Bible není učebnice dějepisu. Ve vzdálenější minulosti a především v Orientu bylo obvyklé se vyjadřovat obrazně, příklady, příběhy, podobenstvím, lidé pak myšlenky lépe chápali. Proto není Bible faktografickou knihou a taky proto nemůže být nevěrohodná.

Můj příspěvek není o bance, ale přesto má podobné rysy: když můj otec zemřel, tak mu ještě 2 měsíce po smrti přišly upomínky za internet, který sami zaměstnanci operátora odpojil a zrušili (být byl předán majiteli k rekonstrukci). Na pobočce mi rovněž tvrdili, že otec musí linku a mobil zrušit telefonicky a osobně. Jejich argumenty byly jednoznačné, i když jsem jim ukazovala úmrtní list. Nakonec kdesi ve vyšších sférách společnosti dohledali telefonický hovor starý asi 4 měsíce, kterým otec žádal o zrušení. Jinak by ho chtěli vyvolat na seanci.

Podle této teorie by naší předkové, kteří mívali občas hlad, nebo rozhodně jedli menší porce, do 18.století většinou jedli jen 2x denně, a žili v obydlích, kde často bylo teplo jen blízko kámen, by se měli doživat vysokého věku. Přitom se dožívali výrazně nižšího věku než my. O kvalitě potravin a čistotě vzduchu přitom není pochyb, nepoužívali žádnou chemii. Přesto v 50 byli staří a v 60 nad hrobem. Není pes zakopaný ještě jinde?

Je hodně utažená vůči ramenům, ale neuvádí se její výška, tedy poměr výškapostavy a pas.rozdíl, jestli má 150 nebo 170 cm. V rodině se traduje, že naše prababička, otcova babička, měla pásek od šatů stejně dlouhý jakotehdy ještě odepínací límeček od košile jejího může, pradědy. A nosila korzet i v době, kdy dávno vyšel z módy, ve 30.letech, před 2. světovou válkou. Byla na něj zvyklá a pas měla i po dětech štíhlý, navíc ji nutil stát rovné a nehrbit se.

Tyto stavy na pokraji smrti lze snad vysvětlit chemickými procesy v mozku. Mě ale potkal podobný sen, vidění, nevím, v polospánku. Bylo mi dvacet let, byla jsem naprosto zdravá, na smrt jsem vůbec nemyslela, ale několik hodin předtím zemřel člověk, který by se byl stal mým tchánem, kdyby žil déle. Ale i to jsem se dozvěděla až dopoledne potom. Je to už skoro 50 let, o nějaké ezoterii nebo duchařině nebylo ponětí a ani já jsem do začátku 90.let nevěděla, co jsem to viděla. Až jednou v rádiu četli z knihy Život po životě a mně běžel mráz po zádech, protože tam popisovali totéž, co jsem viděla v tom snu. Nikdo mě nepřesvědčí, že jsou to chemické pochody v mozku. Ale od té doby, co vím, že to jiní taky viděli, se smrtí nebojím.

Naši předkové je v dobách hladu a hladomoru přidávali do mouky na chleba... ale my snad hlad nemáme

Lahve s picí houbičkou,nebo jak to nazvat,třeba to mají cyklistické lahve, tak takových v pet podobě, to připevněné víčko bylo odjakživa. Pravda,jen se zacvakne a nešroubuje, ale to je jen o malý pohyb navíc. A taky nemůže někam třeba v autě, zapadnout k nenalezení.

Ve Finsku, kde žije dcera, musí zákazník, který sáhne na pečivo rukou, zaplatit celý box, všechno pečivo, do kterého sáhl. Má ale po ruce kleště, které u nás často nejsou ani u sladkého pečiva.

Opětovná chyba ohledně tisu: je velice toxický celý kromě dužiny! červených bobulí. Dužina není jedovatá, jen "pecky" uvnitř. Tis se množí pomocí trávicího traktu ptáků, kteří sezobnou bobuli, pecku pochopitelně nerozkoušou, traktem projde celá a pak někde vyklíčí daleko od mateřské rostliny. Bobule nejsou sladké, mají celkem nevýraznou chuť, ale jsou celkem osvěžující. Ano, snědla jsem jich určitě kolem dvaceti. Přesto nedoporučuji to zkoušet!

Místy je to nevalný překlad z angličtiny, česky leze říct, že se muž vdá, o dalších chybách třeba v přechodnících pomlčím.

Ptačinec žabinec je sice otravný plevel, ale snadno se vytrhává na rozdíl třeba od pyru plážového nebo bršlice, které mají podzemní oddenky, kterých se v podstatě nelze zbavit. A to bych mohla pokračovat dál. Zásadní námitka vůči článku, který je skoro doslovným přepisem článku z časopisu Naše krásná zahrada, je ilustrační foto. To opravdu není ptačinec, to bych si do salátů opravdu nedala!!

Taky dělám vrbu, ale vyslechnu, jestliže je zájem, poradím. Většina lidí se chce prostě jen někomu svěřit, dostat problém ze sebe. Viděli jste už někdy skutečnou vrbu? Nese na sobě cizí problémy? Ne. A tak to musí mít i lidská vrba: vyslechnu a dál se tím netrápím, popřemýšlím o nějaké radě či pomoci, radu dám, pomoc poradím. Dál se mě to netýká, nemůžeme nést cizí problémy, kolikrát malicherné.

Avaři zanikli, rozplynuli se ve většinovém obyvatelstvu, tady u nás, ale jako národnostní skupina dosud existují na Ukrajině. Netušila jsem to, dokud mi jedna malá žačka neřekla, že maminka je Avarka. Začala jsem pátrat a skutečně je lze najít kupř. na mapě jazykových skupin v Evropě.

Pojem doba temna je odvozena od Jiráskova (Alois Jirásek, spisovatel historických románů, který svým protiněmeckým a protihabsburským pojetím českých dějin formoval obecný pohled na naší národní minulost asi až do dneška) románu Temno. Zabývá se právě dobou rekatolizace jako důsledku porážky v bitvě na Bílé hoře. Jako dobu temna to prosazoval Zdeněk Nejedlý, první komunistický ministr školství.

Chürem Sultan se jmenovala Maria a byla dcera pravoslavného popa z jihovýchodní části polsko-litevského státu, asi z dnešní západní Ukrajiny. Unesené dívky se dostávaly do jakéhosi internátu vedeného bohatou ženou, kde se učily turecky, hudbě a tanci, ruční práce, především vyšívání. Také základům literatury a pochopitelně číst a psát a islámskou věrouku. A umění zalíbit se (svému) muži. Ty nejhezčí a nejšikovněší byly vybírány pro sultánský harém. Ale ne na tržišti- v domě.

Článek je sbírka nepřesností, špatného překladu i nesmyslů.

Taková drobná poznámka: v posledních více než 10 letech se test ze všeobecných znalostí nedělá a není ani součástí testových otázek z češtiny ani z matematiky. Ale pro zábavu si jej můžeme dát a zavzpomínat na dětství...

Umět získávat informace je jedna věc, ty jsou dnes dostupné tak snadno a v takovém množství, jako nikdy předtím, ale informace není všechno. S těmi je potřeba nějak zacházet, logicky je dávat do souvislostí a interpretovat je. Jistě bude mnoho mladých a schopných lidí, kteří to budou umět, ale bohužel bude mnoho takových, kteří se budou utápět v jednotlivostech. Umí, a to celosvětově, méně číst a hlavně méně rozumět přečtenému.

Každý se má v průběhu života připravovat na důchod a na stáří, dřív se tomu říkalo myslet na zadní kolečka. Jsem důchodkyně a mluvím z vlastní zkušenosti...

Mohli by si k tomu mohli vyzkoušet ještě chůzi v lodičkách, ve kterých musí japonské zaměstnankyně v kanceláři chodit. Dokud se mi nenarodilo první dítě, měla jsem nejen bolesti, ale křeče při kterých to že mě "šlo horem dolem" a kroutily se mi prsty u rukou a přitom bolely šlachy, jako by mi měly prasknout. S tím opravdu nešlo chodit mezi lidi. Naštěstí jsem porodila ještě před nástupem do první práce...V lodičkach bych to teda opravdu nedala.

Máte můj obdiv a úctu.