Pan velvyslanec má smysl pro humor. Video bylo vtipné. Zasmála jsem se.

Autore článku, ověř si své informace. Bocceli má dva syny a vnučku. Jeden ze synů a vnučka jsou v jeho šlépějích a zpívají.

Když už se zveřejňuje výše odměny, mělo by se zveřejnit i konkrétně co udělal ten člověk nad rámec svých pracovních povinností, že jsou takto vysoké, aby se zamezilo pochybnostem o jejich zásluze. Odměna by měla být dávána za nadstandardní výkony a ne jen za to, že sedí na vysokém postu.

Někteří mladí lidé mají dobrodružnou povahu, snadno se přizpůsobují. Paní si zvolila zvláštní život, ale když jí to tak vyhovuje, nic proti. Přeji jí, aby byla stále spokojená a šťastná. Každopádně je obklopena krásnou přírodou, kolem má usměvavé lidi ( na rozdíl od zdejších kyselých ksichtů ), má zřejmě spokojený rodinný život a je zapálená pro svůj cíl, aby udělala něco pro záchranu životního prostředí. A o tom to je. Člověk by si měl jít za svým cílem, aby prožil spokojený a plnohodnotný život. Držím jí palce, aby to tak bylo i nadále.

Velmi smutné. Rodině přeji hodně sil zvládnout složitou životní situaci. Mnoho lidí by si z toho mohlo vzít ponaučení, že přece jen ta svatba má něco do sebe, není to "jen" papír - když se stane něco takového, je finanční situace alespoň o něco málo lepší když je nárok na vdovský ( vdovecký důchod ).

Já dělám ještě rychlejší. 1salko, 1/4l rumu, 4 žloutky, trochu vanilky. Rozmixuju a hotovo. Většinou musím dělat více dávek najednou, protože má šílený odpar 🙂.

Jaké to překvapení !

No teda. Konečně objevili Ameriku. Kdysi jsem psala do diskuze o neoddělitelných plastových víčkách a k zálohování pet lahví kvůli snižování uhlíkové stopy, že by bylo rozumnější se zaměřit na poloprázdné obaly ( dokonce jsem uváděla jako příklad bramborové chipsy - více než polovina pytlíku je vzduch, prací prostředek 1/3 krabice prázdná ) a ejhle, už konečně to napadlo i slavnou EU.

Tak mi poslední dny připadá, že autoři článků nevědí už o čem psát, ale něco napsat za každou cenu chtějí.

Do multikina se mi již nechce ani chodit. Za nehoráznou cenu být rušena hovorem mládeže z jedné strany a šustěním pytlíků s brambůrky či chroupáním popcornu, srkáním kofoly brčkem a kdoví čím ještě? To si raději počkám, až bude film vysílán v tv, kde si ho nerušeně vychutnám v klidu a pohodě v pohodlí domova.

Vše je o lidech. Dcera chodila od dvou let do školky, vodila ji tam moje maminka cestou do práce. Školka kilometr daleko, ráno dítko ještě rozespalé, venku tma, tak ji vozila na "golfáčích". Když chtěla dát vozítko do kočárkárny ( věděla, že byla ve školce zbudovaná, neboť jsme se my rodiče v akci "Z" na výstavbě brigádně podíleli ), dělala ředitelka obstrukce, protože by musela kočárkárnu odemknout. Prý řekla: "Babičko, vy nám to ztěžujete" s tím, že tam kočárkárna není. OPtala jsem se tedy na kočárkárnu jejího nadřízeného. Maminka byla druhý den na to "jemně" pokárána, že jsme si teda zrovna ztěžovat nemuseli, ale od té doby měli všichni rodiče kočárkárnu k dispozici. Ono tam bylo vše, co představovalo nějakou, byť drobnou práci navíc ( třeba dát dítěti tabletku léku před obědem ), velkým problémem. Proto rodiče raději zvolili jinou školku a tato se pro nedostatek dětí zrušila. Až těsně před zrušením byla ředitelka samá ochota, ale to už bylo pozdě. I dítě vycítí, když učitelka nedělá svou práci ráda. Vždy jsme podle chování našeho dítka poznali, která učitelka měla zrovna službu.

Nechci paní na vozíku omlouvat, ale z letité zkušenosti se seniory vím, že nemoc a bezmoc někdy negativně ovlivní chování toho člověka. Však před několika dny psala i paní Munzarová, jak se její rodiče na sklonku života změnili, že byli doslova zlí. Přesto se o ně s láskou starala. Nikdo z nás neví, co z nás stáří a nemoc udělá. Někdy je to pro okolí velmi těžké přijmout, že z anděla se stal tyran, ale láska a pochopení je velkým pomocníkem péči o takového člověka zvládnout.

Na svůj věk a způsob života vypadá dobře, ale že by až božsky se mi nezdá. O Dádě se píše skoro denně. Včera o tom jak se zpila pod obraz, dnes je z ní božská kráska. To pak člověk neví, co si z toho vybrat. Každopádně prožívá asi nejtěžší období života, protože pro každou matku je nejhorší zprávou nemoc jejího dítěte. Přála bych celé její rodině, aby se vše obrátilo v lepší a aby jim bulváry daly pokoj.

To je skvělá motivace. Pro takového šéfa je opravdu radost pracovat.

Tento level krásy je zřejmě trochu nižší než jindy. Jinak by v titulku autor sdělil, že nám budou padat brady. No, hlavně že je na světě další článek.

Pokud tomu dobře rozumím, stejná metoda jako v naší rodině. Mně, holku, učili rodiče vše ze svých dovedností s tím, že člověk by měl vědět od všeho aspoň trochu, aby v případě potřeby věděl jak a s čím se co dělá. Jsem jim za to moc vděčná, hlavně tatínkovi, díky kterému jsem si po smrti manžela dokázala poradit s opravami v domácnosti i kolem domu. A hlavně mne učili, že si člověk má jít za svým cílem, plnit si sny, žít na plno, nenechat se nikým omezovat, zastrašovat, ponižovat.

Všem, kteří s touto nemocí bojují, přeji hodně sil a hlavně štěstí, aby zvládli tu bestii přemoci. Anička má můj velký obdiv, že jde s kůží na trh a tím zcela jistě pomáhá jiným, takto nemocným, zvládat to těžké životní období.

Ta výše trestu co jí hrozí mne docela překvapila. Když si vzpomenu, že za znásilňování vnučky dostal pachatel jen podmínku,.... Není něco v našem právním systému špatně?

Zase budeme papežštější než papež. Budou tři možnosti. Buď si koupit předražené kusy kapra v obchodě ( a budeme věřit, že kapr zemřel bezbolestně ), nebo projedeme hafo benzínu či nafty, abychom si vystáli na kapra frontu na sádkách, případně si ho budeme muset chytit sami ( pokud na to máme povolení s rybářským lístkem ). Kapr na vánočním stole je staletá tradice. Je zajímavé, že nikomu nevadí, že vláda chce povolit z obchodních důvodů zabíjení skotu bez omráčení podřezáním a vykrvácením. To bych považovala za trýznivé. A vůbec. Neměli bychom se rovnou stát vegetariány, aby se nemuselo žádné zvíře či pták zabíjet? A co rostliny? Co když je také bolí, když je někdo trhá? Divná doba. Ve škole se budou děti možná brzy učit, že nemáme jen tři rody, ale více ( ženský, mužský, střední a pak dalších několik jiných ) a samy si budou rozhodovat jakého jsou pohlaví, ryby se nebudou smět prodávat na ulicích, protože se prý dusí ( a co třeba chudáci sardinky - ty se budou klepat klackem jedna po druhé? nebo bude mezi způsobem zabití diskriminace malých - ty se budou smět nadále zpracovávat jako dosud a velké ryby budou mít výsadní právo na nějakou zvlášť humánní smrt? Vlastně v zemích původu rybích konzerv jsou ještě normální, a tak tam tyhle hlouposti neřeší a potichu se smějí při plánování jak k nám budou vozit ještě více produktů z ryb). A co chudáci potkani či lišky? Ti mají po požití jedové návnady smrt nějak hezkou? Mám ráda přírodu, zvířata. Ale odsud posud. Pokud kapra koupíte a necháte hned klepnout, tak nevidím problém.

My byli v jedné domácnosti s mými rodiči a ještě s babičkou. Takže i s naší dcerkou celkem 4 generace v jedné kuchyni, jednom obýváku. Samozřejmě že to občas zajiskřilo, ale díky tomu, že jsme komunikovali, se nastavila pravidla a mantinely a bylo to skvělé. Každý měl své úkoly a tím pádem bylo vše brzy hotové, a tak jsme měli na sebe čas. Vzájemně jsme se ve všem podporovali, jezdili na výlety, u jídla či kafíčka plánovali,...Rodiče i babička pomohli s hlídáním ( rozmazlovali s rozumem ), později zase jsme se podělili o péči o těžce nemocnou babičku, pak se zase maminka víc věnovala domácnosti, abych se mohla postarat o nemocného manžela a tatínka. Když onemocněla maminka, tak jsem se o ni také postarala, to už byla dcera vdaná a bydlela kilometr ode mne, tak když bylo třeba, přišla mi pomoci. Kdyby šlo vrátit čas, neměnila bych na tom nic. Pokud spolu lidé komunikují a jsou normální, tak v tom nevidím problém. Musí se však nastavit pravidla, která vyhovují všem. Jaké si to kdo udělá, takové to má.