Přesně tak😭. To bohužel důvěru v české instituce nebudí. Tak zlepšovat!

Bohužel. A bohužel i ukrajinští. Všichni vojáci si z dlouhodobých bojů odnášejí poškození.

Tak tak. Často pak i zajídáme stres, všude si koupíme kafe, pořád něco cucáme. Nemluvím konkrétně o Češích - do těch, jak tu už někdo psal - každý autor článků rád kope - ale všeobecně.

Naštěstí ještě nemáme takovou tradici těch XXL kafí, alá seriál Námořní vyšetřovací služba, kde to Abby a šéf pijí po litrech.

V tomhle miluju už skoro retro seriál Julie Lescautová, kde ti francouzští policisti pijí v restauraci malé presíčko a ve službě se navzájem zvou na miniaturní kávu z automatu.

Ano, díky za článek. Třeba bych tu nezmiňovala kuřata z chovů, ale prasárna je dělat z fastfoodu šťastné jídlo od maminky.

To Finsko je dobrý příklad a nevěděla jsem to. Investujme do sebe, do místních výrobců, nebo aspoň těch blízko, do jídla, které vyživí lépe.

Obézní děti ze západní Evropy s jejich krabičkami k obědu - chipsy, sendviče, sušenky, ochucená mlíčka - si opravdu nesmíme brát za příklad.

Je z husitské cirkve. Bacha na to. Také jsem skoro začala psát rozhořčené litanie o zrušení celibátu u katolíků.🙂

Volby v USA si bohužel prohrály právě ty elity. Měly to ve svých rukou, ale progresivismus se dostal mimo realitu běžné společnosti, ta vystavila účet.

Před týdnem jsem poprvé dostala před první návštěvou polikliniky v Praze, Spálené ulici, čisté právní dotazník. Nebyly tam ty klasické otázky - zaškrtněte prodělané nemoci, podepište, atd, ale začínalo to "vzdáváte se práva dozvědět se informace o svém zdravotním stavu?" Ano - ne.

A pokračovalo to ve stejném duchu.

Hrůza pro nás, co nejsme zvyklí. I doktorka uznávala, že se jí to nelíbí a nemá to co dělat s medicínou.

Že to kopíruje americké ordinace, kde si doktoři kryjí záda.

Jojo, vyplazuju jazyk, třeba jen špičku, když se dotyčný/á nedívá. Upustit páru nutno.

Jde o to, aby měli i nějakou další naději, pokud jsou věřící, a nebylo tam to kategorické - nesmíš, protože přijdeš do pekla a je to proti bohu. Hraběcí rada, nazdar.

Ale - nedělej to, protože existuje cesta ven. Život je krásný, spolu to zvládneme. S emocemi se dá pracovat, může ti někdo poradit, nech se od někoho obejmout. A tak dál.

Ten nadpis vytvořil někdo z redakce nezávisle na článku, asi...

No, vyhýbají... Opravdu? Vždyť McDonald zuby nehty bojuje o právo zůstat přítomný ve školních stravovnach v USA.

Docela by bylo fajn, kdyby to tak nebylo a v USA se Fast foodu vyhýbali, jak oznamuje nadpis.

Američané ohromně zchudli. Vláda dělá razantní progresivisticka rozhodnutí, se kterými když někdo nesouhlasí, tak je za zlého a nesnášenlivého. Bohužel si to u nich projeli sami. Dostali vystavený účet - bohužel.

Netřeba chodit do Alberta. Jinde jsou přijatelné ceny.

Stačí její články nečist, lehká pomoc.

Taky si vzpomínám, že mě Karlštejn nezaujal, kdysi. Nic proti němu, vzpomínám si jen na ty hradby, co na nich v muzikálu zpívají s výhledem do lesů.

Kaple je samostatná kapitola, ale jinak právě žádná vzpomínka

Pan chce říct, že památkám sluší i pravidelný den otevřených dveří. S tím lze souhlasit. Tečka. Nic víc.

Ráda zde pochvalim i koordinaci systému ztrát a nálezu v PID, a také mám dobrou zkušenost z okolí Klatov.

V Praze se mi vrátily zapomenuté věci snad šestkrát, z tramvaji, autobusů i jednou z vlaku na sever Čech.

Na telefonní lince kompetentní a ochotní lidé.

Mohla jsem mít štěstí - ale to je jen dobře.

Chválím a díky.

Osobně potkáváme spoustu mladých, co pracují hodně, ale jsou dost unavení a bez iluzí. Nevidí smysl v práci, kde je šéf nefér nebo stále řeší nepořádek v pravidlech na pracovišti.

Určitě, pak je další skupina, která fakt perlí - chtějí spíš jen koukat do mobilu než cokoliv jiného.

Občasnou agresivitou, častou nesnášenlivostí, malicherností. Podle mě je to ale různé, podle nátury toho člověka. Záleží na tom, proč pije a co tím potlačuje.

Možná by vám film Deník alkoholičky k tomu něco řekl. Já ho neviděla.

Souhlasím, že pravidelně před dětmi konzumovat alkohol je špatné. Zažila jsem i období s tajným alkoholikem v domácnosti.

Na druhé straně - alkohol je jedna z těch věcí, která musí být dětem představována ve zdravých souvislostech.

Je naopak nezodpovědnost předstírat, že alkohol neexistuje, nebo ho tabuizovat.

Je to spíš o tom, nevídat matku řešit večerní splín skleničkou červeného.

Jde o asociace.

Na oslavách se s alkoholem setkáváme, třeba o nedělích při společném obědě, když je horko, atd.

Mně jako sedmileté dávali v neděli v letních vedrech k obědu 'liznout si' piva.

Fakt si jen líznout, s tím, že děti nepijí a i dospělí jen výjimečně.

Znala jsem chuť piva a nikdy jsem jako teenagerka nerebelovala alkoholem.

Alkohol je jako televize nebo rychlé auto.

Dobrý sluha, špatný pán.

Ano, určitě žil s očima napůl zavřenýma - a nevěřím třeba tomu, že bez něj by se režim zhroutil dřív.

Ne každému je dáno být hrdinou nebo mít to vnitřní nastavení na otevřenou rebelii. Nedávno někdo v médiích napsal (nebo řekl), že jediný způsob, jakým Rusové umějí vzdorovat režimu, je nechat se zavřít a tam zabít. Docela mi to "souznělo" s realitou.

Bylo mi 12, když přišla sametová revoluce. Takže vlastně pohoda, hlavně že mi režim nezasáhl do puberty. To by určitě byl zážitek, jaký nechcete.

Vzpomínám si, jak naše třídní v roce 1988 ponížila mého spolužáka. Tenkrát byl v módě "ocásek", jeden pruh vlasů, vzadu na temeni, dlouhý na ramena. On ve druhé třídě přišel s ocáskem a úča řekla - pryč s ním.

O pár dní později rudá vzteky vtrhla do třídy, že za ní byla maminka kluka - ten, chudák, si musel stoupnout v lavici - a, představte si, děti, ona ho bránila. Že ten ocásek se mu líbí, a proč by ho nemohl mít?

Vzala nůžky a ocásek šel před námi dolů. Kluk jen tiše brečel.

Neozvala jsem se. Já se strašně bála. A mám pocit, že ne vždycky bych dokázala být dizidentka a rebelka. Na těch pár zkušenostech s otevřeným střetem s režimem jsem viděla, že být hrdina je strašně těžké. Neznamená to ale, že tajně nevzdorujete po svém.

Gott je jiné kafe, no. Dá se to vnímat i tak, jak autorka píše. Je těžké teď soudit.

Kubišová vypráví, že třeba Helena Vondráčková se k ní na ulici vždycky znala, když ji potkala. Prohodila pár slov, podala ruku. Nepřešla na druhý chodník, nedělala, že ji nevidí.

A větší socíkovskou "divu" neznám.