Maruško, Ty jsi prostě borec. Směju se ještě teď. Hlavně, že se Ti nic nestalo. Zachovej si ten Tvůj báječný humor a nadhled.

Děkuji.

Lze použít i tyto příklady z písně Marlene Dietrich Die Antwort weiss ganz allein der Wind?

´... Mütter sind lang schon allein ... Die Antwort, mein Freund, weiss ganz allein der Wind

Alenko, zcela srozumitelné. Nespletla jsem se, kupodivu, ani jednou. Nikoliv proto, že bych ve videu uvedená slovní spojení znala dříve, nýbrž ze zcela prozaického důvodu. Řídila jsem se logikou podepřenou intuicí.

Otázala jsem se Romana Cílka, který v knize uvádí 10. prosinec. Sdělil mi následující: "Byl jsem tehdy, v době Tajovského úmrtí, v kontaktu s klášterem. Vycházel jsem z data, které mi sdělili. Nevylučuji, že mohlo dojít k nějakému omylu při předávání informace."

Alenko, pro mne mimořádně zajímavá lekce. Mnohá spojení mne docela překvapila a mnohé osvětlila. Zvláště děkuji za kapitolu das Zeug. Určitě použiji v nějaké práci.

No nazdar. Počkej, až Ti na to přijde...

Maruško, skvěle jsi to vymyslela! Jen doufám, že Tvůj Pan Kocour moc neremcal, že jsi darovala z jeho zásob...

Výsměch to je. Souhlasím. Obhájci obou obviněných esesáků, tím druhým byl Franz Wunsch, si činili. Výpovědi svědků, bývalých vězňů KT Osvětim, znevěrohodňovali, stavěli je do pozice dementních lidí, kteří si nic nepamatují... Při studiu spisů, k nimž nebylo snadné se dostat, jsem nevycházela z údivu. Časem něco z nich na těchto stránkách nabídnu. Závěrečné rozhodnutí, které ve vídeňské soudní síni zaznělo 27. června 1972, potvrdilo, že spravedlnost je slepá. Nebo neexistuje, a pokud ano, tak jen pro někoho. Bývalí vězni nacistického koncentračního tábora Osvětim se domů rozjížděli znechuceni, zklamáni. K soudu se dostavili s jediným přáním. Učinit spravedlnosti zadost. Všem zavražděným vzkázat, že ti, kteří je na smrt ve jménu rasových zákonů poslali, byli světskou mocí podle zákonů demokratické společnosti spravedlivě potrestáni.

Nestalo se tak!

Není zač. Tu píseň jsme pokaždé zpívali s bývalými vězni KT Sachsenhausen, studenty 17. listopadu 1939. Pravidelně jsem tam s nimi jezdila. Umřel mi nejbližší člověk na světě, maminka, 96 let. K učení se pomalu vracím..

Alenko, velice srozumitelné. Děkuji. Předpokládám, že k Vašemu výkladu se hodí následující citace z písně Die Moorsoldaten - Odkaz   - Wohin auch das auge blicket .... Morgens ziehen die kolonnen/Durch das moor zur arbeit hin ... Keiner, keiner kann hindurch...

Pokud někoho označení XYZ zaujalo, pak doporučuji knihu historičky Aleny Hájkové a publicisty, autora literatury faktu Dušana Tomáška, nazvanou XYZ Poslední poprava v Terezíně (Nakladatelství Svoboda, Mladá fronta,1988).

Heinz Jantur, bývalý vedoucí protikomunistického referátu gestapa 7. dubna 1947 v pražském vězení napsal: „V průběhu služebního pohovoru, jemuž byli přítomni i vedoucí venkovních služeben pražské úřadovny – asi koncem 1944 nebo začátkem 1945 – nařídil stapoleiter dr. Gerke, aby s okamžitou platností všichni vězni, kteří by podle tehdy platných německých zákonů za svou ilegální činnost normálně mohli počítat s trestem smrti, dostali na přijímacím záznamu označení XYZ…"

Označení XYZ znamenalo likvidaci vytipovaných osob bez alespoň formálního soudního řízení, na něž se nacistům na jaře roku 1945 už nedostávalo času, čili vraždu.

K příběhu, jemuž se autor článku věnuje, mohu jen dodat. Protektorátní doba byla složitá, zlá... Nedovolím si ony dívky za jejich chování soudit. Nevím, co bych na jejich místě udělala já.

"Vy jste stará škola. Se slušností, bohužel, dnes nikam nedojdete," pravil soused (pejskař) poté, co jsem mu vylíčila příhodu, která se mi stala při návratu z procházky. Měla jsem, ostatně jako vždy, mou téměř tříletou německou ovčačku na vodítku a s náhubkem(!). Pravidelně chodím na cvičák, kázeň má vštěpovanou od štěněte. Z postranní ulice se náhle vyřítili dva psi. Bez vodítek, bez náhubků. Zůstala jsem stát v očekávání jejich majitele. Přišel a hned začal řvát, jestli mám problém. Upozornila jsem, že obecní vyhláška jasně nařizuje: psi se po vsi mohou pohybovat výlučně na vodítku... Nenechal mne domluvit a hulákal dál, že ho poslechnou. Znovu jsem namítla, že obecní vyhláška něco říká, že po vsi si hrají děti... Dostala jsem hodně kořeněnou "držkovou"! Maruško, znáš mne léta. Víš, že nemám ve zvyku křičet. Mluvila jsem klidně, nicméně se zlou jsem se potázala. Asi jsem fakt moc stará škola, když se snažím dodržovat pravidla slušného chování, obecní vyhlášku...

Před Vaším tatínkem smekám!

Můžete být na tatínka hrdá! Klobouk dolů před ním! Touha žít dokáže člověka přimět k nemožnému. Mnohokrát jsem se s tím v archivních materiálech setkala.

Všem, kteří chtějí vědět více, doporučuji knihy M. Moulise. Jeden z členů naší rodiny ten pochod taky přežil. Mám po něm sepsané vzpomínky. Hrůzné čtení... Časem pro tyto stránky využiji.

Tak to jsi mne pobavila....

Maruško, krásně jsi to napsala. A děkuji, že jsi mne omladila. Jsem ročník 1951. Zapšklí staříci nejsme. Jsme fajn parta a je prima, že se máme. Jsem životu vděčná za naše letité přátelství.

Děkuji za připomenutí sbírky. Jako matka i jako babička mám pocit, že Marii Uchytilové i všem zavražděným dětem něco dlužím. Zaslouží si, abychom spojili síly a do sbírky přispěli.

Je to smutný příběh. Léta jsem pro Památník Lidice pracovala jako externí překladatelka a editorka. O osudech lidických jsem mnohokrát psala, s přeživšími lidickými ženami jsem dokonce navštívila Ravensbrück a jsem vděčná nejen paní Cábové, že dokázala přímo tam vyprávět o jejich osudech. Tehdy jsme na jejich památku odhalovali pamětní desku. Dne 13. listopadu 2024, od 18 hodin, v Lidické galerii moderuji křeslo s hostem, dr. Zuzanou Peterovou. Z její rodiny v koncentrácích zahynulo na 60(!) členů. Budete-li mít čas, přijďte si ji poslechnout. Možná tam bude i hrstka zbývajících přeživších dětí.