Kdyby jste to opsala podle nadpisu gramaticky správně, nešlo by zaměnit smysl věty. Och ta čeština a její gramatika.
Opsala jsem to správně, původní titulek (s pravopisnou chybou) zněl "Oběti ... poslali". Pravděpodobně to někdo později opravil. (Mimochodem: podmiňovací způsob správně zní "kdybyste". Výraz "kdyby jste" je paskvil, říká se tomu "hyperkorektnost". Viz třeba zde: Odkaz 1 . Och ta čeština a její gramatika...)
??? To myslíte vážně? Mám na mysli titulek... "Oběti sexuálního zneužívání poslali otevřený dopis..." V téhle podobě ta věta znamená, že někomu (nějaké oběti zneužívání) kdosi (nějací "oni") poslal dopis. Jiný výklad to prostě nemá. To není jen zbytečné otravování s pravopisem, který stejně nikdo neumí; tady se úplně mění význam. Ještě jednou se to opakuje ve větě " V otevřeném dopise vyzvali prezidenta..." Nebudu psát, jak to má být správně - podle mě je to jasné, doporučuji hledat téma "shoda podmětu s přísudkem" ;-)
Tak sorry, pantofle a sandály jsou rozdíl.
Ve sportovních kvalitních sandálech jsem toho odchodila hafo, i na 3 tisíce a je to daleko lepší než pohorky.
Pevný kotník už se docela dlouho zpochybňuje, pro mě je určitě lepší, když je noha pohyblivá.
Že jsou ale mnozí lehkomyslní je fakt, je třeba mít věci pro zhoršení počasí.
Sandály OK. Ale já tam vidím skutečně pantofle. Tedy už jsem na nějakém e-shopu taky viděla něco, co já bych považovala za pantofle, a tam to prohlásili za sandály. Pro mě je rozdíl v tom, jestli to má aspoň pásek za patou, ideálně na turistiku i přes nárt - čili jestli to na té noze skutečně drží. Pak by asi na žebříku takový problém být neměl. Ale když je to nazouvací (pro mě jednoznačně "pantofel" 🙂) a noha z toho vyklouzne...
Zážitek z dnešního dne v Praze - v cca 6.40 ráno za silného deště přede mnou jel kropicí vůz a vesele vypouštěl svou několikakubíkovou náplň pitné vody na zatopenou silnici. Naprosto nesmyslné a nepochopitelné. Bohužel jsem podobnou šílenost viděl běžně i v minulých letech bez ohledu na to, kdo byl v té době u vesla magistrátu.
Přesně. Nevím, kde se kropí za horkého dne, ale já na okraji Prahy pravidelně potkávám kropící vůz po dešti, když ulice ještě ani neoschla. Představuji si to tak, že někdo dostal zaplaceno za určitý počet jízd, které si odjezdí, když má zrovna čas. Za horka jezdí někde, kde se to víc vyplatí (??? - nic jiného mi z toho nevychází).
Ano, přímá převoditelnost není, chce to ten cit.. Ale tvrdit, že Američané mají pocit, že si všichni týkají, přestože se oslovují jednou příjmením, podruhé křestním jménem, potřetí "pane", je hodně přitažené za vlasy
Zrovna tak přitažené za vlasy, jako když se ve článku píše, že si všichni vykají. To jsem tím hlavně chtěla říct. (Protože nechápou rozdíl mezi tykáním a vykáním. Je otázka, co z toho považují za základní tvar. Vzhledem k tomu, že stejným zájmenem oslovují manželku, dítě, kamaráda ze školy i potenciálního šéfa na pracovním pohovoru, "vykání" pro ně dost možná skutečně bude ten cizí koncept, který znamená "zvlášť zdvořilé oslovení" a musí se nad ním přemýšlet. Výrok "my si všichni tykáme" ze strany české emigrantky, která prožila dlouhá léta v USA a česky trochu pozapomněla, ten skutečně kdysi padl...)
Tykání a vykání je v angličtině jasně rozlišené oslovením. Buď jménem nebo příjmením.
Jak se to vezme. Jednoznačně převoditelné to není. To je jejich pocit, že to tak je - když se jim to někdo snaží vysvětlit. Jeden čas se občas objevily zprávy o mezinárodních společnostech, které vycházely z toho, že oslovování křestním jménem = tykání a razily zásadu "my si všichni tykáme". U firmy s 10 zaměstnanci to je v podstatě rodinná atmosféra. Ale u velkých společností, čili když někoho vidíme poprvé, je mezi námi 30 let rozdíl a mají spolu mluvit dejme tomu skladník + ředitelka nebo ředitel + uklízečka, to na české zaměstnance nepůsobilo úplně příjemně. Není to totéž. Ostatně viz literatura, filmy... Když podřízený říká šéfovi "Pane XY" a ten ho oslovuje křestním jménem, vypadá to celkem normálně. Když si to převedu tak, že nadřízený podřízenému tyká, působí to spíš jako arogance...
Z nevelké praxe mám jinou zkušenost. V angličtině se (pominu You vs. Thee), samozřejmě - formalismem oslovení, použitím slovosledu a výraziva vůbec - celkem dobře dá efektu vykání dosáhnout. Resp. je jasné, jestli člověk na druhé mi spíš vyká nebo tyká.
Samozřejmě, to se dá ve všech jazycích. I u lidí, kterým vykáme, může být rozdíl - s kolegou v práci, se kterým jsem na přátelské úrovni, ale vykáme si, budu používat jiný způsob komunikace než s ředitelem nebo se zákazníkem. Jenže řadě anglicky mluvících prostě zůstává rozum stát nad tím. že "vy musíte přemýšlet, jak koho oslovit (i jaký použít tvar slovesa, čili v každé větě), a kdy se domluvit, že se budete oslovovat jinak, a oslovovat křestním jménem automaticky neznamená tykat si...". Kdysi se tátova bývalá kolegyně vrátila z emigrace a říkala, že "my si v Americe všichni tykáme". Vůbec si neuvědomila, že (gramaticky) vyká i svým dětem a svému psovi...
"V angličtině si všichni vykají" - z jazykového hlediska ano. Ale zkuste se zeptat Angličana nebo Američana (z těch, kteří se o historii jazyka nezajímají), co jim na některých jiných jazycích připadá divné - zjistíte, že naopak nechápou koncept vykání. Oni mají naopak pocit, že si všichni tykají a fakt, že by měli pro některé lidi používat zdvořilejší oslovení, považují za nějakou evropskou/kontinentální výstřední formalitu...
Zrovna včera večer se rozplýval komentátor nad dálkařkou i trojskokankou zároveň Jessicou Mooreovou, a nejmíň šestkrát po sobě vyřkl můrová. Tady se přechylování tedy šiklo, aspoň neopakoval dokola slovensky zeď.
A kdyby to byl John Moore a komentátor by řekl "fandili Johnu Moorovi", tak by to bylo taky špatně? (Koncovka přidaná ke jménu - v originále se to nikdy objevit nemůže.)
Můj dojem je (někde jsem to i četla), že koncovka -ová skutečně je gramatická záležitost, koncovka ženského příjmení, aby se dalo skloňovat. Protože přivlastnění se dělá koncovkou -ova. (To je Jana Nováková. x To je Novákova dcera.) Existuje román od norské spisovatelky Sigrid Undset(ové 😉), který se v originále jmenuje "Kristin Lavransdatter" (jméno je tedy tvořeno podobně jako doteď v islandštině) a v překladech se (komplet počeštené - překlady jsou myslím většinou staršího data a vycházejí v reedicích) název většinou objevuje jako "Kristina Vavřincova" (tedy ne "Vavřincová") - čímž se dává najevo to -datter".
Díky za odkaz na články, takhle detailně jsem se tím nikdy nezabývala, ale už mě to napadlo, vlastně je to logické: May měl načteno, ale pochopitelně z knih nových i starších a co zaujalo jeho fantazii víc, toho se chytil, i když to v jeho době v těch místech už byl anachronismus. Před lety jsem četla o cestách Johanna Burckhardta (1784-1817) a Richarda Burtona (1821-1890) a některé historky byly jasně převzaté od nich. Burtonova cesta do Mekky sice není tak stará, ale nějak jsem si tenkrát říkala, že co bylo za Burckhardta, to už za Kary ben Nemsí těžko... A pak ještě příběhy nějakého francouzského obchodníka s kožešinami, který se zúčastnil jakýchsi indiánských válek buď na severu USA nebo v Kanadě a sice přitom pomáhal spřátelenému kmeni, ale pak jim zabránil v mučení zajatých nepřátel - pravda nikoli po křesťansku přimět je, aby pochopili svoji chybu a pustit je, pouze mu dovolili je humánně zastřelit... To bylo někdy koncem 18. století nejpozději.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
"...když jsem přijel v roce 1989 do Ameriky, chápal jsem, proč se ke mně tak chovají. Neustále dětem vyprávěli, že přiletí ruské rakety, začneme je bombardovat, takže je učili schovávat se v protileteckých krytech, nosit plynové masky a tak..."
Moc dobře si pamatuji, jak nám v 70. letech ve škole vyprávěli, že přiletí americké rakety, a učili nás nosit plynové masky a házet granátem...