Tak ještě jedno dovysvětlení.

Nenapsal jsem a ani nikdy nemyslel, že by mělo jít o nadsázku. Tomu dikce, ani formulace neodpovídá. Spíše bych to nazval, řekněme, "nepříliš řečnicky obratné vyjádření". Prostě taková ta v rychlosti formulovaná zkratka, jakou by člověk vyslovil třeba při debatě u piva. 🙂

Bolid, to už je docela zřídkavá záležitost a celkem štěstí vidět na vlastní oči.

Hezké svátky.

Myslel jsem, že rozdíl mezi "text odkazu" a "odkaz" bude konkrétně Vám zřejmý. Nebyl a proto jsem v reakci doplnil odkaz rovnou na celou práci.

Zmínka o google scholar byla reakcí spíše na Vaše "Strovnával jste nějak statistiky?" 🙂

Kriminalita dětí v USA je jedna věc, ale v tuto chvíli je to docela závažný evropský problém.

Pokud jde o tvrzení pana Kozlera, tak mi snad nebudete tvrdit, že jste jeho text chápal doslovně. Jen hodně naivní člověk by neuměl rozlišovat mezi povzdechnutím běžného čtenáře v internetové diskusi a statistickými daty podloženou vědeckou studií.

Jeho stručný a krátký text jen běžnou mluvou vyjádřil názor, že přílišné zaměření na "zájmy a práva dítěte" bez současného striktního vymezení pravidel a mantinelů nepřijatelného chování vede k neblahým důsledkům od obyčejných rvaček až k násilnému chování i vraždám. A v tom tedy nejenže nebyl jeho příspěvek nesmyslný, jak se domníváte Vy, ale byl dokonce velmi pravdivý, jak dokazují nejen skutečně objektivně prováděné studie, tak především zkušenosti mnoha pracovníků institucí, které následky takovéto výchovy musí řešit.

Jako v mnoha jiných případech i zde totiž platí, že "všeho moc škodí".

Pokud byste byl schopen a ochoten překročit hranice svého "náboženství" a diskutoval věcně například s pracovníky diagnostických ústavů, musel byste naopak Vy uznat, že většina mladistvých delikventů má velmi konkrétní povědomí o tom, kde a v čem je "na ně zákon krátký" a také toho velice dobře využívá.

P.S.: Astronomie byla mým koníčkem v dětství, teď už se věnuji jiným oblastem, takže meteory a meteority nehlídám. 🙂

Text odkazu je funkční, jen jde o to, že musíte vzít celý text v uvozovkách, tedy včetně (2).pdf a zkopírovat jej do nového okna. Najdete pak bakalářskou práci Haškové Elišky s názvem "Děti jako pachatelé trestného činu vraždy"

Odkaz  

(Google, to není jen vyhledávač, ale například také služba Google Scholar.)

Práce samotná není až tak skvělá, ale uvádí počty vražd spáchaných dětmi v letech 2012 až 2022.

Kromě toho údaje zveřejňuje také Policie ČR, Česká statistický úřad,...

Dětských vrahů v ČR jsou opravdu jen jednotky případů. V zahraničí už statistiky tak radostné nejsou. Pokud bychom se bavili o případech hrubých fyzických útoků až brutálních napadení, budou data ještě horší.

.

Pokud jde o Vaši poznámku stran informování OSPOD a policie, nevím jak Vám odpovědět, abyste se neurazil.

Jednak o tom, že někteří rodiče své děti navádějí a dokonce i trénují v páchání nejen drobné trestné činnosti najdete mnoho mediálních výstupů a jednak stačí vnímat svět kolem sebe bez růžových brýlí. Například před dětskými kapesními zloději varuje občas i Policie ČR.

Dozajista také chápete, že je rozdíl o nějakém jevu vědět, nebo mít s ním přímou zkušenost, nebo být schopen ho věrohodně prokázat.

Podobně jsem například nebyl přímým pozorovatelem dopadu meteoritu a proto ani nemohu nikomu ukázat čerstvý kráter po dopadu. Ale přesto tvrdím, že k tomuto jevu dochází.

Děti se ve škole rvaly vždycky. A vždycky se také rvát budou.

Je to totiž přirozená součást přirozeného vývoje.

Rozdíl oproti dřívějším dobám je v tom, že když žák na druhém stupni dostal třeba dvojku z chování, tak mohl téměř zapomenout na možnost, že by byl přijat na výběrovou školu.

Dnes mnozí rodiče cíleně trénují své děti k páchání trestné činnosti. Právě proto, že děti jsou de facto beztrestné. A ty děti to také velmi dobře vědí.

Bývaly doby, kdy by za takové jednání rodiče skončili před soudem.

Dnes by před takovým soudem stály desítky "lidskoprávních aktivistů".

.

A pokud jde o statistiky, google snad používat umíte.

Pokud ne, zkuste se podívat třeba sem:

"Odkaz  "

Legitimní je každý názor, který není v rozporu se zákony a obecně právem.

To ale nic neříká o tom, zda to současně není názor odsouzeníhodný, neetický, nebo ve Vašem případě urážlivý vůči názorům jiných.

Tak v tomhle se my dva tedy hrubě neshodneme.

Směšné není bazírovat na svém jazyce. Směšné a podle mne dokonce ubohé je naopak svůj jazyk znevažovat.

Znamená to splácnout do záchodu úsilí celých generací předků jazyk zachovat a obnovit. Myslím, že nejednomu obrozenci, nejednomu spisovateli z rakouských a prvorepublikových časů by bylo velice těžce na duši, kdyby viděli, jak si dnes lidé neváží toho, za co oni bojovali a snášeli ústrky.

.

To, že zrovna naším jazykem nemluví stamiliony, nijak nezmenšuje jeho význam a důležitost pro nás samotné. Je velmi smutné číst takové názory.

Většinou jen proto, že někteří z nás jsou zpohodlnělí a líní naučit se pár hlavních pravidel.

Vlastně ale ani o to nejde. K správnému používání jazyka není nutno odcitovat přesné znění použitého pravidla, včetně kapitoly jazykové příručky.

Stačí jen jazyk používat s úctou a respektem, který si zaslouží. Četbou a správným používáním si vypěstovat pro něj cit a přinejhorším nebýt líný se zeptat.

Dánů je necelých 6 milionů, Skotů je něco kolem 5 milionů, z toho mluvících skotštinou je málo a gaelštinou ještě méně, ale silně pochybuji, že považují svůj jazyk za "nevýznamný a bazírování na něm za směšné".

Já nejsem Čech. Jsem hrdý Moravan, hrdý Horňák (malý region na Moravském Slovácku, skládající se z pouhých 9 obcí). Nářečí našich vesnic se dokonce liší tak, že poznáme podle řeči, že někdo je třeba z Malé Vrbky, kde je všehovšudy 160 obyvatel. Ale přijeďte na Horňácké slavnosti a uvidíte na vlastní oči, co to znamená zachovávat svůj folklor, své nářečí a odkaz předchozích generací.

Nebudu tvrdit, že jsem se nikdy neseknul a občas někde nenapsal chybu. Ale myslím, že češtinu zvládám lépe, nežli běžný průměr. Koneckonců, kolegové se ke mně chodí radit.

Základem je asi mít co nejvíc načteno. Člověk běžně aplikuje pravidla, která má někde usazená a už nad nimi nepřemýšlí.

Je také rozdíl mezi hovorovou češtinou, nářečími a třeba tiskovou zprávou pro média.

Jazyk nějak vzniknul, nějak se vyvíjel a ten vývoj pokračuje.

Moje matka se ještě učila psát "syrup" a zásadně nesnášela spojení "hrozně krásné".

A já si třeba velice dobře pamatuju jak ve Federálním shromáždění probíhala "pomlčková válka" a nejčastějším argumentem bylo, že prostě neexistuje a nelze napsat "Česko". 🙂

Důležité je, aby ten vývoj probíhal přirozeně a nevedl k degeneraci.

Já třeba slovo "hostka" považuji za účelový a nepřirozený patvar. Ale kdo ví? Třeba už se také stávám dinosaurem.

Na tom, že psaný jazyk používají všichni a často, zatímco matematické vzorce jen někdo a jen občas? Ano, na tom trvám.

Zaměňuje se tady forma a obsah sdělení a z toho je vyvozován význam a důležitost. Jenže o tom článek a vlastně ani diskuse není.

Požadovat u "jazykářů" stejnou (třeba středoškolskou) úroveň znalostí matematiky jako úroveň znalostí jazyka u "matikářů" je prostě nonsens a myslím, že to musí být jasné každému.

Matikáři potřebují používat český jazyk. Češtináři matematiku potřebují spíš jen příležitostně.

A nejde jen o frekvenci používání "nástroje" komunikace.

Pak bychom mohli tvrdit, že ještě důležitější je znalost třeba piktogramů.

Kdo a jak často potřebuje znát dopravní značky, nebo třeba obrázek "chlapečka" na dveřích WC? Téměř úplně všichni, češtináři i matikáři. 🙂

Takže omezíme výuku matematiky a jazyků ve prospěch výtvarné výchovy? Nemyslím.

A že neznalost a nepochopení matematiky může také mít i fatální důsledky? No samozřejmě.

Kdo z diskutujících zde, nebo třeba i profesionálních novinářů či politiků skutečně rozumí problematice údajů, udávaných třeba o inflaci?

Vždyť i premiér nebo ministr školství nechápe, (anebo spíše nechce pochopit,) že platy učitelů nejsou a nikdy nebyly na úrovni 130 % průměrné mzdy. Nebo že průměrná mzda je vlastně jen pomocný a vlastně nevýznamný údaj a reálnější představu poskytuje medián.

A přitom nemyslím, že by premiér nebyl dostatečně vzdělaný v oblasti statistiky.

Ale nemyslím ani, že by se to dalo ovlivnit změnami ve výuce.

Jsem bývalý informatik a učím fyziku na střední škole. 🙂

Stačí to jako odpověď?

Ale jsem také bývalý gymnazista. Bez problémů určím i 8 kategorií u sloves včetně vidu, třídy a vzoru.

Zaujal mne jeden komentář.

Pan Lukáš Prudký napsal:

"No vidíte. A já, absolvent ČVUT, se domnívám, že člověk s maturitou či vysokoškolským vzděláním, by měl ovládat matematiku a fyziku alespoň na úrovni SŠ. Zajímalo by mě, kolik učitelů ČJ by dnes dalo dohromady třeba kvadratické rovnice..."

I v další diskusi kladou někteří mezi tyto znalosti rovnítko.

To je ale, bohužel, dost nesmyslné srovnání.

Jak účelem psaného jazyka, tak i "jazyka matematiky" je umožnit komunikaci mezi tím, kdo chce něco sdělit a tím, kdo má informaci přijmout.

Nemusím snad složitě dokazovat, že objem informací v běžném životě předávaných prostřednictvím psaného textu je naprosto nesrovnatelný s objemem informací, předávaných prostřednictvím vzorců. Rozhodně častěji potřebuji napsat třeba nákupní seznam, nežli použít funkci sinus a to bez ohledu na úroveň dosaženého vzdělání a počet titulů před, či za jménem.

Není sporu o tom, že když se v běžné řeči zmíní Ohmův či Coulombův zákon, měl by si i humanitně vzdělaný češtinář vzpomenout, že to patří do fyziky a ne do právnické terminologie. Ale srovnávat znalost vyjmenovaných slov se znalostí kvadratické rovnice je nesmysl.

Když už, tak vyjmenovaná slova srovnávejme s malou násobilkou. Obojí by měl absolvent základní školy zvládat srovnatelně dobře.

A což takhle vzory podstatných jmen a výpočty s procenty?🙂

Účelem jazyka je umožnit nám komunikaci.

Účelem psaného textu je umožnit komunikaci i lidem, navzájem vzdáleným v prostoru a čase.

Komunikace obsahující chyby může způsobit vzájemné nepochopení a neporozumění.

Jsou ale sdělení, která prostě nesmí být špatně pochopena, protože důsledky mohou být i fatální. Proto na správném užití jazyka a respektování jeho pravidel velice záleží.

A hodně to i o člověku vypovídá.

Žákům vždy říkávám:

Jednou asi budete posílat mail (nebo dopis) se svým životopisem potenciálnímu zaměstnavateli, kterého budete žádat o to, aby vás zaměstnal. Buďte ujištěni, že první výskyt gramatické chyby v textu bude znamenat okamžitý přesun do odpadkového koše. Ne proto, že by příslušný šéf, nebo personalista byl takový hnidopich. Ale proto, že když vám nezáleží ani na tom, abyste si dali práci a zkontrolovali si (nebo nechali někomu jinému zkontrolovat) tak osobně důležitý text, tak jak potom může zaměstnavatel věřit, že jinou práci budete dělat poctivě?

Od zedníka nebo automechanika neočekávám, že bude tvořit mnohastránkové eseje. Očekávám jen, že bude znát správný tvar slov, která běžně používá při své práci. (Takže nebude někde podkládat třeba "klýn" nebo "potpjeru".)

Kvůli chybě není nutno nikoho urážet. Překlep v psaném textu (obzvláště průběžně upravovaném) udělá občas každý. Třeba právě v rychlosti psaném příspěvku do diskuse.

Ale bohužel lze stále častěji vidět, že i profesionálové, mezi které patří například i redaktoři internetových médií, odvádějí naprosto odfláknutou práci.

Bohužel, takový je trend.

Znám několik učitelek z prvního stupně. Ze středně velkých škol i z vesnické malotřídky. Jsou to dámy před důchodem, ale i relativně mladé, s praxí pod 10 let.

Sborově se shodnou na tom, že přibývá dětí, které jsou v určitých ohledech prostě zanedbané. Jemná motorika, "vypsaná ruka" velkému počtu dětí chybí. Ony nečekají v první třídě žádného kaligrafa. Vždy byly děti, kterým psaní prostě nešlo. Ale dětí s problémy je dnes násobně víc. Učitelky ve škole už pak mohou leda tak zkusit napravit aspoň nejhorší škody a zaostalosti. A s mnohými žáky se to pak táhne dál a třeba na střední dostanou špatnou známku ne proto, že by byla odpověď nesprávná, ale protože je nečitelná.

Ale abychom si rozuměli, nejde tady o žádný krasopis. Bavíme se o schopnosti napsat čitelně aspoň vlastní poznámky. Běžně se stává, že středoškolák se něco naučí špatně, protože nepřečte svůj vlastní text.

A tak bychom mohli pokračovat bod za bodem toho úvodního "seznamu".

No a nakonec to vše vynásobte "inkluzí po česku" a faktem, že přibývá dětí, které májí nestejnoměrné tempo rozvoje v různých oblastech. To jsou třeba ty děti, které sice znají desítky dinosaurů (jak tu někdo psal) a stovku Pokémonů, ale jejich názvy šišlají.

Pak Vám tedy děkuji za slušně vedenou diskusi. Není to až tak běžné, aby oponenti i přes různý pohled na věc zachovali korektní a neagresivní způsob komunikace.

A já považuji za potřebné to zdůraznit a ocenit.

Třeba se příště v názoru na jiné téma shodneme mnohem více. 🙂

Přeji hezký večer a vše dobré.

Ale to oni právě dělají. Dělají svou práci.

Problém je pouze v tom, že Vaše představy o práci učitele jsou poněkud naivní.

Nejste první ani poslední. Typické ovšem je, že lidi s tímto přístupem realita vlastně vůbec nezajímá. Mají své představy a názory lidí z praxe jsou jim ukradené.

Bohužel, až příliš často podobní lidé mají pravomoc rozhodovat o tom, čemu ve skutečnosti vůbec nerozumí. Takto byla vnucena do škol inkluze. Takto bylo provedeno několik "reforem" vzdělávání. Výsledek je zřejmý každému, kdo ho vidět chce. Jenže vysvětlujte to někomu, kdo slyšet nechce a ví sám nejlíp úplně všechno o všem. 🙂

Učitelé v rámci nějakého šetření ČŠI a výzkumu upozornili na nějaký trend. A hned se najdou "experti", kteří sice jaktěživ před třídou plnou prvňáčků nestáli, ale vědí úplně nejlíp ze všech, co všechno si učitelé vymýšlejí a co všechno by ti líní lemplové měli dělat.

No tak si dál hýčkejte a malujte své vidiny. Ale připravte se na to, že srážka s realitou nebývá bezbolestná.

Myslím, že téma se už dost vyčerpalo a Vy nejste ochotná ze svých stanovisek ustoupit ani o píď. Ba dokonce ani si uvědomit, že jste se svým tvrzením o "většině ze seznamu dovedností" hrubě přestřelila. Ponechte si tedy svůj názor a já si ponechám svůj. Mně se můj přístup osvědčil. Třeba budete mít štěstí i Vy se svým pohledem na věc.

Hezký večer.

Pokud tuto otázku musíte klást, pak je asi zbytečné Vám na ni vůbec odpovídat.

Ale zkusme to.

Obecným účelem škol je poskytovat vzdělání a na nižších stupních částečně také výchovu občanům státu a jejich dětem, popřípadě i jiným osobám, za podmínek stanovených zákony.

Rozhodně ale školy neslouží jako poskytovatelé zdravotnických nebo sociálních služeb. Není povinností učitele dohlížet na zdravý fyziologický vývoj žáka, nebo mu utírat zadek na WC. Od toho jsou jiné instituce, pokud to nezvládají rodiče.

Pokud nejste s tímto nastavením systému spokojena, zkuste iniciovat změnu zákonů.

Zkusme to ale jinak.

Což takhle místo toho vymýšlet, co všechno má dělat nějaká instituce, zkusit se zamyslet nad tím, jak spolupracovat a společně postupovat v co nejlepším zájmu žáků?

Myslím, že pořád nechápete, že jsou to především rodiče, kdo by se měl starat o své děti. Škola není autoservis, kam ráno zavezete auto a odpoledne Vám ho vrátí umyté, vyleštěné a s opravenými poruchami, které vznikly tím, že jste zanedbala předchozí péči a vyměněnými díly, které jste špatným způsobem řízení někde nabourala a poškodila.

Návyk zdravého sezení se vytváří průběžně od prvních let a pokud dítě od malička sedí doma špatně, ve škole to za půl roku napravit nedokáží.

Učitel není fyzioterapeut. Má ve třídě 25 dětí a samozřejmě že bude dohlížet na to, aby seděly rovně a správně. Ale nedokáže zázraky a nevyléčí skoliózu, kterou si dítě přineslo z domova.

A i kdyby byl reinkarnací Jana Amose, tak nemůže stát celé dopoledne jen u Vašeho dítěte a dohlížet, aby sedělo rovně a drželo správně tužku.

Hlavně ale to nebude on, kdo bude muset žít s důsledky zanedbání ze strany rodičů.

Hrubě se mýlíte i ve své představě o náplni činnosti školky. Mimo jiné právě zdravé sezení třeba při práci u stolu, nebo návyky pro správné držení výtvarných a psacích pomůcek běžně pomáhají utvářet právě už učitelky v mateřských školách. Koneckonců i to byl jeden z důvodů zavedení povinného posledního roku ve školce před nástupem školní docházky.

Často také bohužel až učitelky ve školce iniciují doporučení vyhledat logopeda.

Je to totiž mateřská ŠKOLA a nikoliv baby koutek v supermarketu, kam odkládáte děti, abyste se mohla věnovat nákupu.

Sebelepší vzdělávací instituce a sebelepší učitelé ale nemohou nahradit pečlivou a láskyplnou péči rodičů.

"Milé děti, dneska se budeme učit sedět." 🙂

Ne, nezlobte se, ale škola má naprosto jiné úkoly, nežli naučit děti správně sedět za stolem při práci. Jistěže učitel(ka) na prvním stupni bude upozorňovat žáčky, pokud je vidí sedět vysloveně špatně a nezdravě. Ale má jich ve třídě 25. Pokud by to ale měla děti skutečně učit, tak nebude nejméně polovinu času výuky dělat nic jiného, než chodit od jednoho žáčka ke druhému. Základní chyby a špatné ergonomické návyky se vytvářejí nikoliv ve školní lavici v průběhu 4 hodin, ale doma v průběhu těch zbývajících 20 hodin.

Dítě, které se učí držet pastelku až v první třídě má zaděláno na velké problémy při zvládání psaní písma. Koupit omalovánky, nebo skicák snad rodinný rozpočet nezrujnuje. Dnes není problém pořídit si pastelky či pera, která mají rovnou připravené tvarované plošky pro nácvik správného úchopu. Pochopitelně, že v první třídě se budou děti učit zásady správného držení a právě i proto mají domácí úkoly a cvičení v písankách. (Což opět někteří rodiče odmítají.)

No a pokud jde srozumitelnou mluvu, pak opět nikdo neočekává, že bude prvňáček pronášet parlamentní projevy. Ale neměl by vysloveně "patlat", šišlat jako batole, nebo se mazlit. Narůstá počet dětí s vadami výslovnosti. Ale škola není logopedické pracoviště. A opět platí, že procvičovat třeba sykavky, nebo "R" a "Ř" musí pod vedením odborného logopeda rodiče s dítětem sami a doma.

Nezlobte se na mne, ale to dítě je snad rodičů a ne školy, nebo učitelky.

Vždyť jsou to, proboha, snad především rodiče, komu by mělo záležet na zdraví a vzdělání svých dětí.

Pokud to bylo myšleno jako slova uznání, pak děkuji. 🙂

Nemyslím. Jsou dostatečně svéprávní a inteligentní, aby pochopili rozdíl mezi srdečným pozdravem a formální zdvořilostí.

Zatím vždy lidé v okolí vždy spíše oceňovali, že jsou děti slušné a zdvořilé a nikdo mého potomka neoznačil nikdy za nevychovaného hulváta.

Ale buďte si jistá, že jak já, tak i oni umíme usadit do patřičných mezí každého, kdo si to zaslouží. (Dnes už jsou všichni dospělí. Ale já kromě slušného zdravení dbal i na to, aby znali například základy první pomoci i sebeobrany.)

.

Svět je a bude vždy jen takový, jakým si ho my sami uděláme.

"Lepší než nadávat na tmu, je zapálit alespoň jednu svíčku."

Na otázku "Proc by melo dítě slušně zdravit?" asi neumím odpovědět.

Nikdy by mne totiž nenapadlo si takovou otázku vůbec položit.

.

Samozřejmě chápu, že rodič musí vysvětlit dítěti, žijícímu ve velkoměstě, že zdravit má jen třeba sousedy v domě a učitelku ve školce, ale opravdu nemusí zdravit každého, kdo proti němu jde po Václaváku. Ovšem šestileté dítě už obvykle je schopno tyto nuance pochopit i samo posoudit.

Stejně tak jako snadno pochopí, že nemůže hlasitě zdravit sousedku během projevu na pohřbu, nebo běhat překážkové běhy po hrobech na hřbitově. Stačí, když mu to rodiče hezky a úměrně věku vysvětlí.

.

Zažil jsem jednou v Brně situaci, kdy do tramvaje u Hlavního nádraží nastoupilo za doprovodu babičky malé dítko, zřejmě odněkud z vesnice a naplno pozdravilo: "Dobrý den." Bylo skoro hmatatelně cítit, jak se všichni lidé, často zabraní do svých starostí a problémů, najednou rozzářili a na to dítě usmáli. 🙂

Takže pokud jde o mne, tak raději budu zdravit zbytečně i ty, kteří o to vlastně nestojí. A v tomto duchu jsem se snažil vést i vlastní děti.