Nevím, jestli už z vás někdo psal, jak se v Nizozemsku jezdí na cyklostezkách. Tam jsou kolem 99% silnic a jezdí po nich miliony cyklistů denně a téměř všichni bez helmy. Ten kdo má helmu, není Nizozemec. Ale jeden zásadní rozdíl tam je, že po cyklostezkách tam mají povoleno jezdit benzínové skůtry a ty jedou rozhodně rychleji, než 25km/h. Takže s tím čínským kolem bude spíš problém, že je čínské. Možná to souvisí i se stylem ježdění. V Nizozemsku je nejvyšší povolená rychlost na dálnicích 110km/h, ale na většině je stejně omezení na 100. A v drtivé většině měst rychlost v centrech jen 30km/h. A kdo to kdy viděl, aby kola jezdila ve městech rychleji, než auta, no né?
Kdo nebyl na kole v Nizozemsku (Holandsku), neví, co je to kolo. A myslím to úplně vážně. Nizozemci se snad už s kolem rovnou narodili a podřizuje se jim vše. Problém nejsou kola, ale jako vždycky auta. Ale chápu, že esteticky nepůsobí moc dobře fotka historické památky se stojany plnými kol. Ale všude plno aut je daleko větší hnus.
Taky jsem cvičil na dvou Spartakiádách. Za nejmladší žactvo v roce 1975 na kterou mám pěkné vzpomínky. Ale v roce 1980 už se skladbou mladších žáků, to nebyla žádná idyla. Od začátku školního roku jsme všechny hodiny tělocviku, celých deset měsíců, trávili nácvikem skladby. Strašné! A aby mi to příroda znechutila maximálně, tři dny před okresní Spartakiádou v Přerově, která měla byt druhým a zároveň posledním vystoupením na stadioně, jsem onemocněl Zarděnkami. Tenkrát byl v televizi shodou náhod přímý přenos právě z Přerova, tak jsem to sledoval z postele. A dovršení všeho bylo zjištění, že moje sestra, která měla jet na Srahov do Prahy, musela do karantény a nikam nejela. Takže Spartakiáda pěkný, ale jen na koukání, cvičit, nikdy!
Ze svého okoli znám dva podobné případy, z úplně jiných nemocnic. Tzv " nemocniční nákaza, neboli nozokomiální nákaza" je nemocniční strašák, který zhatí výsledek operace řadě pacientů. Podobně jako třeba pooperační embólie. Zlatý stafylokok je velmi odolný vůči desinfekčním prostředkům v nemocnicích používaných. Nechci nijak ospravedlňovat chyby lékařů v tomto konkrétním případu, ale zlatého stafylokoka vůbec nemusíte chytit v nemocnici, ale můžete si ho tam přinést sami, třeba v krku. Odtud se ta potvora začne po operaci, když jste oslabení, pomalu šířit po těle. Zvláště "miluje" různé kloubní náhrady. A může udeřit i s odstupem třeba půl roku. Pak vás už ani nenapadne, že jste se nakazili při operaci. Nejsem lékař a v dnešní době bych jím ani být nechtěl. Být celý život stresovan tím, že se vám něco nepovede a někdo vás za to zažaluje o ranec peněz. A pak si o vás ještě v takové diskusi kde kdo otře boty, přestože vám svymi "znalostmi " nesahá ani po paty. Je mi líto pána, ale zároveň lékařů, nemají to lehké.
Zase jen strašíte lidi "senzačním" titulkem! Běžný občan Česka, by se svým nepřiznaným majetkem zaplatil pokutu maximálně nějakou tu stovku. Ten kdo má majetek, kdy jen 5% stanovené daně je 300 tisíc, tak ať platí! Protože takový člověk daň nepřizná záměrně a né, že jen zapomněl. Nedělejte z lidí blbce takovými články!
Je mi smutno, když si čtu zdrcující kritiku tak skvělé pohádky. Já to vidím spíš naopak, natočit takovou pohádku v tak ponuré době bylo umění. Tři povedení rádcové rozhodně nepůsobí jako opovrženíhodni buržousti, ale jen jako velmi vtipní intrikáni, kterých je přece plná každá ideologie. Taky jsem někde četl, že Herci Vránová-Ráž se do sebe skutečně zamilovali a teprve potom se projevila zrůdnost komunistické ideologie. Paní Vránová již byla provdána za komunistu Kohouta a její láska byla brána jako zdada a podrývání ideologie. Ale zpět k pohádce. Už od doby, kdy jsme měli doma první barevný televizor v hlubokém socialismu, jsem si moc přál, aby byla Pyšná princezna dokolorována podle fotek z natáčení. Bohužel ani v současné digitální době jsem se toho nedočkal a podle vaší drsné kritiky se už ani nedočkám. Vlastně by bylo nejlíp, šoupnout ji do trezoru soudruzi.
K těm uhelných prázdninám mám upřesnění. Byly po Vánocích 1978. Kdy jsme 2.ledna 1979 přišli do školy, kde nám sdělili, že budeme doma. Dali nám hromadu úkolů, které jsme museli vypracovat a za týden nová nálož. Ale byli jsme tři týdny doma, žůžo! A navíc celou tu dobu bylo plno sněhu a mráz, až to praštělo. A ještě zážitek se stromečky. Těch bylo dost, ale jen smrčky, nevím, kde vždycky někdo sehnal borovičku. Smrčky byly často košťata, vlastně průřez nehezkých stromků ze školek. Takže se doma upravovovaly. Táta ustřihnul větvičky ze strany, kde jich bylo hodně a na opačné, prázdně straně nebozískem navrtal otvory a ustřihlé větvičky do nich nastrkal. Nakonec jsme měli nádherný, pravidelný smrček. Muselo se imrovizovat, ale byl na to čas, ta doba byla klidnější, né tak uspěchaná jako dnes.
Jakobych si četl o svém dětství. To je úplně přesné, venku s dětmi z okolí jsme trávili mnoho času a měli jsme štěstí, že toho sněhu a mrazu bylo podstatně víc a pravidelně. Jediné co si myslím, že není úplně přesné jsou pohádky. Mě se hodně líbí i ty současné, ale problém je jinde. Tenkrát ty filmové pohádky byly v televizi jen jednou ročně o Vánocích. Všichni se na ně těšili, vlastně byly stejně "nedostatkové zboží" jako mandarinky a banány. Zato dnes, se stále dokola reprízují na všech programech a zevšední. Je to jako koledy. Jsou furt stejné, ale pouštíme si je jen o Vánocích a proto se nám stále líbí. Já moc děkuji, za tento článek, je to mé dětství.
Já mám svoji vlastní teorii na deformace nohou, o které se v tomto článku nepíše. Celý život spím na zádech a nemám s tím problém, ale spím s překříženýma nohama. No a tady problém vzniká. Pokud spíte už od dětského věku s nohama křížem, kdy se vaše kostra vyvíjí a roste, dochází k pomalé a nevratné deformaci do velmi známeho písmene O. Vždycky se říkalo, jó, to je koňák, anebo to je fotbalista. Ale já na koni nejezdím a fotbal nehraju. Tento komentář berte jako žert, ale já ho mám jako vlastní vysvětlení mých "čitelných" nohou.
Nevím, jestli se nebudu opakovat. Pro mě byly nejlepší bombóny Atlasky. Měl jsem rád i Oskarky, to byly želé bombóny obalené pískovým cukrem s chutí jahod. Také ve článku zmiňované Maliny, které se vyráběly i ve tvaru tablet. Byly v papíru po deseti, jako váleček. Byly i pomerančové a citronové. No a myslím, že snad každý si vybaví cukrovinku "Špalek", který jsme cumlali i několik dní. Ale ty se myslím vyrábí stále. Za největší propadák dneška, jsou u mě Lentilky. Tyto hůře dostupné bombóny jsme milovali, ovšem tak jak chutnají dnes, je na hony vzdálené té lahodné chuti tenkrát. Myslím si, že vzpomínky na cukrovinky vyráběné za socialismu jsou opravdu krásné a to hned ze dvou důvodů. Je to zejména vzpomínka na dětství a taky rodiče nám dopřáli cukrovinky jen zřídka, Mikuláš, Vánoce, narozky a podobně, rozhodně to nebyla každodenní svačina. Takže nám nezevšedněly, jako dětem dnes.Těch cukrovinek bylo moc druhů, třeba perník s pohádkou na obalu, nebo kokosový kmen, turecký med za dvacet, nebo padesát haléřů, ovocné sisinky a tak dále...
Jezdim na Helftýn každý rok, jsem z blizkého okolí. Za ty roky se hrad hodně měnil už dřív. Pamatuju rujiny v mistech, kde je dnes kovárna a pekárna, kde byl kovářský atelier. Taky pamatuju holou zeď v mistě, kde je dřevěná vyhlídková věž. Ta byla kritizovaná, že není nijak historicky podložená, ale působí naprosto přirozeně. Před lety jsem četl i kritiku na již dávnou dostavbu střech nad vstupní branou a restaurací. Že se vlastně neví, jak vypadaly v minulosti. No a doufal jsem a těšil se na zastřešení hlavního palace v podobném duchu, nějakou sedlovou střechou. Takže pochopitelně to co vzniklo bylo pro mne velkým zklamáním. Známý hrad Karlštejn prošel podobnou rekonstrukcí střech, které působí velmi monumentálně a reprezentativně. Ale památkáři tvrdí, že takhle Karlštejn asi nikdy nevypadal. Návštěvnost to jistě nesnižuje, právě naopak. Na novou podobu Helfštýna si taky zvykneme, ale asi bych se zamyslil nad tim, jestli jeho dostavba měla vyvolat v návštěvnících tolik rozporuplné názory.
Mám připomínku k písničce Vánoce,vánoce přicházejí. Pišete, že se nelibila tehdejšímu režimu, ale opak byl pravdou. Ježíšek už od padesátých let nebyl v kurzu a tahle písnicka byla vyloženou karikaturou vanocní koledy. Po zaposloucháni do textu, byl člověk vlastně rád, že vanoce přežil a už jsou pryč. Nejhůř tuto píseň travily v sedmdesátkách a osmdesátkách babičky v domovech důchodců, když jim toto zpívali pionýři misto vánočních koled. Ale taková byla doba a je už zaplaťpambůh pryč. Dnes jim zazpivame klidně Narodil se Kristus pán a hned nato Vánoce, vánoce přicházejí.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Jó jó, tohle mi připomíná mládí za socialismu. Když jsme v Meoptě vyráběli periskopy pro sovětskou armádu, tzv. "Speciál" a nemohli jet na dovolenou ani do Jugoslávie...Co kdybychom to prozradili soudruhům na Makarské...