No nevím... "Milí pisálku" je tak perfektní, až z toho oči přecházejí.

A s Ruskou federací už se zase vrací.

Milá autorko, něco o Vás pro Vás: každý trpaslík si myslí, že bude větší, když srazí velikány na kolena. (Z hlavy to nevím, ale tuším, že Jiří Žáček)

Souhlasím. Já to miluju. Ostatně stejně jako Sto let, Dík za váš úsměv a další melodramy Mirka Černého.

No to já samozřejmě také. Ale když si vezmete různé na počítači samplované remixy...

Vzhledem k tomu, že vím, jak to mojí paní vadí.... Jak jsem napsal - v tomto stavu nechodím domů obden, ba ani ob týden. Takže na to milování je dostatek jiných dní.

Slibuji, že ti nikdy nebudu vyčítat, až poznáš, že svět je mnohem zajímavější, než tvůj táta.

Hm, včera jsme byli na procházce, ty jsi se někam zadívala

a najednou jsi se začala bát, že jsem se ti ztratil.

A vidíš, možná už zítra se budu bát já, že se zase někam zadíváš a pak odejdeš s někým úplně jiným.

Je to tak zvláštní: jak rosteš, přestáváš mít strach a já se začínám bát.

Věčný, neomylný čas počítá tvé minuty,

oblaka úzkostlivě střeží své nejjasnější hvězdy,

ale ani slunce neuchrání své nejteplejší paprsky, když je zavolá blankytná obloha letního dne.

Ne, nikdy jsem nevěřil, že budeš žít v domě svých hraček,

ale až vyrosteš z mého náručí a můj svět bude pro tebe příliš malý,

nikdy nezapomenu, jak jsi vířila prach a roznášela panenky po celém domě.

Nosila jsi s nimi i kus slunce.

Prach se usadil, panenky uklidila máma, ale tvoje zář zůstane navždy v nás.

Tak tady jsem a vyprávím ti, zatím, co ty spíš. Vlastně protože spíš.

Kdybys viděla moji tvář, jistě by ses ptala na co myslím.

A já - asi bych nedokázal říct ani slovo. Dívám se na tebe a vidím spící krásu.

Teď už se jen skloním, abych tě políbil. Nevzbudíš se, dobře to vím,

vždyť podle pohádky jen krásný mladý princ může otevřít tvé oči

a já jsem jen otec budoucí ženy. Tak tedy spi.

Kdo ví, možná už zítra se probudíš a budeš velkou slečnou

a vůbec si neuvědomíš, že jsi se změnila uprostřed svého snu.

Ale možná, že to poznáš na mně. Až jednou budu docela jiný.

Trochu zamyšlenější, trochu vážnější, trochu smutnější, ale nesmírně bohatý.

Dnes v noci jsem viděl princeznu.

A cítím se jako král...

Tak do jisté míry ano. Ale mladý pán je tady primárně proto, aby vyrostl, postavil se na vlastní nohy a je přirozené, že drtivou většinu své dospělé energie bude jednou věnovat své ženě a dětem. Samozřejmě, že pokud budou mít hezké vztahy s rodiči, tak se budou navštěvovat, bude jim pomáhat s věcmi, na které už sami nestačí. Ale bylo to myšleno tak, že tu není od toho, aby se od rodičů nikdy neodpoutal.

Mimochodem, tohle znáte?

Piknik dalšího dne pomalu končí,

ulice, náměstí, parky, nábřeží i domy se choulí pod teplou houní noční tmy,

jen tu a tam ještě některé okno pohne víčky ospalých skel,

aby se napilo pohádkového koktejlu slunce,

který na stříbrných podnosech hvězd a měsíce roznáší pozorný hostitel.

A v jeho světle vidím, jak se ve snu usmíváš.

Nikdy dřív jsem netušil, jakou utajenou krásu v sobě skrýváš.

Přišel jsem v noci a říkám ti: holčičko,

ale přitom nevím, zda ti tak budu moci říkat ještě až se ráno probudíš.

Přijde večer, večer stejný jako všechny dřív,

skočíš tátovi na klín, otevřeš náruč a položíš mu ruce kolem krku.

Ale ráno, ráno už budeš příliš velká, abys to udělala znovu.

Jsi obraz, který kouzlí čas. A stejně jako on se měníš přímo před očima.

Příliš malá, abys mohla řídit auto, ale už dost velká, abych tě uspával pohádkou.

Je to velké tajemství, o němž jsem ti nikdy nevyprávěl.

Tajemství cesty, jejíž každá část vede ze včerejška do zítřka.

Není to cesta snadná, ale ty po ní půjdeš stále dál

a necháš za sebou panenky, kočárky, medvídky, barevné míče, mýdlové bubliny, papírové draky i mně.

My to bereme podobně, ale ne tak sportovně - prostě jen "čundr".

K tomu samému, jako generování textů a obrázků pomocí AI. Už někdy začátkem devadesátek se ukazoval robot, co měl místo hlavy kameru, aby viděl na noty a hrál na klavír. A jak vidno, stejně to klavíristy nenahradilo.

Takže jsou ještě malí. Chápu. Našim už je 11 a 14. Moc si toho z "předškolkového" věku nepamatují, ale vandry jo 🙂.

No vidíte. A já si myslím, že je přesně o tomhle.

A mají z toho vzpomínky, že? My jezdili jako "pánská jízda" a podmínka byla "bez auta". Jenom tady po ČR, na dvě noci, téměř výhradně vlakem a pěšky. I jsem se kvůli tomu naučil na ukulele, protože když jsem jel jako jediný dospělý a nesl jsem malý stan, dvě karimatky, dva spacáky, vařič, nádobí, vodu, oblečení pro dva, tak už bych kytaru fakt táhnout nechtěl. Je na to moc velká. Mladý pán nosil v batůžku "jen" jídlo, můj telefon a peněženku (abych nemusel sundavat krosnu a lovit to v ní).

Myslím, že to je jen o úhlu pohledu. Jako krédo se mi to líbí. Třeba o tom, že dítě nemá za povinost ctít své rodiče. Ale neříká se, že nesmí. Já také děti nemlátím, kdykoliv mi neprokazují úctu. Ale chovám se tak, abych si ji přirozeně zasloužil.

Stejně, jako děti nemusí být mojí kopií a nemusí mi plnit všechny mé promrhané sny (třeba být mistrem světa v latinskoamerických tancích). Mají svoje sny a já jim pomáhám najít k nim cestu. Co se Vám na tom nelíbí?

Zoe je přesně ten typ, co mám rád. Nemusím ani airbagy, ani traktoroidní pozadí. A když budu potřebovat tubu silikonu, dojdu si pro ni do Obi. Nemusím si kvůli němu ještě pořizovat babu.

No a co by teprve rozhořčená pisatelka řekla na to, že jsem začal jezdit se synem na vandr, když mu bylo dva a půl roku a ještě měl na noc plenu. Nemohli jsme "jen tak" do lesa, protože to by se nejspíš ještě nudil, ale museli jsme mít nějaký "vláčkový" cíl - železniční muzeum, jízda parním vlakem a podobně. Ale pak jsme prostě došli někde v lese na hezké místo a přespali tam. Vzpomíná na to dodnes.

Jakože když ze mě táhne pivo? To nevím, jestli by bylo (hlavně pro ni) krásné milování.

Tak vzhledem k tomu, jak pod jinými články jisté skupiny čtenářů píší o provládní zaujatosti ČT a ČRo byste měl být spíš rád, ne?

Anička Dajdou II?

Krásné ❤️❤️❤️❤️❤️