Stává se, že když je někdo statečný jednou, očekává se od něho, že bude statečný vždy. Že to má nějak v povaze a nedělá mu to potíže. Kdo více křičí, tomu je věnováno více pozornosti. Tady v článku sice plakal a křičel malý chlapec, který byl zraněný, ale platí to, i když je situace srovnatelná.

O tom se teoreticky špatně mluví, protože je potřeba v konkrétním případě určit, jestli dítě věc opravdu nesnáší nebo říká ne jen z neznalosti a nejistoty nebo dokonce říká ne, aby se necítilo jako bačkora. U nás doma to bylo tak, že se jídlo chválilo a babička jedla maso, i když ho neměla ráda a prateta pila mléko, i když ho neměla ráda, aby my děti jsme to neodmítaly, protože bylo důležité pro naše zdraví, aby jsme to jedly a pily. Je také možné zkusit nějakou změnu v úpravě jídla, dítě nemá zkušenosti a neumí přesně pojmenovat, co mu vadí. A taky není na škodu dítěti říct, že příprava jídla dá práci a kdo jídlo připravuje, by kolikrát rád dělal něco jiného a jaký je rozdíl dělat jedno jídlo nebo pro každého jiné. Ale když nebude jíst jen něco, třeba jeden druh zeleniny, tak to nevadí. Ale třeba vadí - to vyprávěla jedna maminka - řekla svému dítěti, že ve školce musí být tam, kde je učitelka, aby na něho mohla dávat pozor, ale nemusí dělat, co řekne, například malovat, zpívat nebo cvičit. A to samé dítě odmítalo pohádky. Prý za ním večer přišla, že mu bude číst, řekla "Bylo nebylo" a ono řeklo "Bylo, nebylo a jde se spát!" Opakovaně. My jsem ve školce společným činnostem říkali zaměstnání, to slovo se používalo. Znělo to důležitě, rodiče chodili do zaměstnání a my jsme měli zaměstnání ve školce. Říkalo se nám, že se při tom něčemu učíme, něco si procvičujeme a je to pro nás důležité, aby jsme byly šikovné. A vedle toho jsme měly čas, kdy jsme si samy hrály a do toho nám nikdo nemluvil, pokud v tom nebylo nějaké zlobení.

Do školky jsem chodila od tří do šesti let. A celou dobu jsme téměř denně chodili na procházku mimo školku. Měli jsme malou zahradu. Chodili jsme asi 200m na louku, tam jsme mohli hrát na hoňku a jiné hry, které potřebují dost prostoru. To se silnice překračovala jedenkrát. A pak jsme chodili na kolotoč do parku, to bylo dál a přes silnici jsme museli dvakrát, tam a zpět čtyřikrát. Ale chodili jsme i jinde, jen tak. A dost jsme se hádali, třeba které auto je nejlepší, kde je největší hloubka, jak přesně vypadá které zvíře. Když jsme něco viděli, tak někdo o něčem začal a už to jelo. Takže podněty zadarmo, nácvik kritického myšlení zadarmo, nácvik diskutování zadarmo. Dnes se chce, aby se toto dělalo asi na prvním stupni ve škole. Ve školce mají asi obavu s dětmi někam chodit, protože stačí jeden, kdo by byl schopný skočit pod auto nebo utíkat jiným směrem, protože se mu chce a nemůže se jít ven s nikým. Kdysi byli tříletí už trénovaní, chodilo se pěšky. Dnes vozí děti v autech.

My jsme kdysi v Rumunsku také měli jídlo v ceně, ale to bylo tak, že nám pokaždé donesli to, co uznali za vhodné. Pojali to tak, že nám hodně vařili to, co se jí v Rumunsku, tedy luštěniny, směsi z vepřového masa.....bylo to moc dobré až na vařenou slepici, která nebyla v polévce, ale podávaná s bramborem. To mně nechutnalo. Číšnice se vždycky ptaly, jestli nám to chutná a kvůli té slepici byly zklamané. I zákusky byly jejich, třeba vzpomínám na nanuk v hořké čokoládě, to se u nás nevyrábí. A několikrát udělali, co si mysleli, že u nás frčí, tedy vídeňský řízek, španělské ptáčky...

Napadla mě studentská odrhovačka z období první republiky, kterou zpívala moje prateta narozená v roce 1907. Pamatuji si jen útržky: "Za zeleným stolem sedí profesor a chudák student...." z jiné sloky: "El el el, pane učitel, nebijte mě tlustou holí, však vy víte jak to bolí...." a v refrénu se zpívá: "....co se pokazí, to napravit se dá!!!" Prostě učitel je ten blbec, který bere věci moc vážně a nutí žáky, brání jim....Že by byly fyzicky tresty nějak moc deptající, na to se za první republiky nemyslelo, v té době bylo bití velice časté a nikoho nepřekvapovalo. Když někomu nařežete, tak ho zastavíte, ochromíte alespoň v první chvíli a uvedete ho v nečinnost. Proti tomu stojí teorie, která se podle mě začala razit také po první světové válce a to, že lepší je něco dělat než nedělat. O tom mi povídala jedna cizí paní narozená v roce 1941. Nedělání vede k nicotě a nicota je zlo. Když člověk něco dělá, tak se učí, činnost vede k tvorbě a novým vynálezům a činností lze napravit to, co se předtím třeba pokazilo. A tím se dostáváme k otázce, co se napravit dá a co nedá a co všechno musíme dětem dovolit, aby si vyzkoušely, protože nikdo snad není tak naivní, aby si myslel, že slovní vysvětlování všem stačí a na demonstrativní lekci je potřeba čas a příprava.

To je pravda, dětem se pomoct musí. Když si začnete hrát s dítětem, které si předtím nehrálo, hrát si začne. Slyšela jsem i námitku, že se děti nemají do ničeho nutit, aby jim to třeba neublížilo. Třeba když dítě narozené jako dívka je nucena do dívčích her a ona se ve skutečnosti cítí jako chlapec. No, ale existují neutrální hry, třeba na vaření. A též je možné hry střídat, holky klidně mohou převážet na náklaďáku materiál, nakládat a vykládat - u nás v rodině to všechny holky bavilo a do budoucna zůstaly holkami a nechtějí se stát chlapci.

Když se ptají úspěšného člověka, aby řekl, proč je úspěšný, říká, že se nelekl překážek, šel si za svým snem, dělal v životě to, co ho baví. Rodiče chtějí dětem ten úspěch dopřát, nechávají jim volbu, aby si cestu našly samy a nebyly vystrašené. A když někdo nemá být vystrašený, tak se s tím bije, když má od někoho přijmout nějaké omezení, když mu ten někdo říká "dost". Pak se v jeho mysli přijmutí požadavku "dost" pojí s prohrou a neschopností. To se pak netýká jen profesního života, ale všech oblastí v životě včetně soukromého.

Ve Wiki, z které jste asi čerpala, někdo zpatlal větu: "Obě děvčata se po sobě ohlédla a poté Ivana zajela za horizont a od té doby ji nikdo nikdy neviděl." Děvčata jedoucí na kole proti sobě, Ivana a Žaneta, se po sobě ohlédla a pokývnutím hlavy se pozdravila (poslouchala jsem vyprávění v audionahrávkách) a Andrea, která seděla v autě a dívala se dozadu se na ni dívala do té doby, než jí zmizela za horizontem.

Když z A do B jede 9 (J) a nikdo nevystoupil (autobus zde vyjíždí), nastoupilo 9.

Když z B do C jede 11, v B 3 nastoupili, pak musel vystoupit 1 (9+3=12, 12-1=11).

Když z C do D jede 15 a předtím vystoupili 4, pak muselo nastoupit 8 (11+8=19, 19-4=15)

Když v D nastoupilo 6, bylo bych jich 21 (15+6=21), ale v E jich vystoupilo 19, nikdo nenastoupil (zřejmě konečná stanice), takže v D museli vystoupit 2 (21-2=19)

U těch sousedů není žádný text, to není normální.

Shazování kozla se provádělo na svátek sv. Jakuba, to je 25. července. Ani v tom článku, jak na něj uvádíte odkaz není napsáno, že by se shazování kozla dělo o Masopustu, je tam napsáno, že shazování kozla není o nic lepší zvyk.

Odkaz  

Možná je to tím, že si některé děti neumí hrát. Rodiče jim koupí hračky, ale oni nevědí, co s tím. My jsme si nejvíce hráli na vaření, doktora, školu, obchod....na něco o čem jsem měli nějaké informace a na základě něčeho jsem mohli vytvářet svou fantazii. Když se bylo dítě podívat jednou na staveništi, je to málo, potřebuje dospělého, aby mu pomohl, aby si mohl hrát, aby mu něco řekl. Nebo možná i tím, že snad někdo doporučuje dítě ignorovat, když se mu nelíbí, že není po něho. Byla jsem svědkem toho, že dítě táhle vylo minimálně pět minut, kdy skončilo nevím, pak už jsem odešla z doslechu, matka na něj ani nešáhla. Já bych na jeho místě brzy nějakou chytla a musela bych přestat. Tím nechci říct, že se všeho nejlepší je děti bít, ale ignorace je zlá a tu si nedovedu představit, protože jsem ji nezažila.