Moje maminka pracovala 50 let jako zdravotní sestra. Pamatuji se, jak ji lidé zdravili na ulici, sdělovali, jak se jim daří a dodatečně děkovali...Jako dítě jsem to brala jako normu sestřičky a nějak jsem se nad tím nepozastavovala. Je jasné, že každý jsme nějaký a moje mamka je vlídná a soucitná od přírody, ale nechápu, že lidé třeba s úplně opačnou náturou pracují ve zdravotnictví. Ve vztahu k lékařům a sestrám jsem právě díky rodinné konstelaci byla zvyklá chovat úctu, poslední dobou se ale negativní zkušenosti natolik množí, že tento postoj přehodnocuji. Jistě i dnes jsou skvělí lidé ve zdravotnictví, ale jsem jaksi háklivá na stále častější neuctivé a necitlivé chování, zvláště je-li člověku těžko a potřebuje pomoci. Posledním negativním momentem bylo, když se v nemocnici octnula po pádu s rozseknutou hlavou právě moje mamka, která je ve svých 80 letech mentálně a projevem jako padesátnice a bylo s ní nakládáno jako s nesvéprávnou, což mě globálně ve vztahu ke starším lidem irituje. Myslím, že krom odbornosti, která by měla být normou, by veškerý zdravotní personál měl být důkladně proškolen v oblasti psychologie a jednání s pacienty, protože vlídný přístup je v tomto směru k nezaplacení a přitom nic nestojí...
Nemyslím si, že je to tak jednoznačné. Jsou děti, které jsou od přírody hubené a v nižším věku je jich absolutní většina. Znám spoustu rodin s těmito chrtíky a běžně slyším, kolik sní buchet, sušenek, knedlíků, vždyť je to chudinka hubená. A pohyb? Minimální. Proč, vždyť je to drobínek. Neříkám, že je to pravidlem, ale rozhodně to není výjimkou!..Ano, oni se časem vypasou a jako dospělí se špatnými návyky už takovými hubeňoury nebudou (v dospělé populaci je hubených mnohem méně než v dětské, tak z koho rostou ti otylí?), minimálně začnou být rozbředlí. A potom si vezmu mého syna - není v 10 letech rozhodně žádný houžvička. Závodně plave od 5 let, a to je kilometrů, není den, abychom nejeli na kole, na brusle, sportujeme celá rodina. Jídlo hlídáme pořád, ale aby ho to netraumatizovalo, všeho přiměřeně. Sladkého minimálně, smažené skoro nejíme. Já celoživotní sportovec, základem jídelníčku maso a zelenina, takže špatný příklad snad také ne, nikdo v rodině nadváhou netrpíme, zdravotně vše ok...takže proč? Někdy je to prostě také taková figura, prostě genetika. Mě jen štve, pokud někdo zevšeobecňuje - nic neplatí 100%
Asi co dítě, to jiné "kritické" období, prostě podle povahy...🙂
U nás bylo zatím to nejnáročnější 0-10 měsíců - mimo spánek a kojení neustálý brek, neustálý! (zdravé dítě), ale když se člověk dívá zpětně na fotky rozkošného spícího miminka (většinou se nefotí ve chvíli největšího řevu), je mu líto, že si to období díky tomu tak neužil. Od té doby mám pocit, že je to snad pořád lepší a lepší. Nyní bude synovi 11 let a je to bezva parťák. Takže za mě - v 8 letech to bylo prima. S pubertou se může moje hodnocení ještě pozměnit, tak jen doufám, že ji bude mít celkem klidnou jako snad všichni u nás v rodině - zbožné přání 🙂
Mimochodem - moje mamka vzpomíná, že u mě taktéž nejhorší první rok a potom raná dospělost a vztahové anabáze...prostě každý to máme nějak
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Syna jsem v pěti letech objednávala do logopedické poradny kvůli r/ř, na kterou jsem dostala kontakt od dětské lékařky, a už v telefonu byla paní velmi nepříjemná. Docházet jsme měli jednou za měsíc, první sezení za 3 měsíce, což, jak tady čtu, bylo ještě krásné. Poté nám byla doporučena logopedka, která neměla smlouvu s pojišťovnou, ale - docházeli jsme každý týden na 20 min za 200 Kč, čas byl využit maximálně efektivně, paní magistra byla velmi profesionální a za půl roku bylo vyřešeno. Za mě to byly skvěle vynaložené peníze. Komu finance dovolí, doporučuji poohlédnout se i mimo z pojištění hrazené poradny. V soukromých zařízeních si holt nemohou dovolit být nepříjemní a nepodávat výsledky...
1 odpověď