Doufám, že budu mít jako senior tolik humoru jako autorka článku.

Chudák kluk. 🙃

Psali že je tady od roku 2002, tak ho pozval tak maximálně Zeman nebo Klaus.

LaCo DoMů

Vzhledem k pravidlům stanoveným stavebními předpisy a stavebním zákonem je dané, že pod 16 metrů čtverečních nemovitost nemůže být kolaudována jako byt, ale naopak pouze nebytový prostor.

Skvělý herec ale to je tak asi všechno

13 bude stačit?

Už se těším na bláboly pana prezidenta /pokud takhle nestydatost projde sněmovnou a senátem/, jak bude zdůvodňovat, že to musí podepsat!

A kdo je ta přešťastná motivátorka nákupů v Kauflandu? Ta buď v něčem jede nebo si nevyndavá Venušiny kuličky.

Časem budou tyhle hnusy standard 😄

27 let žili na psí knížku.. a najednou svatba,když ještě nedávno říkal,že se znají pouze pár měsíců.. lhář!

Včely jsou hmyz, takže se jimi zabývá v první řadě entemolog!

Mám bohužel čerstvě za sebou dochování maminky. V životě po mně nic nechtěla a ani po oznámení zničující diagnózy. Navzdory tomu jsem se ze dne na den sbalila, vyvázala se z pracovních i jiných závazků a nastěhovala se k mamince. Protože ona se nejlépe cítila u sebe doma. Nerozmýšlela jsem se ani vteřinu. Bylo to samozřejmé jako dýchání. Ano, mám již dospělou dceru, takže jsem se nemusela rozdvojit. Mám i manžela, který mi byl stejně jako zbytek rodiny velkou oporou. Nevěděla jsem dne ani hodiny, byly dny ukrutné a byly i dny lepší či dokonce skvělé. Byla jsem rozhodnutá udělat maximum pro to, aby maminka měla co nejlepší komfort a to znamenalo především, mít u sebe někoho blízkého a nebýt opuštěná, byť v luxusu. V průběhu téměř dvou let jsem měla tři kolapsy, protože to bylo fyzicky i psychicky velmi náročné období. Ničeho nelituji, udělala bych to znovu. Jsem vděčná, za každou minutu, kterou jsme mohly strávit spolu. Bylo to nesmírně obohacující. A nikoho nesoudím, pokud to má nastavené jinak.

Svým příspěvkem možná pohorším,leč píši jej upřímně,po letech péče i odříkání.Maminka se narodila s vrozenou nemocí ledvin,díky čemuž skončila v 50 letech na dialýze,následně žila 20 let s transplantovanou ledvinou a teď - v 88 letech je již opět 15 let dialyzovaná.K tomu se časem přidala nestabilita v důsledku diagnostikované závratě,neuropatie horních i dolních končetin,stařecká demence a úplná závislost na péči druhé osoby.Můj úžasný táta bral celý život ohledy - vzdal se přátel,radostí, běžného života a obětavě řešil jen starosti a problémy s nemocí spojené.Léta psychického vypětí a života ve stresu si pak vybrala tu nejkrutější daň.Zemřel před 5 lety,vděčný za pomoc a domácí péči.Bylo to,s nemocnou mámou navíc,vyčerpávající. Postupně došla do stádia,kdy jsem musela skončit i v zaměstnání a dnes pečuji na plný úvazek.Z jejího pohledu je to samozřejmé, z pohledu okolí jsem ta báječně vychovaná dcera,co se postarala.Z pohledu mého nežiji roky vlastní život,nevím,co je klid v pravém slova smyslu, dovolená, prostor na vnuka.Došla jsem jasně k závěru,že bych něco takového po své dceři NIKDY nechtěla! Ono to je totiž také o soudnosti těch nemohoucích,co zmaří i roky normálního života svých dětí.Já situaci vyřešila ještě v době zdravého rozumu tak,že jsem dceru s tímto postojem obeznámila a obeznámila jsem ji i s tím,že nemá přihlížet k tomu,pokud vlivem demence časem názor změním! Doufám,že jí tím do budoucna ulehčím.O nevyléčitelně nemocné má pečovat kvalifikovaný personál,a to, že je ho málo,je věcí jinou.Já bez dalšího po ztrátě sil do zařízení pro seniory půjdu.