Ok. Klidně budu respektovat pravidla recyklace. Stači, aby už konečně někdo zřetelně popsal, co kam patří. Během času se to všechno mění. Přiklad - víčka plastových lahví. Dřív to bylo tak, že do kontejneru s plasty nepatří, teď je to naopak.

Z vlastní zkušenosti vím, že dítě, které má doprovod v nemocnici se rychleji zotavuje. Právě proto, že je v psychické pohodě. Já si z pobytu v nemocnici odnesla špatné vzpomínky když jsem byla sama a proto bych své prtě nikdy nenechala v nemocnici samotné. Snažila bych se to nějak udělat aby s ním byl tatínek nebo někdo koho zná kdybych tam sama být nemohla. Jsem ráda, že se toto řeší. Je to velmi smutný pohled když leží dítě samo v lůžku, pláče a kouká jak ostatním chodí rodiče na návštěvu nebo s ním jsou v pokojích...ten pocit opuštění a samoty je skličující. Vždycky svoje děti budu držet za ruku a hladit je, když jim bude ouvej. Od toho jsem máma a je mi jedno kdo si o mně co myslí. Nejsem úzkostná matka, ale chci aby bylo mým dětem co nejdřív dobře a to jde ruku v ruce i s tím aby byly v psychické pohodě. Navíc chci mít také i přehled o tom co se mu tam děje.

jak znáte jeho slavné komedie i Járu Cimrmana:

...a v kvízu je pak dotaz na jméno jeho bratra.

Takže bez tohoto off topicu za plný počet. 🙂

Píše se zde v diskuzi ledacos. Ale těch Vašich +9 už se mi zda fakt moc. Vy Marcelo jen zkoušíte naši pozornost, že? 😂

Běžte se dovzdělat, Karle..

Meleš nesmysly

Je to velký sympaťák. 😃♥️

Promiňte, ale tohle nemyslíte vážně, že ne?! Na takovéhle řeči vždycky náš pan primář odpovídá: Proč sem vás příbuzný přišel? Ano, proto, že je nevyléčitelně nemocný a léčba už byla zastavena, protože už by pro něj neměla žádný benefit. My mu pomáháme od bolestí a jiných nepříjemných projevů nemoci, ale nedokážeme postup zhoubné nemoci zastavit ani zabrzdit. Někdy to jde bohužel rychleji než si kdokoli z nás dokáže představit, ano, i my jsme někdy v šoku jak se stav pacienta dokáže změnit ze dne na den. Ale tohle, co jsem si tu přečetla, mě jako zdravotní sestru v hospici hluboce uráží! Když moc dobře vím, jak pro pacienty děláme první poslední, jak s nimi prožíváme každou jejich bolest a na sebemenší projev bolesti, nevolnosti...okamžitě vedne v noci reagujeme, jak přesně pan primář nastavuje léčbu bolesti opiáty aby pacient neměl bolesti ani nebyl úplně mimo, jak na poradách probíráme pacienta komplexně - jeho rodinné zázemí, náboženské vyznání a jeho potřeby v téhle oblasti, jak kolikrát i v noci voláme příbuzným že se stav změnil, jak naháníme kněze, držíme ty lidi za ruku, pláčeme kolikrát spolu s příbuznými...A jak si kolikrát nosíme v srdci a v myšlenkách ty pacienty i domů... Jak tohle někdo vůbec může říct. Proboha, copak nikdo neví jak přísně jsou evidované opiáty? Že i kdyby mě někdo na kolenou prosil, tak to prostě neudělám? Nejen, že bych si to nikde neobhájila, ale hlavně my zdravotníci v hospicích máme svědomí a lásku k lidem a s nějakou eutanázií v jakékoli formě nikdo z nás nesouhlasí! Tak už si to lidi uvědomte a pojďte nám pomáhat a ne nás takhle hanit!!!

I mně. Jakmile se mamince vrátila nemoc, na onkologii do nás neustále hučeli, aby šla maminka do hospice, ale ona tam nechtěla a já sama jsem to už vůbec nechtěla a maminka pak byla doma ještě téměř rok a až na poslední cca dva týdny byla pohyblivá, jinak jsem jí samozřejmě vařila, prala a dělala vše ostatní. Bylo mi z toho zle, jak to do nás pořád hustili - hospic, hospic, hospic; asi s nimi mají smlouvy a hlavně hned dají pacientovi důrazně najevo, že už to bude pořád horší, žádná naděje, jen pacienta doslova srazí k zemi, paliativní tým se jen vychloubá na netu vším možným, ale pak se ukáže, že není možné téměř nic, je mi z toho nejen smutno, ale přímo na zvracení.