Umím si představit, že se pro potřeby článku nezmínily třeba ty handicapy dětí.

Ale jinak máte pravdu, extra péči o zdravé šestileté dítě, kterou by nezvládl osmnáctiletý zdravý bratr si představit nedokážu.

A jakou péči máte konkrétně na mysli, u šestiletého dítěte? Neumím si moc představit, jak by osmnáctiletého studenta zatížilo dohlédnout na to, že si mladší bratr vyčistí před spaním zuby. Rohlík k večeři si šestiletý kluk už zvládne namazat sám. Rozumím tomu, že je v článku záměrně řada věcí změněna, ale pokud jsou oba chlapci zdraví a nepotřebují speciální péči, tak opravdu nevím, kde by měl být vzhledem k jejich věku takový problém, aby kvůli nim matka nesehnala práci.

Kdyby studoval, nebrání mu to přece v tom, aby večer dohlédl na šestiletého bratra, aby mohla jít matka třeba na odpolední směnu. S šestiletým dítětem zas tolik práce jako s batoletem není, to žádnou extra péči nepotřebuje. Leda by bydlel někde na internátě, ale to zas není uvedeno v rozpočtu.

Článek přesně vystihuje, proč mám problém s termínem "samoživitelka" u osob, pobírajících alimenty. Paní je "samopečovatelka", reálně děti živí exmanžel. Samozřejmě, existují mraky samopečovatelů, co nemají alimenty žádné nebo v legrační výši, ale v případě, kdy se druhý rodič finančně podílí, nejde o "samoživitelství".

Reálie budou asi změněné hodně, protože při uvedeném věku dětí je argument "neseženu práci kvůli dětem" dost zvláštní. Leda by ten plnoletý syn byl postižený a vyžadoval speciální péči.

A vy myslíte, že ty odvody Babiš zase sníží?

Svatá prostoto! 🙂

Byt v paneláku na kraji města, který dostanete od rodičů, je minimálně v Praze něco jako vyhrát jackpot ve Sportce.

Ten váš "ženský mozek" je ve skutečnosti jen genderový stereotyp. A čím déle se bude udržovat při životě, tím déle budou přetrvávat nerovnosti NEJEN v odměňování žen za stejnou práci, jakou vykonávají muži - protože mozek, kterému pořád běží na pozadí nějaké další programy, logicky nemůže být tak efektivní jako ten, co se plně soustředí jen na jeden jediný. Pokud jste naskočila na mainstreamový konstrukt "ženského mozku", pořídila jste si špatný software a doplácíte na to. Zkuste místo toho používat "efektivní mozek". Nemá žádné pohlaví a vyznačuje se tím, že řeší vždy jeden aktuální problém a během této operace se nezaměstnává podružnými "podúkony" typu "co budu večer vařit". Začala bych třeba tím, že na otázku "co ti je" poskytnete věcnou a srozumitelnou odpověď. Bez ohledu na to, kdo ji pokládá.

Na začátku celého toho příběhu o drahotě je jisté české specifikum, a tím je šetření na jídle, aby toho mohlo být hodně. Tuzemský trh opustily prakticky všechny řetězce, které nabízely kvalitnější, leč dražší zboží - např. Carrefour nebo Spar. Běžný český zákazník si nekoupí lepší a dražší výrobek, kterého zkonzumuje méně, ale syntetickou šmakuládu, protože je levná a může jí spořádat víc. Proto máme všechny ty "akce", "(pseudo)slevy" a "bonusy pro zákazníky s věrnostní aplikací". Tohle je důvod, proč si za drahotu nekvalitních potravin "můžeme sami". 63 % populace má nadváhu nebo obezitu, přičemž jsou ale často ve skutečnosti podvyživení, protože jejich strava je z převážné části balast. To se samozřejmě propisuje i do zdraví; smutné prvenství ve výskytu rakoviny tlustého střeva jsme ztratili relativně nedávno. Bohužel není moc pravděpodobné, že by se toto spotřebitelské chování mohlo nějak radikálně změnit; důkazem je ostatně i tento článek. Holt "každému, co jeho jest".

Nemůže za to emancipace, ale naše předsudky.

Reálně je úplně jedno, kolik kdo vydělá a kdo přinese "do rodiny" víc peněz. Mnohem důležitější je rovnováha v dělení "povinností". Ve chvíli, kdy oba partneři pracují, je absurdní, aby se ve "volném čase" o všechno ostatní staral jen jeden z nich. To je akceptovatelné ve chvíli, kdy jeden vydělá tolik, aby ten druhý (bez ohledu na jeho pohlaví) mohl zůstat doma a věnovat se logistice domácnosti. Model, kdy oba z partnerů pracují, ale po návratu do domácnosti je vše ostatní už jen na jednom z nich je to, co je "špatně". A v našich končinách je tím jedním obvykle žena. Paradoxně mnoho žen to bere jako svůj úděl a svou povinnost, a k jakýmkoli změnám v tomto směru se staví vyloženě negativně. Což by bylo OK, kdyby si na to současně nestěžovaly, kudy chodí. :-)

Ach, děkuji, že jste mi otevřela oči. 🙂 Ke kadeřníkovi chodím tak jednou za pět let, na kosmetiku nebo "na nehty" vůbec, a teprve ve svých padesáti se dozvídám, že jsem díky tomu obluda s knírkem a šedým umaštěným vlasem posetým lupy. Oceňuji, že jste nerozváděla "ten spodek", to už by mi pak nejspíš nezbývalo nic jiného než se jít na půdu oběsit. 😄

Ehm, cože? Kdy přesně mělo být to "tohle za nás nebývalo"? Jsem ročník 1974, takže už něco málo pamatuju; paměť mám dobrou, vzpomínkovým sentimentem netrpím... a celá ta "idyla" mého dětství a dětství mých vrstevníků vypadala dost jinak. Mateřská v té době nebyla tři nebo čtyři roky, tudíž naprostá většina mých spolužáků šupajdila do jeslí nejpozději v roce. Rozvedených rodičů bylo ve třídě zhruba stejně jako o třicet let později, když chodil do školy můj syn. Pravda, střídavá péče neexistovala, což znamenalo, že děti z rozvedených rodin často tatínka vídaly jednou za uherský rok nebo taky vůbec, a o jeho existenci svědčily jen (v lepším případě) pravidelné platby výživného. Dovolené bez dětí? Zcela normální věc, děti trávily léto na pionýrských táborech, v té době třítýdenních, nebo u prarodičů. A že by se nám rodiče intenzivně věnovali? Lítali jsme venku s kamarády, rozhodně nám nikdo nevytvářel pravidelně "smysluplný program". Zájmových kroužků bylo méně, nikdo nikam nedocházel každý den, možná snad někteří sportovně založení jedinci, toužící věnovat se sportu na vrcholové úrovni. Děti na ně chodily samy, nikdo je nikam nevozil. Stejně jako je rodiče nevozili do škol. Tak kdy měly být ty zlaté časy? Za první republiky? Za císaře pána? Těžko, pokud víte aspoň něco málo o historii, dojde vám, že tehdejší realita vypadala poněkud jinak. Ale na realitě přece nezáleží, že? Není nad to se hezky pohoršit nad tím, jak to "mladí" dělají špatně a "za nás" bylo všechno lepší. Jo jo, deset deka salámu, to BYLO salámu, ne jako dnes. 😄

Střídavá péče nikdy nemůže fungovat, pokud je jeden z rodičů (neřku-li oba) sebestředný pitomec, který tuto formu porozvodového uspořádání bere jako způsob pomsty. Lidé, kteří spolu nedovedou po rozvodu vycházet jako příčetní dospělí, kterým jde o zájmy dítěte a ne o jejich vlastní "vítězství" nad druhým z rodičů by neměli dostávat do péče ani psa, natož dítě. Moje dítě, dnes už dospělé, vyrůstalo ve střídavé péči, což pro něj reálně znamenalo jen to, že mělo pokoj ve dvou bytech a z jednoho do druhého si nosilo maximálně aktovku. Od nějakých jedenácti, dvanácti let bylo čistě na něm, ke kterému z rodičů půjde a kolik času tam stráví, prostě mělo klíče od dvou bytů v jednom místě (máloco je tak zhovadilé jako střídavka Ostrava - Karlovy Vary a soudce, který tohle "odklepne", by si to měl aspoň na rok vyzkoušet sám, aby ho přešly roupy). Nic si nikam nestěhovalo, neměnilo školu, kroužky, kamarády. To, co čtu v "děsivých historkách" o střídavé péči není problém té péče, ale výhradně toho, že se jí účastní "děsiví" rodiče. Jenže děsivým rodičům by nefungovala žádná forma péče a dítě by to "odneslo" tak jako tak.

Když bylo mé dítě ve školkovém věku, bylo mi srdečně fuk, jestli jsou matky ostatních dětí na mateřské nebo ne, ale co mě dokázalo pokaždé spolehlivě vytočit byly matky na mateřské, které strkaly do MŠ zjevně nemocné děti. A stávalo se to poměrně často. Odevzdám dítě, v šatně vidím Pepíčka/Aničku s nudlí u nosu a krví podlitýma očima, maminka dítě vyšoupne samotné po schodech do třídy, aby jí ho vychovatelky nemohly "vrátit" a pak stojí s kočárkem na rohu ulice a krafe s jinou matkou na MD, jako by se nechumelilo. Pokaždé jsem to téma otvírala na rodičovských schůzkách, servítky jsem si nebrala, vychovatelky mi děkovaly, že za ně odvádím "špinavou práci", ale těm - s prominutím - sebestředným blbkám to bylo úplně u zadele. 🙁

Kojení kojenců ve veřejném prostoru pokládám za normální, přirozenou věc. V podstatě je mi i jedno, jestli probíhá decentně nebo zda matka mává obnaženými ňadry jako kovboj lasem. Řvoucí hladový kojenec je "společensky obtížnější" než kojící matka. Oproti tomu kojení batolat na veřejnosti pokládám za směšnou exhibici a byť mi ani to "nevadí", o takové matce si myslím své. Což je jí jedno a já nemám žádný právně podložený nárok od ní chtít, aby to nedělala, takže nemám důvod jakkoli "řešit" ani to. 🙂

No, ono by asi bylo dobré zmínit, že i z těch 40 tisíc je minimální sociální a zdravotní pro OSVČ letos sedm tisíc a od příštího roku už osm. Aby zas nenastalo kvičení, jak OSVČ "parazitují na systému".

Ráda bych platila za obsah, který mě zajímá, ale problém je v tom, že jen málo publicistických webů nabízí možnost placení pouze za konkrétní článek. Většinou žádají rovnou předplatné na měsíc. A když mě za měsíc zaujme třeba jen pět článků na pěti různých serverech, nebudu si přece u všech pěti pořizovat předplatné a pak hlídat, kdy vyprší, abych ho zase rušila.

To není až tak otázka věku jako typu postavy. Samozřejmě hraje roli i výška a to, kam se komu ukládá tuk, protože i to má každý jinak. Někdo má sklony k ukládání do břicha, někdo do "zadku". Mně je 50 a v pase mám 60 cm, prakticky celý život mám problém koupit si kalhoty, co by mi opravdu seděly, protože výrobci konfekce mají pocit, že kdo má útlý pas, nemůže mít širší boky, natož větší zadek. Modelky mají většinou "rovné" chlapecké postavy bez boků a zadků.

Já ale nepsala nic o odpovědnosti za svůj život. Psala jsem o vysokém zdanění práce (a nízkém zdanění majetku). To žádnou zodpovědností nevyřešíte, stát si od vás ty peníze prostě vezme. A z logiky věci, čím víc vám zůstane v kapse, tím větší máte pravomoc o svých prostředcích rozhodovat.

Na druhou stranu, proč by mě nebo moje dítě mělo zajímat, co si o mojí dovolené myslí paní učitelka. Nebo spolužáci. Tyhle hry musí vždycky hrát dva. Mně to bylo vždycky z hloubi duše protivné, takže jsem i dítě vedla k tomu, že primární je, co se líbí a vyhovuje NÁM/JEMU, ne to, co si o tom myslí někdo, komu do toho reálně je úplné prd. A čím víc lidí na hru "co si kdo pomyslí" nebude přistupovat, tím bude fenomén poměřování pindíků slabší. Jediný ospravedlnitelné důvody, proč se starat o chování ostatních je moje vlastní ohrožení nebo porušení zákona. Jiným slovy, nestarám se, kam jezdí soused na dovolenou nebo co si on myslí o mojí dovolené, začnu se "starat", když začne nahatý exhibovat před školkou.

To jsou bohužel důsledky té hloupé hry na "střední třídu", jejíž tuzemská definice je proklatě nízko a snaží se tak v lidech vzbudit dojem, že ve skutečnosti nejsou "až tak chudí". Jenže jsou, a hlavním důvodem tohoto stavu je politika nízkých mezd (a vysokého zdanění práce). Problém je, že neexistuje relevantní politická síla, co by to alespoň slíbila nějak řešit. Není to v zájmu ODS a už vůbec ne Babiše, který z této politiky coby oligarcha a "velkozaměstnavatel" těží. ČSSD se bohužel pohřbila sto sáhů pod zem a dál už tu máme jen extrémisty a populisty, kteří mají jen chytlavá hesla pro skupinu nespokojených, ale reálná řešení žádná.

Jinými slovy, pokud se zázrakem neobjeví demokratická progresivní levicová nebo alespoň středolevá strana s potenciálem sestavit vládu, nemáme šanci z toho bludného kruhu vystoupit.