Mám spoustu knih o komunikaci se psy (Millerová, Rugaas, Eichler, Šusta), ale řekla bych, že to je případ od případu. Měla jsem pejska, který vyhledával kontakt i pejska v mládí týraného, který se kontaktu bál. Teď po odchodu psího parťáka, který se mnou byl přes deset let a byl mazel, mám dva týdny šestiletou fenečku (jorkšír s bišonkem, páník zemřel), která od každého, koho při venčení potkáme, vyžaduje pohlazení, ale pokyny (nechci mluvit o povelech, nejde mi o výcvik) aspoň základní, jí nic neříkají. S kynology se účastníme akcí pro děti nebo seniory, kde jim vysvětlujeme, jak se chovat při kontaktu s cizím psem. Řada dětí totiž při setkání s cizím psem se k němu vrhne obejmout nebo aspoň pohladit. Jako důležitou zásadu vždy zdůrazňuji - nikdy se nedívejte psovi do očí, ale hlavu pootočit, případně předvést zívnutí. Na možnost kontaktu se vždycky zeptat.
Výborný článek. Míváme na cvičáku aspoň jednou do roka akci pro děti. Nejdřív jim v klubovně vysvětlujeme, jak se chovat ke psům. Naše vysvětlování je na stejných principech, jaké jsou právě v článku. Největší nadšení je, když děti vypustíme ven a přidáme se s několika vhodnými kontaktními pejsky. I při jejich dovádění hlídáme, zda si z našeho vysvětlování něco odnesly.
Ano, pes se musí cítit důležitý, být součástí života své lidské rodiny. Já mám zkušenosti, že když se nastaví určitý režim, není potřeba velké osobní aktivity. Několik procházek, z toho jedna dlouhá, během nich třeba aport, hledání pamlsků, schovávačka, doma pak hračky, když přinese balonek, tak pokutálet. Podlahu v bytě jsem vždycky měla, aby se pejskům dobře chodilo. Když jsem ještě chodila do práce, pejsky jsem vodila ke své mamince, po tu dobu jim stačilo být s ní a občas se proběhnout po zahradě, velkoprocházka byla po mém návratu. Taky bylo dobré mít pejsky dva, stačila vzájemná komunikace. Taky spoustu času jim zabral gaučing. Můj nynější čtrnáctiletý stařeček už většinu času prospí, ale musím být přítomná, protože má separační úzkost.
Joy byla úžasná a statečná žena. Vzpomínám, že jsme se školou (bude to už skoro 60 let) byli na filmu bratří Grzimků Ztracený ráj divokých zvířat. Film byl jakousi přímluvou za ochranu africké přírody. Rovníkové pralesy, tenkrát mnohem rozsáhlejší, jak jsme se učili v zeměpisu, byly plícemi planety Země a bojovalo se už tenkrát za jejich ochranu. Taky se pamatuju, že se mnozí podivovali, že Josef Vágner "přitáhl" do Čech africkou zvířenu a zasadil se o zřízení safari. Dnes se ukazuje, že to byl skvělý nápad a dnes pomáhá zachránit zvířata ohrožená vyhynutím. Na druhé straně nechápu lidi, kteří pro vlastní ego si zaplatí a zastřelí posledního lva určitého poddruhu nebo jiná zvířata ohrožená vyhynutím.
Měla jsem catahoulu, úžasný pes, nedá se mu velet, spíš se s ním musí člověk domluvit, takže vycvičitelný je (samozřejmě nelze srovnávat třeba s malinois), je třeba brát ohled na to, že plemeno je křížené s vlkem, že je to honácko lovecký pes, který se musí umět sám rozhodnout. A když se domluví, je to úžasný parťák. Korinka před čtyřmi lety odešla za Duhový most. Měla své webové stránky, ale jsou nedokončené, ajťák přestal spolupracovat.
Ach jo - dala jsem komentář pod novější článek, tak s dovolením ještě jednou zpětně:
Občanský zákoník § 494
Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.
Měli jsme v rodině několik jezevčíků. Můj první (jen můj) byla fenka Dulinka. Též jí hrozilo ochrnutí - skřípnutí míchy mezi obratli. Zachránili ji v Hradci Králové na klinice veterinární školy ultrazvukovou kúrou (10x). Rozchodila se, ale po schodech jsme ji museli nosit. Dožila se šestnácti let.
Pučálkovi mají můj obdiv za jejich psí adopce a i za sponzoring různých psích akcí (útulky a jiné).👏👍
Neumím si představit svůj život bez psa. Rozmýšlím, co bude, až mě můj nynější čtrnáctiletý opustí. Já už jsem rovněž stařenka a bojím se, co by bylo s pejskem, kdybych odešla dřív. Tak jedna možnost je, pohlídat někomu přes den pejska, nějakého menšího, klidnějšího. Přes dvacet let jsem členem kynologického spolku, takže zvládnou péči o cizího pejska by neměl být problém.
Taky souzním. Mému pejskovi je14 let, u mě od svých tří a už jsem ho dostala trochu rozmazleného - trpí separační úzkostí. Takže moje vycházky z domova jsou limitovány. Naštěstí je dnes spousta míst, kam psi můžou nebo jsou dokonce vítáni. Jsem ráda, že ho mám, že mě vytáhne ven, i když kvůli svému věku a zhoršenému zdraví jsme museli procházky zkrátit. Jsou dny, kdy nebýt jeho, ani bych nevylezla z postele.🐶 Neumím si svůj život představit jako bezpsí. A moje maminka, která mě, dokud mohla, při venčení doprovázela, říkávala "Psa by nevyhnal, psi nás vyženou!"
Rodiče měli fenu německého ovčáka z výběrového chovu. V deseti letech se objevila rakovina mléčné žlázy na jedné a za rok na druhé straně břicha. Při druhé operaci nám na klinice řekli, že kdybychom ji nechali zamlada vykastrovat, té rakoviny bychom ji ušetřili. Dožila se čtrnácti let.
Já sama jsem měla fenu louisianského leopardího psa. Zajišťovala jsem uchovnění, ona ale při každém hárání měla zánět dělohy a když jsem zjistila, kolik štěňat končilo na Dogpointu apod. (ono je to vzhledově atraktivní, ale povahově poněkud problematické plemeno), uchovnění jsem vzdala a nechala ji vykastrovat. Po kastraci nebyla ani obézní, ani inkontinentní, ale ani klidnější. Já bych rozhodně kastraci doporučila, nejdříve ale až po prvním, možná lépe po druhém hárání.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Ověřený uživatel
Tento účet je ověřený Seznamem a představuje skutečnou osobu, registrovanou firmu nebo subjekt.
K článku Martina Svobody - naprostý souhlas. 👍👍 Patřím ke generaci narozené začátkem padesátých let. Když jsem v roce 1976 nastoupila do prvního zaměstnání, pro výpočetní středisko byla vystavěna nová budova, počítač zabíral skoro celé přízemí - takový centrální mozek lidstva, děrné pásky a štítky, které se ve speciální tiskárně přeměňovaly na psaný text. Teprve po letech se kanceláře vybavovaly PC. V roce 1991 jsem změnila zaměstnání, dostala jsem jeden z prvních PC na úřadě, vybavení T602, práce s počítačem a využívání stále více programů se stalo standardem. Dokonce jsem získala i nějaké certifikáty na ovládání programů. V roce 2001 po další změně zaměstnání jsem obdržela první mobilní telefon (služební), pak jsem si pořídila i soukromý. Pak, už v tomto století jsem si pořídila i NTB, před pěti lety další. Je pravda, že každá nová varianta Windows je pro stařenku složitější. Ale do počítače čučím každý den. Přes počítač komunikuji i s lidmi se stejnými zájmy (pejskaři). Sociální sítě nemám, ani si je nehodlám pořídit. Výjimkou je SKYPE pro kecání s kamarádkou, která žije v cizině a Whats App pro domlouvání s partou zdejších kamarádek. Ale nelíbí se mi, že pro spoustu mladých je čučení do mobilu převládající denní činností a hlavním způsobem komunikace.
1 odpověď