Ono je to těžké, ale většinou bylo dítě unavené "zralé" do postýlky. Rozhozené z jiného denního režimu. Je třeba vydržet, na veřejnosti se mi osvědčilo "polapení" do náruče a odnesení domů - pokud to šlo.

Ne, nemá pravdu. Ostatně lidé co dokáží "zmalovat" zadek dítěte do podlitin jsou často přesvědčeni, že mu jen výchovně naplácali.

Autor asi odkazuje na prarodiče, dnešních dvacetiletých Čechů. My jako takzvané Husákovi děti jsme si bydlení zajistili ze stavebního spoření,

i když pravda někteří naši vrstevníci získali někdejší městský byt či družstevní po rodičích či prarodičích převodem.

Dnešním mladým, a jsou to i mé děti - vůbec ale vůbec v otázce bydlení nezávidím.

No, nevím... Jsem Husákovo dítě, rodiče se se mnou rozhodně nemazlili ve všech ohledech, proto jsem se snažila ke svým dětem chovat úplně jinak. Když jsem sama měla malé děti, zájem o vnoučata byl z jejich strany velmi formální (až na jednu výjimku). Velmi, velmi mne to zklamalo, protože sami využívali své rodiče k hlídání vnoučat jak mohli. Na co vzpomínám z láskou ze svého dětství v 70. až 80. letech? Na svého dědu, jeho neprovdanou sestru - tetu a dvě babičky...

Tak ve sklepě určitě ne, spíš v kuchyni, úzkém pokojíku pro služku s oknem do výtahové šachty a nebo v podkroví.

Velmi pěkné shrnutí dosud známých informací

Na Knihobotu je výhodné nakupovat, ale knihy k prodeji jsem jim nabídla jen jednou - velké zklamání a velká ztráta. Našla jsem si jinou knižní prodejní platformu, kde jsem na rozdíl od Knihobotu spokojena.

OPAVA pane redaktore neleží v severní Moravě, ale VE SLEZSKU.

Bezesporu rodinná tragédie. Paní je mi ze srdce líto. Ale požadovaná suma...

Rodina je živý organismus, který začne chřadnout, když není pěstován. A můžou si to babičky či dědečkové zdůvodňovat všelijak: "Víš, já se ještě necítím být dědeček, babička." - "Chodím do práce, nemůžu pomoct." Odborně se tomu říká sociální nezralost. Přitom paradoxně nezřídka rádi dříve využívali pomoc svých rodičů s dětmi, které takto odbývají.

Problém je v tom, že i když je tzv. zubař na pojišťovnu tak Vám vystaví účet (za ošetření zubu plombou) jakoby nebyl na pojišťovnu. Když jsem se zubařky udiveně zeptala, proč, když je syn nezletilý a tuto péči pojišťovna u dětí hradí: tak mi řekla, že pojišťovna platí málo. A na pojišťovně mi řekli, že účet neproplatí, platbu (nižší) měla požadovat u nich zubařka. Takže asi tak.

Pozoruji to kolem sebe, ve městě v kterém žiji, jak si "vážíme" přírodního prostředí: likvidace zahrádky za někdejším činžovním domem, aby se vybudovalo parkoviště bez kouska zeleně pro zdejší firmy. Zkrácení starého městského parčíku, rovněž pro rozšířené parkování pro dům z 50. let. Likvidace zelené plochy za či před několika středními školami vybudovanými za monarchie, ale hlavně že mají pedagogové kde parkovat v uzavřeném areálu. Zničení předzahrádky před secesním domem majiteli, opět pro soukromé parkoviště. Že se od všech těchto ploch odráží a kumuluje žár... Zelení osázené plochy zastávek městské dopravy pak považuji - v kontextu výše uvedeného - za pokrytectví.

No, tak to je síla. Opravdu kola opřená o barokní památku?

Co jsem slyšela od svých kolegů, známých a o spolužácích svých dětí nebyla střídavka která by byla pro děti vyhovující. Hrozné historky o naschválech typu nepředávání hraček, oblečení apod., fyzických konfliktech před dětmi, nevěnování se dětem (ale hlavně že bývalé ženě nemusím platit). Malé děti, které se vozí z rozhodnutí soudu hodinu ráno a hodinu odpoledne po škole do jiného města... kam se rodič přestěhoval. Děti, které mají zmatek o učebnicích, protože ztratily povědomí u kterého z rodičů si je nechaly....

Naprosto zbytečné rozjímání nad příběhem, který byl s největší pravděpodobností smyšlený.

Pěkná anotace, ale nadpis strašný doslova bulvární. Domnívám se, že v blázinci se ocitl, protože si rodina už nevěděla rady. Zchudlá? Vážně?

Vzpomněla jsem si na známou. Popisovala jak se jí stalo, že v mládí s rodiči žila v malém 1 plus 1. Měnili byt s ohledem na osamostatnění staršího syna a dcery. Za menší a stále menší. No a další výměna už nebyla možná. Prostě nezbylo...

Krásně napsáno. Jak to jen naši předkové dělali, když nechali své blízké odejít? A ne odvléct do nemocnice, kde po fatální zdravotní příhodě je jejich blízký upoután k sondám vyživujícím tělo a čeká se několik měsíců na jeho selhání.

Omezený sobec, který brzo příjde o zdraví.

Podobná situace byla v kočičí kavárně u nás. Kavárna už ale zanikla z jiných důvodů. Bylo zřejmé, že maminky si chtějí dát kávu, pokecat spolu a děti nechat volně po podniku pobíhat, hrát si s kočkami bez toho, že by je nějak usměrňovaly. Kočky byly většinou ve stresu, ale doprovod dětí to nikterak neřešil - vnímal je jako živou hračku. Záleželo kdo v kavárně zrovna byl - jedna z majitelek byla rázná a upozorňovala doprovod, že se dětem musí věnovat, aby kočkám neubližovaly. Co si pamatuji pak maminky v podniku nějak ubyly... Ano, kočky prostě nejsou živé hračky.