrábět atomové bomby o dvacet let dříve než toaletní papír. To už si domyslíte proč za komoušů u nás byl akutní nedostatek toaletního papíru.
2 odpovědi
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
To u nás nebylo potřeba vyrábět toaletní papír. Jeho úlohu spolehlivě plnilo Rudé Právo.