A přesmutný je i konec člověka, který nechal pomník Fridricha Falckého v Pyšelích zbudovat. Udělal pro obec mnoho dobrého a přetvořil její část v pěstěný park. Nakonec se mu nevyplatilo obchodovat s Rusy a skončil sebevraždou v říjnu letošního roku. Že by prokletí?

Je tam letmo zmíněno, že obavy byly ze zvýšeného pohybu aut v místě a také že by hluk mohl seniory rušit. Článek je totiž, jako se to našim novinářům často stává , velmi úzce zaměřený a vzbuzující dojem, že tato obec je plná nenávistných občanů, zaměřených proti seniorům. Opak je pravdou. V obci se naštěstí objevil dostatek lidí, kteří vidí realizaci stavby z různých úhlů pohledu, což je u takových projektů nutné. Kritizujme prosím jen věci, kde máme k dispozici všechny relevantní informace. Já osobně ( jsem senior), bych si jako domov svého stáří rozhodně představoval klidné a tiché místo s přírodou okolo. Představa dítek, které pomáhají stařečkům s nákupem a podobně, je dnes naprostá utopie. To je snad každému jasné.

Díky za upozornění, asi to nebude tak jednoduché, zkusím se ještě popídit. Ideální by bylo vidět to u někoho v provozu, ale to asi budu muset do Německa. Každopádně dík a hezký den.

Díky za odpověď, pro parcelu daleko od civilizace s malými nároky na spotřebu se to jeví jako ideální. Hezký den, J. Ch.

Jako člověk, který tomu vůbec nerozumí, jsem si přečetl komentáře svých chytřejších spoluobčanů a vysvítá mi z toho, že balkónovou FVE z Lidlu můžu použít třeba na zahradě, kde nemám zavedený el. proud. Nazývají to ostrovním způsobem. Ale zároveň se dozvídám, že měnič nelze bez připojení k síti používat. Vysvětlí mi někdo, jak to funguje a jestli jsou nezbytné baterie?

Prodávat cokoli je dobrodrůžo, prodávám kolo mé vnučky, má červenou barvu, je zachovalé. Vyfotím, popíšu, napíšu cenu. Během dvou dní mi volá paní: "Volám kvůli tomu kolu. Nemáte modré?" Nemám, jak vidíte na fotce, je červené. "Já to chci pro kluka a kdybych mu koupila červené, kamarádi by se mu smáli, že je gay" Nojo, no, jenže je červené. " Hm, a nešlo by s tím něco udělat?" Povídám, jo, šlo, udělejte si holku, počkejte si šest let a pak mi brnkněte. " No to by šlo, tak děkuju a nashledanou" No pochopí to někdo?

V Itálii jsem byl několikrát ( za volantem) a je trochu rozdíl, když si tam auto půjčíte a máte tím pádem italskou značku, nebo když tam dojedete po svých a oni hned vidí, že nejste domácí. Projel jsem svým autem Itálii od severu na jih (5200 km) a hodně se provoz liší na severu a na jihu. Krátce, od Říma dolů je to o nervy. Ale když vidí cizince, jsou trochu ohleduplnější. S tou čerstvou červenou to je skutečnost, stalo se mi, že jsem na zelenou vjel do tunelu, kde byl jen jeden jízdní pruh (opravovali ho a ani se tam nesvítilo) a uprostřed tunelu na mě vyjeli tří motorkáři. Naštěstí jsme se vešli, ale byl to šok. O křižovatkách, blinkrech nebo přednostech a rychlosti raději nemluvit. Kdo má slabší nervy, ať si bere taxi, nebo jezdí vlakem. To tam funguje skvěle.

Přesně tak!

Inu, je to jako vždy "kus od kusu". Zůstal jsem takzvaně na gruntě a celý život žijeme s manželkou s mými rodiči. Moji rodiče na mě přepsali dům, když mi bylo 40 let. Přistavěl jsem přístavbu a podkroví, celý dům jsem zrenovoval ( byl postaven v roce 1784, poprvé renovován v roce 1835 ). Dům je v majetku naší rodiny celé generace. Nikdy by mě nenapadlo rodiče vyhánět, nebo jim upírat jakákoliv jejich práva. Vždy jsme si pomáhali a respektovali se navzájem. Moje paní neměla nikdy s tchyní (mojí mámou), jakýkoliv problém, ani já s tou její. Mojí mámě je teď 89 let, bydlí s námi, mojí dcerou a mojí vnučkou. Staráme se o ní, ona má vše zajištěno, jsme již oba v důchodu a já se pořád starám o dům a prakticky o tři domácnosti. Nikdy mezi námi nebyly neshody. Teď se chystám bez obav přepsat dům na mojí dceru, synovi jsem koupil byt v Praze a rozdělil jim napůl zahradu. Nejsou všichni stejní, takže tvrzení, že bydlet s tchýní a darovat dům je bláznovství není tak úplně pravda. Jen je potřeba vědět, s kým bydlet a komu to darovat.

Tak to máme podobné, já, v mých 68 letech jsem také dítětem, protože mojí mamince je 90 let. Máme dům, který dědíme několik generací a žijeme tu pospolu. V současné době čtyři generace. Nikdy jsme s manželkou neměli problém, že žijeme s rodiči. Teď se staráme o maminku a vnučku a můžu říct, že za štěstí považuji i takovéhle soužití.

Tahle otázka je opravdu těžká. Pocit štěstí lze velmi snadno zaměnit s pocitem radosti,úlevy nebo spokojenosti.Pocity obecně jsou těžko měřitelné. Když některé zažívám často, obvykle otupí. Ale není od věci si občas tuto otázku položit a zamyslet se, co je pro mě štěstí. Mnohdy pak člověk pochopí, že ke štěstí toho opravdu moc nepotřebuje.

Jste útlocitná a na jednu stranu Vás to ctí, ale já si myslím, že náš stát má sociální politiku nastavenou na takovou úroveň, že žebrat by při troše snahy nikdo nemusel.

Přesně, nikde nevidím, že by dnes rodiče neměli čas. Já jsem ročník 1956 a žijeme na vesnici. Maminka byla porodní bába a sloužila běžně dvanáctihodinové služby a soboty, neděle a svátky. Tatínek vstával ve čtyři ráno , do práce jel v pět a vracel se večer v sedm. My, (mám o rok starší sestru), jsme ráno sami vstali, došli si pro rohlíky a udělali svačinu a snídani (ségra). Na oběd jsme šli do školní jídelny a pak domů. Klíče jsme nosili na krku, abychom je neztratili. Po příchodu ze školy jsme dali králíkům, umyli nádobí, napsali úkoly a šli ven s kamarády. K tomu byl vždy na stole seznam prací, které bylo nutné udělat. V zimě jsem samozřejmě zatápěl ve dvojích kamnech a nacpávali jsme piliňáky. V této době nám bylo 7 a 8 let. Tak to šlo celou základní školu. V sobotu a v neděli se pracovalo na zahradě, nebo na dvoře, později jsme s tátou začali přestavovat rodinný dům. Sestra s mámou praly, žehlily a vařily. Bylo tolik práce, že na nějaké sebepoškozování, nebo psychické problémy prostě nebyl čas. Když dneska vidím ty ufňukance s jejich problémy, tak vidím, že naše evropská civilizace jde do kopru. A pak čtu paní Řezníčkovou, že dnes rodiče na děti "tak nějak" nemají čas. Houby s octem! Přes to, že naši byli v práci od rána do večera, tak mě táta naučil spoustu věcí a máma sestru také. A navíc nás vychovali. Žasnu, co si dnes lidé k sobě a vůbec dovolí. Pohodlí, lhostejnost, hrubost. Jsem rád, že už tu dlouho nebudu.

Milá paní Formáčková,

Je to už několik let zpátky, co jsem Vám coby truhlář vyráběl knihovnu. Tehdy jsem netušil, že bude existovat nějaký internet, kde budu moct dát "odběr" a číst Vaše články. Ve většině případů mě baví a tímto Vám chci poděkovat. Hezký den J. Ch.

Magor...

Pravdou je, že i mě přijde pisatel článku poněkud naivní v představách o lidech. Ne každý je stejný a ne každý má stejný přístup k věcem okolo sebe. To ale neznamená, že ten jiný je špatný. Tam se asi opravdu vyplatí raději nepronajímat, když na to nemám žaludek. Máte pravdu, že vybalancovat ideální stav je složité, ne-li nemožné. Sám jsem měl byt v Praze, ale po dvou krátkodobých pronájmech jsem ho raději prodal. A nebylo to kvůli chování nájemníků, ale kvůli ostatním obyvatelům v domě.

Ale já nemluvím o daních. Mluvím o článku, kde majitel nemovitosti píše o podle něj špatných pravidlech podnájmu. To jest o možnostech pronajímatele určit pravidla pronájmu svého majetku.

Proboha proč Rusové, to jsem nepochopil...

Článek mluví právě o tom, že pravidla nejsou nastavena spravedlivě. To je ten záměr pisatele. A uvádí i smysluplné důvody, proč si to myslí.

Přesně tak, je to škoda, že ten léty osvědčený model mizí. Naše rodina žije pospolu a pomáhá nám to platit energie a starat se vzájemně o sebe. Žijeme spolu tři generace a v podstatě už v dětech čtvrtá. Ano, máme velký dům, každá rodina má svojí domácnost , soukromí a pohodlí, to všude zařídit nejde, ale větší snahu po takovém soužití bych viděl jako přínos pro společnost a lidi vůbec. Je mi 67 a starám se o svoje téměř 90ti leté rodiče a je nám spolu dobře. Cestoval jsem dva měsíce po Itálii (jižní), a tam je takové soužití velmi časté. A když nemají společný dům, tak alespoň dva domky vedle sebe, nebo ve městě byty v jednom domě. Také příbuzní bydlí často nedaleko a výrazně si všichni pomáhají. Přijde mi to přirozené a hezké.