mě nejvíc utkvěl v paměti v jedné televizní inscenaci, kde hrál Draculu. To jsem se fakt bála, protože se sice potoky krve z obrazovky nevalily, ale strašidelná atmosféra stála za to.
Také jsem to jako školačka viděla a se i bála. Byly prázdniny a my co jsme to viděli, jsme pak šli dělat bobříka odvahy. :-)
Tohle by se mělo učit ve školách jako jeden z předmětů. Lidi jsou zmatení, neví skoro nikdy, co přesně v takových situacích dělat .
Ještě jako školačka jsem absolvovala kurz 1. pomoci. Pak znovu na U3V. A když doma můj hodně starý otec upadl do bezvědomí, měl zástavu dechu a ani srdce mu netlouklo, tak jsem věděla co mám dělat. Byla jsem sice vyděšená, ale v duchu jsem si říkala, teď nesmíš panikařit. Věděla jsem, že se hraje o čas. Že po 5 minutách začnou odumírat v mozku neurony. Záchranáři přijeli rychle, ale to už dýchal. Otec zemřel až za 4 roky na něco úplně jiného.
No, odmítám sám sebe nazvat absolventem VŠŽ, ale i táta - farmaceut - štamprdli něčeho ostrého při nevolnostech neodmítal. Málo paltné, alkohol desinfikuje. Např. v Egyptě je kvalitní whisky dobrá i na spláchnutí prachu a jako šláftruňk. Dopoučeno opravdu zkušeným průvodcem.
Také jsem si ověřila, že silný alkohol funguje. V Mongolsku jsem "dezinfikovala" silnou slivovicí asi 55 %. A kolegyně, která alkohol odmítala, tam dostala úplavici. Zpočátku brala endiaron, ale ten byl asi slabý. Teprve když přešla na slivovici, tak se vše obrátilo k lepšímu. Konečně, není to nic nového. Přece když kdysi Británie ještě měla v Indii kolonie, tak pít whisky, bylo tou nejspolehlivější metodou, jak odolat mnoha místním infekcím.
Když čtu jak je nebezpečné maso omývat, tak se divím, že lidstvo ještě nevyhynulo. Na jedné straně jsou potraviny plné éček, ohrožují nás mikroplasty a kdovíco ještě, a na druhé straně meditujeme, jestli maso mýt či ne. Maso oplachovaly i tak slavné kuchařky jako Rettigová nebo třeba Kejřová. A obě přežily.
Jo taková to byla doba a dnes jsme prý lepší, ale podívejte se co vymysleli na ministerstvu školství ! Dnes jsou batohy do školy barevné a lepší kvality a má to svůj důvod, to co v nich dnes děti musí nosit je děsivé. Sousedka má dcerku jde do první třídy a má 19 kg a taška co nosí na zádech má se vším co musí nosit dle školy a pánů ministrů váží 8,5 kg tedy skoro polovinu její váhy, 44,7 % . Proto navrhuji petici, aby ministři školství v čele s politiky nosili do parlamentu povinně stejnou váhu v poměru ke své váze. Třeba 100 kg politik musí mít na zádech batoh s váhou 44,7 kg. Jak jsem je viděl někteří to ani neunesou !!
Možná chce ministerstvo s politiky vychovávat vzpěrače s dětí už od útlého věku.
Představte si, že již v roce 1936 v Belgii děti nosili jen svačinu a přezuvky v batohu, všechny ostatní věci měli ve škole a druhé balení doma.
Jak čtu Váš příspěvek, tak pokud se týče váhy tašky, tak se vlastně nic nezměnilo. Chodila jsem do základky před více jak padesáti lety a už tehdy se řešilo, jakou váhu děti musí nosit. Zkoušelo se i to, že místo jedné učebnice (asi tak v 3. třídě), jsme dostali sadu lístečků, a měli si brát jen ty, co byly k probíranému tématu. Neosvědčilo se to. Tak že jsme dál stěhovali těžké tašky. A když byly ty přes rameno, tak byly sice moderní, ale nic netušíc, jsme v období největšího růstu dávali páteři zabrat.
Mně to přijde, že si autor koupil knihu o numerologii a udělal z ní článek. Ale už si třeba nepřečetl o tom, že číslo 11 je samostatné a už se dal nesčítá na číslo 2.
Ještě jsem tam zapomněla napsat, že 11 a 22 jsou mistrovská čísla a každý člověk s tímto číslem má spirituální vhled a často předchází svou dobu. Mysl takových lidí je intuitivní a naladěná na vyšší síly.
Mně to přijde, že si autor koupil knihu o numerologii a udělal z ní článek. Ale už si třeba nepřečetl o tom, že číslo 11 je samostatné a už se dal nesčítá na číslo 2.
Ano. Píše o tom britská autorka Anne Jirschová. 11 - Být vizionářem a poslem; hledačem pravdy. 22- Idealista, který dokáže vést ostatní a budovat lepší svět.
Nevím, jestli mám pro štěstí zrovna geny, ale dostala jsem jedno životní poučení. Po jedné operaci jsem dostala sepsi. Ležela jsem v nemocnici připojena na další z mnoha infuzí a cítila, jak se ke mně blíží "zubatá". A tehdy jsem si řekla: "Jestli to zvládnu, tak už vydržím všecko." A od té doby se dokážu radovat i z maličkostí. A nad problémy, z nichž se jiní hroutí, mávnu rukou.
Před téměř půlstoletím publikoval doc. Jirásek, dětský psycholog ze Státního zdravotního ústavu v Praze, práce o vlivu jeslí a školek na dětskou psychiku. Když jsem chtěla dát dítě ve dvou letech do jeslí, řekl mi: když jste se chtěla dítěte takto zbavit, měla jste to udělat v devíti měsích, ve dvou letech dítě citově poškozujete, vnímá to velmi negativně, jesličkami se propláče. Škoda, že jsou závěry jeho studií zapomenuty.
Ano. Totéž prosazoval prof. Matějček (60. léta), který byl zásadně proti jeslím. Tvrdil, že pro citový, psychický i mentální vývoj dvouletého dítěte je velmi důležité být s matkou nebo aspoň v babičkou. V tom dokumentu bylo i vidět, jak jsou dětičky jedno za druhým přebalovány na otáčecím stole jednou sestrou. Skoro jako ve fabrice na běžícím páse. Bylo to hrozné. Což naštěstí dnes už není.
Chtěl jsem to z hlediska délky udržet v nějakých rozumných mantinelech a, je to proto tak trochu letem světem. Toxoplazma by vzhledem k počtu studií, které na ní udělal tým kolem prof. Flegra, klidně vydala na samostatný článek, ba i na samostanou knihu. A vlastně vydala, viz citované Pozor Toxo!
Ano, rozumím. Ale těhotné ženy zrovna nečtou tuto literaturu. Tak netuší.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Také navštěvuji U3V. Chtěla jsem sice v mládí studovat medicínu, ale normalizace rozhodla jinak. Tak aspoň na "stará kolena" jsem se zapsala na lékařskou fakultu. Sice se tam dělaly testy a psaly ročníkové práce, ale to mi vůbec nevadilo. Protože studovat tento obor, mě nesmírně bavilo. A když jsme měli v Karolinu promoci absolventů U3V, byla jsem šťastná. Protože jsem si aspoň trochu splnila svůj životní sen.