Pamatuji si na povzdech tchýně, která vychovala mého manžela tak, že zprvu k mému údivu neuměl ani uvařit párky či vajíčko. "Co bys chtěla, mně taky nikdo nepomáhal." Poněkud pozapomněla, že měla prvního syna na celý týden u své maminky, a jezdila za ním na víkend. A k druhému manžel najal paní na hlídání, aby nemusel do školky a ta ji též nakupovala a vařila. Nutno dodat (abychom byli spravedliví), že oba chlapci byli dost nemocní.
Pamatuji si na povzdech tchýně, která vychovala mého manžela tak, že zprvu k mému údivu neuměl ani uvařit párky či vajíčko. "Co bys chtěla, mně taky nikdo nepomáhal." Poněkud pozapomněla, že měla prvního syna na celý týden u své maminky, a jezdila za ním na víkend. A k druhému manžel najal paní na hlídání, aby nemusel do školky a ta ji též nakupovala a vařila. Nutno dodat (abychom byli spravedliví), že oba chlapci byli dost nemocní.
Autor asi odkazuje na prarodiče, dnešních dvacetiletých Čechů. My jako takzvané Husákovi děti jsme si bydlení zajistili ze stavebního spoření,
i když pravda někteří naši vrstevníci získali někdejší městský byt či družstevní po rodičích či prarodičích převodem.
Dnešním mladým, a jsou to i mé děti - vůbec ale vůbec v otázce bydlení nezávidím.
No, nevím... Jsem Husákovo dítě, rodiče se se mnou rozhodně nemazlili ve všech ohledech, proto jsem se snažila ke svým dětem chovat úplně jinak. Když jsem sama měla malé děti, zájem o vnoučata byl z jejich strany velmi formální (až na jednu výjimku). Velmi, velmi mne to zklamalo, protože sami využívali své rodiče k hlídání vnoučat jak mohli. Na co vzpomínám z láskou ze svého dětství v 70. až 80. letech? Na svého dědu, jeho neprovdanou sestru - tetu a dvě babičky...
Rodina je živý organismus, který začne chřadnout, když není pěstován. A můžou si to babičky či dědečkové zdůvodňovat všelijak: "Víš, já se ještě necítím být dědeček, babička." - "Chodím do práce, nemůžu pomoct." Odborně se tomu říká sociální nezralost. Přitom paradoxně nezřídka rádi dříve využívali pomoc svých rodičů s dětmi, které takto odbývají.
Problém je v tom, že i když je tzv. zubař na pojišťovnu tak Vám vystaví účet (za ošetření zubu plombou) jakoby nebyl na pojišťovnu. Když jsem se zubařky udiveně zeptala, proč, když je syn nezletilý a tuto péči pojišťovna u dětí hradí: tak mi řekla, že pojišťovna platí málo. A na pojišťovně mi řekli, že účet neproplatí, platbu (nižší) měla požadovat u nich zubařka. Takže asi tak.
Pozoruji to kolem sebe, ve městě v kterém žiji, jak si "vážíme" přírodního prostředí: likvidace zahrádky za někdejším činžovním domem, aby se vybudovalo parkoviště bez kouska zeleně pro zdejší firmy. Zkrácení starého městského parčíku, rovněž pro rozšířené parkování pro dům z 50. let. Likvidace zelené plochy za či před několika středními školami vybudovanými za monarchie, ale hlavně že mají pedagogové kde parkovat v uzavřeném areálu. Zničení předzahrádky před secesním domem majiteli, opět pro soukromé parkoviště. Že se od všech těchto ploch odráží a kumuluje žár... Zelení osázené plochy zastávek městské dopravy pak považuji - v kontextu výše uvedeného - za pokrytectví.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Úžasné... Paní je velmi velmi dobrá obchodnice.